Půl století v jádru krize

15. 11. 2011

Autor: Euro.cz

Memoáry amerického bankéře jsou zajímavým, i když trochu laciným praktickým rádcem

Pokud nejste zrovna fandové amerického korporátního bankovnictví, jeho jméno vám patrně nic neřekne. Přesto může být William R. Rhodes se svými radami, vzpomínkami a zážitky poutavý. Ve své téměř pamětní knize zprostředkoval svůj pohled na to, jak by se měl člověk správně rozhodovat v byznysu i v životě. Bohužel to je možná také zásadní problém celé knihy Banker To The World (Bankéř říká světu). Začněme ale popořadě. Autorovu roli v americkém a vlastně i světovém korporátním světě rozhodně není radno podceňovat. Přinejmenším je třeba s velkým uznáním hledět na roky, které v onom dnes nepříliš oblíbeném světě strávil. Během 52leté kariéry navíc nikdy nezměnil domovskou stáj a zůstal věrný jedinému bankovnímu domu, tedy Citibank. Už tímto samotným faktem v podstatě odporuje typickému dnešnímu vzoru amerického investičního bankéře, který se obvykle ve třiceti letech může pochlubit několika změnami pracovních pozic napříč obchodním spektrem.

Doutníky od Castra

Bohaté životní zkušenosti, které Rhodes během půlstoletí nasbíral v epicentru prakticky všech důležitých finančních karambolů moderního věku, se v knize snaží překlopit v jakéhosi univerzálního rádce. Osm kapitol je řazených podle sloganů či lépe řečeno „mouder“, kterými se bankéř v životě řídil a jež by podle něj měla zajistit úspěch (s jistým vypětím sil) i čtenáři. Hned v první části se tak dozvíme, že ve vedoucích pozicích je třeba chovat se „směle a rozhodně“. Tečka. Rhodes následně popisuje zážitky, během nichž se tímto přikázáním údajně řídil, což by – nebýt právě nádechu onoho lehce naivního mentorství – bylo velmi zajímavé. Ostatně ne každý měl šanci řešit například bankovní krizi v Nikaragui, která se po ozbrojeném převratu v roce 1979 ocitla v situaci, kdy tamní finanční domy dlužily více než stovce západních bankovních skupin 582 milionů dolarů. Díky autorově lehkému hovorovému slohu se čtenář může spokojeně začíst do pasáží, kdy Rhodes coby obchodní emisar vystupuje z letadla ve válkou zničené zemi a pod hrozbou popravy vyjednává s představiteli nového státu podmínky splacení dluhů. Rozhodně zaujme pasáž, ve které se autor osobně setkává s Fidelem Castrem, jenž s ním právě ve věci nalezení shody s Nikaragujci uzavře sázku o krabičku doutníků. I když právě nejzajímavější a nejakčnější část celé knihy se odehrává v první části, ani ostatní stránky rozhodně nejsou tím, co bychom mohli označit za běžný příběh ze života nudného bankéře. Ostatně Rhodes dvacet let žil v Latinské Americe, a nacházel se tak v centru regionu, který si právě v 80. a 90. letech prošel několika velmi obtížnými finančními otřesy. Autor se zde nezdržuje jen u suchého popisu, ale snaží se i analyzovat příčiny laviny krizí, která tuto část světa postihla. Sympatické je, že zůstává poměrně neutrální. S pozitivním náhledem kvituje přechod velké části zdejších ekonomik k demokratičtějším režimům, ovšem sám uznává, že liberalizace a velký přísun zahraničního kapitálu byly pravděpodobně hlavními viníky. Zároveň se nebojí uznat, že mezinárodní tlak (zejména ze strany Mezinárodního měnového fondu) na zavedení přísných úsporných opatření byl pro některé zdejší země osudovou ranou.

Po pádu zdi

Při takto širokém pohledu na celou problematiku ovšem zaráží, jak málo systematicky a v podstatě zmateně Rhodes postupuje. V jedné kapitole například začíná recesí západních ekonomik v roce 1991, aby se následně bez sebemenšího tematického můstku dostal do Mexika v roce 1982. Přitom právě zde má hodně co říct. Předlužené Mexiko totiž tehdy stálo prakticky na počátku latinskoamerických krizí a Rhodes v zemi zastával post šéfa komise pro restrukturalizaci dluhu. Sice se dozvídáme, jak dokázal „najít kompromis“ (což je další ze série autorových mouder) mezi nesourodou skupinou západních bankéřů – a odsouhlasit tak sedmiprocentní podíl komerčních bank na mexických ztrátách – v záplavě ostatních popisovaných událostí se v tom ovšem i zkušený čtenář může snadno ztratit. Pro české čtenáře může být zajímavá také pasáž o expanzi Citi do střední Evropy těsně po pádu železné opony. Rhodes se sice rozepisuje spíše o Polsku, koneckonců Lech Walesa se stal jeho osobním přítelem, ale některé události našich severních sousedů jistě poznáme velmi dobře. Celá kniha působí jako změť skutečně velmi zajímavých zážitků, ke kterým obyčejný smrtelník přijde během jednoho života jen stěží. A to platí i pro vrcholné americké bankéře (Rhodes nikdy nestál na vrcholu pyramidy, ale v korporátním prostředí byl nejvýše na třetí či čtvrté pozici), jako jsou CEO velkých investičních bank. Škoda jen, že autor ony memoáry rozvolnil do podivné nesourodé směsice, a navíc jim dal nádech jakýchsi praktických rad, které působí jako vystřižené z laciného teambuildingového semináře.