Sjezd abiturientů školy kapitalismu - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Sjezd abiturientů školy kapitalismu

, Josef Michl,
Sjezd abiturientů školy kapitalismu
Zdroj: Euro.cz

Klausův reformní tým nikdo nepochválí, tak se pochválil sám

Soireé věnované „pozapomenutému, řadou nepravd a dezinformací obalenému“, jak se vyjádřil Václav Klaus, patnáctému výročí obnovení kapitalismu v Československu, se uskutečnilo 10. ledna v bývalém Ústředním kulturním domě železničářů. Po kapitalisticku řečeno v Národním domě v Praze na Vinohradech. Někdo by mohl říct, že od pádu socialismu uplynulo těch let už šestnáct, ale organizátoři věděli, co dělají. Počátek obrody, restaurace kapitalismu v Česku datují na leden 1991, kdy začala být uskutečňována ekonomická transformace, jejímiž klíčovými body byla liberalizace cen a zahraničního obchodu a privatizace.

Čalfův most.

Rok 1990 byl jakýmsi zahřívacím kolem. V jeho průběhu získala federální vláda vedená Mariánem Čalfou silnější mandát založený na výsledku voleb. Sám Marián Čalfa, dnes advokát, zakladatel kanceláře Čalfa Bartošík a partneři, člen předlistopadové vlády Ladislava Adamce, tvořil v tehdejších těsně porevolučních dobách jakýsi most propojující socialismus, přechodné období a kapitalismus V čele federální vlády zůstal až do voleb v roce 1992, kdy dle vlastních slov odevzdal vládu s pocitem, že byly položeny základy nového ekonomického a politického systému založeného na tržním hospodářství a soukromém vlastnictví.

Správná strana barikády.

Čalfovo vystoupení na konferenci organizované Centrem pro ekonomiku a politiku (CEP) působilo vedle ostatních veteránů kapitalismu, nešetřících úsilím o vtip a osobními vzpomínkami, poněkud úřednicky. Expremiérovi se však dostalo ocenění nejen za to, že se po delší době opět objevil na mediálně sledované akci, ale i za to, že ač sám neekonom, v rozhodujících chvílích podpořil autory projektu transformace. „Bez jeho zásahu by řada věcí nebyla,“ prohlásil na expremiérovu adresu Václav Klaus. Ten ocenil i Josefa Tošovského, který jako guvernér centrální banky byl před patnácti lety významným účastníkem předtransformačních jednání a jak Klaus říká, stál „na této straně barikády“. Vzpomenut byl i přínos tehdejšího náměstka ministra financí s odpovědností za ceny Vladimíra Rudlovčáka, místopředsedy federální vlády Pavola Hoffmanna a předsedy Federálního statistického úřadu Ivana Šujana.

Komárkův odpor.

Hlavní hvězdou oslav kapitalistického výročí byl ovšem Václav Klaus. Jeho rozhodující zásluhu na udání směru transformace vyzdvihla většina referujících. A kdo tak neučinil, neučinil tak s žádným postranním úmyslem. Neboť, jak uvedl Karel Dyba (před patnácti lety ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj v národní vládě, dnes působící jako poradce společnosti NM Rotschild a učitel na VŠE), radikální reformu prosadila nevelká skupina lidí kolem tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause, která musela tvrdě bojovat s početnými zástupci gradualistického postupu v čele s dnešním ekonomickým poradcem premiéra Valtrem Komárkem. Ten jako místopředseda první polistopadové Čalfovy vlády chtěl chránit hospodářství markou za tři koruny, zatímco Václav Klaus a spol. prosadil kurzový polštář 28 korun za dolar plus dvacetiprocentní dovozní přirážku.

Spor o korunu.

Ivan Kočárník, dnešní předseda dozorčí rady České pojišťovny, v roce 1991 první náměstek ministra financí ČSFR, dal k dobru vzpomínku na tuhá jednání s delegací Mezinárodního měnového fondu (MMF), která prosazovala ještě slabší korunu. Diskusi mezi vedoucím delegace MMF a Václavem Klausem označil za „argumentační bitvu dvou excelentních ekonomů, v níž měl mírně navrch Václav Klaus“. Česká delegace tehdy, v roce 1990, svůj názor prosadila. Možná i proto, že úředníci MMF spěchali domů na vánoční svátky. Ale kurz musel být, jak připomněl Václav Klaus, nastaven dobře, když vydržel šest let.

Světový rekord.

Kočárník uvedl, že radikální reformu prosazovali lidé, kteří měli vzdělanostní zázemí v zahraničí, pocházeli z výzkumu nebo si tržní hospodářství sami nastudovali. To je i případ někdejšího náměstka Václava Klause jako federálního ministra financí, dnes šéfa společnosti CD-F Dušana Třísky. Ten mimo jiné připomněl světový rekord v privatizaci, kdy organizátoři „kuponovky měli v roce 1992 šest a půl měsíce na to, aby prodali 1491 akciových společností. Srovnejte to s tím, jak dlouho se prodával třeba Unipetrol,“ vybídl Dušan Tříska, nazývaný otcem kuponové privatizace, protože připravil systém, na jehož základě fungovala.

Poslední seriózní socialisté.

Tříska konstatoval, že za základ posloužil model, který ve třicátých letech dvacátého století vytvořili ekonomové Abba Lerner a Oskar Lange. Ti prý byli posledními seriózními ekonomy, kteří usilovali o vytvoření ekonomických základů reálného socialismu. Diskusí o jejich modelu ve třicátých letech skončila mezi seriozními ekonomy diskuse o socialismu, tvrdí Dušan Tříska. Model Langeho a Lernera byl prý ale úspěšně uplatněn při projektování a designování kuponové privatizace. Architekti systému na podporu reálného socialismu se tak stali architekty systému, který stopy reálného socialismu mazal. Technika a způsob provedení kuponové privatizace označil Tříska za nejlepší důkaz toho, že žádné řešení nabízené Oskarem Langem a Abbou Lernerem není reálně možné. Lze na jeho základě prodat podniky, ale nelze si představit, že by se tak prodávaly rohlíky, auta nebo oblečení.

Obrana nehlasuje.

Kočárník také tvrdil, že kdo měl zázemí jen z domácích škol, pohlížel na reformátory, tehdy ještě docela mladé, jako na blázny. První vládní hlasování o návrhu ekonomické reformy dopadlo po tuhé diskusi 11:8 ve prospěch odpůrců reformy. Nastalo prý hrobové ticho. Načež Václav Klaus vykřikl: „To neplatí, ministr obrany (tehdy jím byl Miroslav Vacek – poznámka EURO) nemá co hlasovat o ekonomické reformě, protože tomu nerozumí.“ Nakonec prý bylo dohodnuto, že odpůrci – Valtr Komárek, místopředseda české vlády František Vlasák a předseda federálního cenového úřadu Ladislav Dvořák – připraví vlastní koncepci ekonomické transformace. Ivan Kočárník tvrdí, že alternativní koncepce byla z 85 procent opsána z klausovské a zbytek byl nejasný a sporný, takže vláda nakonec schválila koncepci Václava Klause.

Ekonomičtí disidenti.

Ten si též myslí, že krátce po listopadu neprobíhal hlavní střet mezi budovateli nového a obhájci starých pořádků. To označil za mýtus, protože „tito lidé (obhájci starých pořádků) už neměli politické ambice a diskusi neovlivňovali“. Brzdou prý byly jiné dvě skupiny lidí. První představovali reformní komunisté šedesátých let, kteří chtěli navázat na rok 1968. Václav Klaus mezi ně vedle Valtra Komárka a Františka Vlasáka řadí i Miloše Zemana, Zdeňka Jičínského (v roce 1990 poslance federálního shromáždění), Miroslava Grégra (tehdy ředitele Desty Děčín) nebo polistopadového českého ministra průmyslu Jana Vrbu.

Kulturní disidenti.

Do druhé skupiny odpůrců řadí Václav Klaus disidenty z kulturní sféry, jako například Václava Havla, polistopadového předsedu české vlády Petra Pitharta nebo tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Ten to jako jediný ze jmenovaných slyšel na vlastní uši. Názor těchto disidentů interpretoval Václav Klaus tak, že svět by měla řídit skupina vyvolených společně s Rolling Stones a Billem Gatesem. O politických stranách si myslí, že jsou jen pro méně nadané jedince a trh že je nedůstojné hokynaření. Prezident v této souvislosti připomněl slova svého předchůdce pronesená v den jednoho z bývalých výročí zahájení ekonomické transformace: „Neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny“.

Stiglitzovy rady.

Václav Klaus také uvedl, že v roce 1990 vytvořená ekonomická reforma představovala „vysoce kompromisní scénář“, který ale přece jenom naznačil hlavní pilíře transformace. Tedy ekonomickou deregulaci a otevřený přístup na trh, liberalizaci cen a zahraničního obchodu, privatizaci státních podniků. A to za podmínky kontroly makroekonomické situace, zachování stability a zabránění hyperinflaci a vytváření nových ekonomických struktur. „Směšné byly rady Josepha Stiglitze, že jsme měli dávkovat reformu jako v Číně. Parciální změny deformují celek a ke změnám nevedou,“ prohlásil Václav Klaus.

Praktický test.

Tentýž názor má další jeho tehdejší blízký spolupracovník, v Čalfových vládách vicepremiér a předseda Státní plánovací komise a poté ministr hospodářství, dnes poradce společnosti Goldman Sachs, Vladimír Dlouhý. Ten na konferenci referoval o liberalizaci cen jako o hlavním parametru fungování tržní ekonomiky a dospěl k názoru, že praxe rozhodla spor, zda zvolit jednorázový nebo postupný způsob cenové liberalizace. Po počátečním skokovém růstu inflace k 1. lednu 1991, kdy bylo liberalizováno 85 procent cen (měřeno podílem na hodnotě tržeb), se inflace začala rychle snižovat a situace se stabilizovala. Po propadu HDP v letech 1990 a 1991 došlo k oživení ekonomiky při velké stabilitě.
Vladimír Dlouhý tvrdí, že praxe potvrdila i základní kauzalitu, že evoluční působení tržního prostředí odstraní monopol a nedostatkovost. Výsledky byly lepší, než jsme čekali, říká exministr a dodává, že ekonomická transformace byla mimořádně úspěšným krokem, na němž česká ekonomika dodnes staví.