SEDMILETÁ BARIÉRA - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

SEDMILETÁ BARIÉRA

, Jan Žižka,
SEDMILETÁ BARIÉRA
Zdroj: Euro.cz

Při jednáních v Bruselu ještě čekají nemalá úskalí

Výroky tří německých vládních politiků vystihují úskalí, jež bylo letos nutné překonávat ve vztazích Česka s Evropskou unií. Kancléř Gerhard Schröder v lednu ve Spolkovém sněmu prohlásil, že unie bude muset po rozšíření patnáctky ochránit svůj pracovní trh a na sedm let zamezit přílivu pracovníků z nynějších kandidátských zemí. Čeští vyjednavači se museli s tímto stanoviskem Berlína (a také Vídně) nakonec smířit. Ministr financí Hans Eichel v dubnu pohrozil, že pokud si kandidátské země nedají do pořádku státní finance, může se rozšiřování unie zpozdit. Ani dnes přitom Eichel určitě nepovažuje údaje o českém státním dluhu a rozpočtovém schodku za povzbudivé. Varovný prst zdvihl také ministr životního prostředí Jürgen Trittin. V červenci poslal do Prahy vzkaz, že Německo žádá zastavení jaderné elektrárny Temelín. Trittinovi kolegové ve vládě sice toto stanovisko zmírnili, když uvedli, že Berlín nehodlá kvůli Temelínu blokovat jednání o vstupu Česka do unie. Ministr za stranu Zelených však bezpochyby povzbudil Rakušany, kteří při jednáních o elektrárně Čechy rozhodně nešetřili.

Křehké vítězství.
Čeští vyjednavači se pustili do boje o volný pohyb osob (tedy i pracovních sil) s velkým nasazením. Na rozdíl od Maďarů před letními prázdninami ještě na sedmileté omezení nepřistoupili a usilovali o výhodnější podmínky. Nakonec „vybojovali“ o něco více než Maďaři, opoziční politici v Praze však ihned přišli s kritikou, že tato vítězství nemají žádný praktický význam. Česko sice bude mít právo rovněž uzavřít svůj trh před pracovníky z nynějších členských i kandidátských států, neočekává se ovšem, že by takovou možnost využilo.
Praze se naopak nepodařilo zabránit tomu, aby si Němci či Rakušané mezi českými pracovníky nevybírali jen „třešinky z dortu“. Je tedy možné, že zatímco zástupcům jedné profese Německo náruč otevře (mluví se například o počítačových odbornících), druzí takové štěstí mít nebudou.
Tým hlavního vyjednavače Pavla Teličky se proto zaměřil hlavně na rozhovory s jednotlivými státy. Snaží se je přesvědčit, aby omezení na přijímání českých pracovních sil vůbec neuplatňovaly, nebo ho alespoň zkrátily na dva roky. Zdá se, že v tom může být česká diplomacie poměrně úspěšná. Se vstřícností sousedních zemí, o které by měl být mezi potenciální uchazeči o práci v zahraničí největší zájem, však počítat nelze.

Kapitoly nejsou vše.
Měřeno počtem uzavřených kapitol v rozhovorech EU – ČR byl rok 2001 velmi úspěšný – vyjednavači jich spláchli ze stolu jedenáct včetně kontroverzního volného pohybu osob. Jenže kapitoly nejsou vše. Zvláště ministři financí unie tlačili do popředí zájmu takzvané druhé kodaňské kritérium. Jde o to, aby kandidátské země měly fungující tržní hospodářství, které bude schopné odolávat konkurenčním tlakům uvnitř unie. Možná ještě důležitější je ovšem obava Západoevropanů, aby si do unie nepustili někoho, kdo bude svými potížemi „otravovat“ i ostatní členy. Česko v tomto směru vyvolávalo značné pochybnosti – problémem nebyla ani tak celková úroveň státního dluhu, jako její vzrůstající tendence a vysoký rozpočtový schodek.
Jestliže si Češi v této oblasti nevysloužili ještě ostřejší kritiku, bylo to jen proto, že Praha Brusel ujišťovala o brzké nápravě. Pavel Telička ovšem upozorňuje, že právě téma veřejných financí bude i v budoucnu jedním z nejožehavějších. Dát vše do pořádku není jednoduché. České finance budou i nadále pod tlakem nejen kvůli nutnosti vyrovnat se s hříchy minulosti převedenými na konsolidační agenturu, ale rovněž vzhledem k potřebě vynakládat značné prostředky na přizpůsobení se pravidlům unie. Teličkův tým si může bezpochyby připočíst k dobru, že se mu letos podařilo uzavřít náročnou kapitolu „životní prostředí“, Praha nicméně musí počítat se značnými ekologickými náklady.

Jaderné monstrum.
S ekologií souvisí také spor o temelínskou elektrárnu. Právě tento konflikt nejlépe ukázal, jak mohou být v době přípravy na vstup do unie důležité vztahy s těmi sousedními státy, které už v unii jsou. Obavy Rakušanů z jaderné energetiky, které se sami dobrovolně zřekli, nakonec vyústily v odhodlání Vídně blokovat klíčovou kapitolu rozhovorů Česka s unií. Kompromis se podařilo najít až ke konci roku – později, než si vyjednavači přáli. Česká vláda se zavázala, že bezpečnost Temelína posílí, Rakušané souhlasili s uzavřením kapitoly „energetika“.
Problémem je, že rakousko-české dohody v minulosti mívaly řadu rozdílných interpretací. V lednu příštího roku se navíc v Rakousku z iniciativy Strany svobodných uskuteční písemné referendum týkající se právě Temelína. Jaderné monstrum se tedy může do česko-evropských vztahů vrátit jako bumerang. Bruselský komisař Günter Verheugen sice v této záležitosti uznává spíše české argumenty, ale Evropský parlament není elektrárně nakloněn. V září vyzval k tomu, aby se do budoucna počítalo i s trvalým odstavením Temelína, pokud by se nadále projevovaly jeho konstrukční nedostatky. Také doporučil svolání mezinárodní konference, která by posoudila možnost, že mezinárodní společenství na uzavření Temelína finančně přispěje. Česká vláda takový návrh rezolutně odmítla.
Může se zdát paradoxní, že právě Vídeň přišla letos na jaře s návrhem na užší spolupráci Rakouska se středoevropskými státy, včetně Česka. Za iniciativou je ovšem cítit reálné zhodnocení situace. Rakušané mají zájem na tom, aby střední Evropa hrála v budoucí Evropské unii důležitou roli. Je otázkou, zda česká vláda pochopila veškeré klady nového rakouského přístupu. Vztah premiéra Miloše Zemana k Vídni měl dlouho spíše konfrontační charakter.

