PRVNÍ GLOBÁLNÍ INDIÁN - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

PRVNÍ GLOBÁLNÍ INDIÁN

, Pavel Matocha,
PRVNÍ GLOBÁLNÍ INDIÁN
Zdroj: Euro.cz

Střet civilizací

Nebývá zvykem recenzovat knihu napsanou před sto lety, nebývá zvykem upozorňovat v ekonomickém časopisu na zápisky cestovatele. Důvodem je zpravidla honba za aktuálností a snaha o expertní image. A to přesto, že právě aktuality stárnou nejrychleji a že experti jsou často spíše příčinou našich potíží, než že nabízejí jejich řešení. Porušme zvyk.
O nezvyklých věcech neobvyklým způsobem píše Alberto Vojtěch Frič v knize Čerwuiš aneb Z Pacheca do Pacheca oklikou přes střední EvRopu (pro Indiána byl starý kontinent jednoduše Ropou). Tento dobrodruh procestoval na počátku století několikrát Jižní Ameriku a léta žil mezi tamními Indiány. Při jeho třetí cestě trpěl kmen Čamakoků neznámou nemocí a on se rozhodl vzít jednoho z nich s sebou do Evropy, aby se pokusil zjistit příčinu onemocnění, a zachránit tak celý kmen. Indián Čerwuiš se proto dostal ještě před vznikem Československa na několik měsíců do Prahy. Frič líčí pouť tam a zpět a dvojnásobný střet odlišných kultur v osobě Čerwuiše. Červíček, jak mu někteří pražští přátelé říkali, samozřejmě nerozuměl skoro ničemu z řeči Evropanů, stejně jako nechápal led, sníh, tunely a doly, domy a ulice, elektrické osvětlení, policii, žebráky… S tím vším se musel v naší civilizaci potýkat a postupně dávat věcem a lidem, které potkával, nějaký smysl.
Jedním z nejkrásnějších momentů je Čerwuišovo zatčení policií při jeho procházce podél Vltavy. Takto pochodovat mohl totiž sám bez Friče – řeku znal, tam nezabloudil, ulicím nerozuměl. Policie ale musela pozvat Friče, aby jim přeložil, co Čerwuiš na komisařství vypráví, respektive zpívá. Indián zpíval vítěznou válečnou píseň, Frič musel překládat nejen slova, ale i smysl. Červíček zpíval: „Šel jsem po břehu. Bylo krásně. Přišel jsem k hlavě hory. Byla v ní veliká díra. Chtěl jsem se do ní podívat. Před dírou stál žebrák. Dal jsem mu jeden černý kámen. Také ostatní lidé mu dávali černé kameny. Šel jsem do díry, ale dostal jsem strach, že na mě hora spadne, a tak jsem se obrátil a šel zpátky. Ten žebrák zase ode mě chtěl černý kámen. Ukazoval mi ho. Řekl jsem mu, že mi Alberto zakázal dávat žebrákovi víc než jeden kámen denně. Řekl jsem mu, ať si přijde zítra k nám. Nerozuměl, co je zítra. Ukázal jsem mu, že slunce zapadne, bude spát, a až ráno vstane, že může přijít. On však nerozuměl a zavolal čaroděje. Ten mě vyzval na zápas. Je asi totitha (blázen). Myslel, že když je vyšší než já, že má i víc síly. Cloumal se mnou, a tak jsem ho musel nadzvednout ze země. Kdybych s ním praštil o zem, mohl bych mu ublížit. Nikde tam nebyla tráva, jen samý kámen. Nemohl jsem ho zmrzačit na celý život jen proto, že je blázen a nepoznal mou sílu. Jediné místo, kde nebylo tvrdé kamení, byla voda. Hodil jsem ho tam. (str. 55)
A co se vlastně stalo? Čerwuiš přišel k vyšehradskému tunelu, kde se vybírá mýtné. Výběrčí je jen na jedné straně, takže po něm chtěl krejcar, i když šel zpátky. Čerwuiš si o něm myslel, že je žebrák, a protože rozdával moc peněz, Frič mu již dříve zakázal obdarovat více než jednoho žebráka jednou denně. Výběrčí si na pomoc přivolal uniformovaného strážníka, jehož chycení za předloktí u Čamakoků znamená výzvu k zápasu. A ta se u Indiánů neodmítá. Proč skončil strážník v řece, je již srozumitelné.
Červíček přišel z jiného světa. Když se do něj po několika měsících fyzicky vracel, dopadlo to tragicky. Nevrátil se vlastně nikdy. Vracel se již někdo jiný – jeho kmen neměl evropskou zkušenost a jeho zkušenosti pokládal za lži a výmysly.
O Čerwuišově návratu Frič píše: „Jindy prý zas vybalil ze své cestovní bedny několik žárovek. Po setmění svolal celou vesnici a rozhlásil, že udělá den. Žárovky rozvěsil po stromech, spojil je obyčejným provazem a na konec přivázal vypínač. Když se všichni sešli, udělal kouzlo. Otočil vypínačem a – nic. Otočil podruhé, potřetí, nic. Jen tma tiše houstla a s ní nedůvěra. Také tvrdil, že byl v Ropě pod zemí, hluboko, mnohem hlouběji, než jak je vysoká koruna největšího stromu. Indiáni, kteří se mu už jen posmívali, ho vyzvali, aby jim tedy ukázal, jak se do země leze. Když začal cosi o veliké díře a rachotícím stroji, jak si to pamatoval z fárání na Kladně, došla jim trpělivost a docela jednoduše mu natloukli. Indiáni nesnesou ve svém středu mluvku a lháře. Čerwuiš byl vyhlášen za největšího kušíu (lháře) všech dob a vypuzen z kmene. (str. 257)
„Vrátil bych se, kdyby bylo kam, je motto románu Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Autor, český spisovatel a bývalý katolický kněz Jan Jandourek tak smutně konstatuje, co zažil i Čerwuiš. Není kam se vrátit.
Záznam o cestě Indiána z Pacheca do Pacheca ukazuje na dva aspekty současných antiglobalizačních protestů. Při se–tkávání různých kultur je nutná neustálá komunikace. Nikoliv pravda expertů, ale komunikace zúčastněných dává šanci k soužití. Diskuse antiglobalizačních aktivistů stejně jako globalizačních zastánců umožňuje hledání alternativ k současnému životnímu stylu. Zatímco komunikace má smysl, výzvy k návratu jsou
naivní iluzí. K přírodě, na vesnici, do minulých desetiletí či století se nemůžeme vrátit. Když jsme už objevili EvRopu, nemáme kam se vrátit, v divočině by se nám vysmáli.


Frič, A. V.: Čerwuiš aneb Z Pacheca do Pacheca oklikou přes střední Evropu. Titanic. Praha 2000. 272 stran. Cena: 285 Kč.