ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ

, (red),
ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ
Zdroj: Euro.cz

T r a n s f o r m a č n í     d l u h     s t á t u

Díky závazkům státu rozpuštěným do mnoha institucí, od Fondu národního majetku přes Konsolidační banku či Českou finanční až po Pozemkový fond, se může Zemanova vláda cítit jako plavec ve vypuštěném bazénu. Na velké utrácení zdroje nejdou a naopak další placení je přede dveřmi.

Nezadlužujme budoucí generace, ozývá se často jako argument proti rozpočtovým schodkům, a předseda ODS Václav Klaus dokonce opakuje pod stejným heslem svůj pokus o zákonem navždy vyrovnaný rozpočet. Nic se přitom neohlíží, že za jeho vlády narostlo skutečné zadlužení budoucích generací naprosto nebývale. Státní dluh, včetně přiznaných skrytých položek, může dnes dosahovat zhruba 26 procent hrubého domácího produktu, když na počátku transformace byl na poloviční hodnotě. Skrytý dluh vyčíslený Ministerstvem financí na 140 miliard korun ke konci loňského roku letos dále vzroste. A ne o málo.

Hned v lednu přidala vláda svým rozhodnutím pět miliard do kasičky České finanční na stabilizační program pro malé banky. Před několika týdny však Česká národní banka navyšovala jmění České finanční o dvanáct miliard korun. Devatenáct miliard nalila Česká národní banka do kapitálu zdravé části Agrobanky, aby si ji americký General Electric za půl miliardy koupil. Do konce roku je ještě zapotřebí navýšit základní kapitál České spořitelny o další miliardy. Při podrobnějším pohledu by se dalo ve výčtu letošních splátek na vrub státního dluhu pokračovat.

A ani letošek nebude posledním rokem hrazení transformačních nákladů. Sanace bank v příštím roce bude pokračovat dalšími miliardami, ať si dnes premiér Miloš Zeman říká, co chce. Pokračovat a pravděpodobně i podstatně růst budou náklady spojené s ekologickými zárukami státu, o jejichž výši nikdo nic neví, nebo spíše nechce ani potichu šeptat. Majetku, který proti těmto závazkům stojí, je přitom poskrovnu. Není nutné na základě tohoto faktu kreslit zemanovské katastrofické scénáře. Transformace plánovaného hospodářství do tržní ekonomiky má své náklady a jen hlupák nebo pokrytec se může domnívat, že budou zanedbatelné.

Přesun rozhodování o alokaci zdrojů ze Státní plánovací komise na banky již stál a ještě bude stát desítky a možná stovky miliard korun. Nejde přitom jen o tolikrát zmiňované tunely, ale i o školné. Bankéři samozřejmě neuměli a dodnes mnozí neumějí půjčovat peníze těm, kdo si takovou důvěru zaslouží. Navíc podniky a podnikatelé na počátku transformace neměli žádnou historii, která je pro rozhodování o úvěru pro každého bankéře na světě tím nejdůležitějším. A tak zatímco plánovačům se hromadily ve skladech neprodejné výrobky či nenávratné pohledávky v Libyi či Sýrii, bankéřům rostly nedobytné úvěry.

Samozřejmě, svůj výrazný podíl na tom mělo zavedené úvěrování ze známosti, nebo za odměnu více či méně podobnou úplatku. Své sehrál i silný politický tlak, který bránil zastavit financování neperspektivních společností jako například Poldi Kladno a dalších masivně předlužených podniků vyhýbajících se restrukturalizaci. V neposlední řadě dostaly úvěrující banky v privatizaci i ne zrovna nejvhodnější roli vlastníků českého průmyslu a to také nepřispívalo k správnému fungování našeho finančního sektoru. Své náklady si vyžádala i restrukturalizace velkých podniků, jako třeba Aera Vodochody, poskytovaly se i další mimořádně vysoké záruky pro podniky, hradily se ztráty z minula apod. Není třeba přitom ronit krokodýlí slzy. I sousední ekonomický gigant Německo utratilo za oživovací pokusy na ekonomice NDR mimořádné sumy. Každý rok tekly do východních zemí desítky miliard marek a každý občan přispěl ze svého platu zvláštní daní. Částka odhadovaná na bilion marek, tedy více než desetkrát převyšující celý český domácí produkt, tam stavěla na nohy ekonomiku velikostí a výkonností zhruba srovnatelnou s naší. Rozdílná suma vynaložených transformačních nákladů je samozřejmě při přejetí naší severozápadní hranice vidět.

A ne že se tam nekradlo jako u nás. Každý dvacátý případ privatizace byl po kontrole kvalifikován jako kriminální. První šéf privatizačního úřadu Treuhandu byl dokonce zastřelen. Při likvidaci Treuhandu byla bilance následující: výdaje 343 miliardy, příjmy 68 miliard, tedy celková ztráta 275 miliard německých marek.

To se to utrácí, když vedle oddechuje spokojený sponzor. My jsme v takové situaci nebyli, a tak není divu, že jsou tu nemalé dluhy.

Samozřejmě, přes srovnání s Německem lze konstatovat, že dnešní závazky státu nemusely být takové, jaké jsou. Především rychlejší privatizace bank by zajistila i lepší rozmísťování zdrojů, bylo by méně prostoru pro tunelování a méně nároků na státní kapsu při záchraně úspor obyvatelstva. Strach z bankrotů a nezaměstnanosti znamenal, že podniky přežily a lidé místo podpor brali plat. Výsledek je stejný, opět díra v bance po nesplácených půjčkách. Podobně absence jakéhokoli důvěryhodného vyčíslení nákladů na úhradu ekologických škod v privatizovaných podnicích nutí kroutit hlavou nad tím, jak mohl být takový zákon vůbec uveden v život.

To, že v měšci jsou díry a státní peníze jimi zcela volně a málo kontrolovaně protékají, přiznal už Tošovského kabinet, tím to ale zatím zhaslo. Nová vláda připravuje další instituce, tentokrát různé infrastrukturní fondy pro výstavbu dálnic nebo podporu bydlení. Opět na základě státních závazků skrytých v podrozvahách rozpočtů a financovaných z trhu, ale se státní zárukou. Jako bychom zapomínali, že toho tučného mecenáše nemáme.

Prostor pro dluhy sice ještě je. Kritéria pro vstup do klubu evropských zemí platících eurem povolují dluh až do výše šedesáti procent domácího produktu. Vzorní Němci měli problémy a museli přecenit zlaté rezervy, aby požadavek splnili, a i ostatní země plnili s obtížemi. Česká republika se ani po započtení všech skrytých dluhů nedostane ani zdaleka na polovinu povolené hodnoty. Jenže co není dnes, může být zítra a miliard na straně má dáti přibývá až neuvěřitelně rychle. Bylo by dobře je mít hezky na jednom účtu, aby o nich věděli nejen ministři financí, ale i ti, kteří budou jednou platit. Tedy daňoví poplatníci.