Bolavá páteř.
Oproti původním očekáváním se velmi zkomplikovala situace v kapitole „hospodářská soutěž“. Tu Telička před časem označil za páteř rozhovorů s unií. Schopnost kandidátské země obstát v této oblasti má mimořádný psychologický význam, protože svědčí o připravenosti na jednotný vnitřní trh Evropské unie. Česko mělo poměrně dobrou pověst díky tomu, že dříve než ostatní kandidáti sladilo svůj systém veřejné podpory s pravidly unie. Telička věřil, že Praha letos uzavře tuto kapitolu jako jedna z prvních. Nestalo se.
S nadsázkou lze prohlásit, že za vše může jeden český politik – ministr průmyslu Miroslav Grégr a jeho megalomanské vize obřích podniků. Právě on přesvědčil vládu o takové formě restrukturalizace ocelářského průmyslu, kterou Brusel považoval za nereálnou. Grégrovi kritici kromě toho tvrdí, že pravidla férové hospodářské soutěže porušuje způsob privatizace české elektroenergetiky, při němž se v jednom balíku k prodeji ocitly ČEZ, distribuční společnosti i přenosová soustava. Tato forma údajně nejen vytváří nový monopol na českém trhu, ale zvýhodňuje jednoho z uchazečů o privatizaci – francouzskou společnost Electricité de France (EdF). První stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který vychází z pravidel unie, bylo vůči Grégrovu plánu odmítavé. Vláda ho nerespektovala. Brusel má výhrady, celá záležitost se však může stát také testem toho, co zmůže lobbování významné firmy EdF přímo v Evropské unii. Výhrady vůči expanzi převážně státní EdF do zahraničí se ozývají i z členských zemí.
Bruselu se příliš nelíbí ani pomoc, kterou český stát poskytl zdejším bankám.

Zavře Klaus brány?
Stínový ministr zahraničí za Občanskou demokratickou stranu Jan Zahradil se domnívá, že rozhovory s Evropskou unií nejsou skutečným jednáním, protože unie má jasně navrch. Zahradil tvrdí, že její požadavky povedou k druhořadému členství Česka, o čemž svědčí třeba právě letos dohodnuté omezení volného pohybu osob.
Ministr zahraničí Jan Kavan připouští, že je to unie, kdo rozhoduje o podmínkách vstupu dalších zemí, tvrdí však, že český vyjednávací tým dokázal v lecčem vyjednat více výhod, než se očekávalo. Jako příklad uvádí kapitolu „právo společností“. Kavan soudí, že se v ní podařilo zajistit rovné podmínky pro české farmaceutické firmy. Také Česko si ostatně – podobně jako unie – prosadilo výjimky, které jsou v rozporu se čtyřmi základními evropskými svobodami (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob). Jde zvláště o pětileté přechodné období, během něhož si cizinci nebudou moci v Česku kupovat druhotné nemovitosti, a sedmiletou lhůtu, po kterou nemají nárok na nabývání zemědělské půdy.
Zahradilovo hodnocení nynějších rozhovorů o členství je ovšem pouze menším dílem kritiky, kterou vedení ODS v tomto roce adresovalo do Bruselu. Předseda Václav Klaus dal na konci roku několikrát jasně najevo, že mu vadí Evropská unie jako taková – počínaje Maastrichtskou smlouvou z roku 2001. Klaus fakticky žádá, aby se evropská integrace vrátila nejméně o deset let zpět. Jeho kritici se obávají, že případné vítězství ODS ve volbách může Česku prozatím zavřít brány do unie. Která organizace by s nadšením přijímala člena, jenž ji chce rozvrátit? V tomto kontextu nelze nevzpomenout aféru z letošního léta, kdy premiér Miloš Zeman citoval svůj soukromý rozhovor s komisařem Verheugenem. Ten údajně řekl, že pokud bude příštím předsedou vlády Klaus, Česko se nestane členem unie. Zeman tehdy především potvrdil svou pověst diplomatického analfabeta, pokud Verheugenova slova přímo nepřekroutil. Faktem nicméně je, že z Klause v Bruselu nadšeni nebudou.
Nejistot je stále dost, a to naznačuje, že příští rok může být ve vztazích EU-ČR dost bouřlivý. I v samotných rozhovorech ještě čekají velká úskalí. Půjde totiž o největší balík peněz, které budou příští členové Evropskou unii stát – ať už v oblasti zemědělské politiky či regionální pomoci.

Tabulka:
Kapitoly rozhovorů EU-ČR uzavřené v roce 2001
– volný pohyb služeb
– právo společností
– volný pohyb kapitálu
– životní prostředí
– sociální politika
– kultura a audiovize
– finanční kontrola
– volný pohyb osob
– daňová politika
– energetika
– justice a vnitro
Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR