Příliš velké oči

Není pravděpodobné, že stát zaplatí to, co požaduje investor

Pokud bude česká strana správně argumentovat, nemusí být v rozhodujícím jednání takzvané stockholmské arbitráže se společností CME, která proběhne v tomto týdnu, zcela bez šancí. A to i přesto, že rozhodnutí o vině České republiky na ztrátě Lauderovy investice již padlo. Je velmi nepravděpodobné, že by bývalý investor v televizi Nova získal požadovaných 20 miliard korun, soudí přední český odborník na mezinárodní právo Vladimír Balaš, ředitel Ústavu státu a práva ČAV.
Balaš je názoru, že nakonec i původní verdikt je velmi sporný, protože vychází z česko-nizozemské dohody o ochraně investic, přičemž skutečným investorem byla Lauderova německá společnost CEDC. Tudíž spor měl být posuzován na základě česko-německé dohody. Rozhodování arbitrů by mělo také ovlivnit to, že Česká republika podala k soudu ve Stockholmu žalobu na neplatnost arbitráže.

Likvidační pokuta.

Na dotaz, zda je v mezinárodní praxi obvyklé, aby byl stát odsouzen k tak vysoké pokutě, Vladimír Balaš odpovídá, že to příliš časté není. Výjimkou v poslední době byl spor v rámci severoamerického uskupení NAFTA mezi USA a Kanadou. Spojené státy se domáhaly náhrady za to, že Kanada přijala konkrétní ekologickou legislativu narušující obchod v rozporu s uzavřenou smlouvou. Arbitráž potom vyměřila náhradu škody ve výši několika miliard dolarů. Nicméně ve sporech se soukromými investory jsou podobné verdikty značně nezvyklé a obvykle arbitři přiznávají jen zlomek z toho, co požaduje žalobce. Především podle obyčejového práva se proti státu nepřiznává taková úhrada škody, která by ho mohla vážně hospodářsky poškodit. A to v případě nároku na 20 miliard korun vůči České republice skutečně hrozí, zvláště v současné složité situaci našich veřejných rozpočtů. Navíc by arbitři při rozhodování měli vzít v úvahu i vliv žalobce na vznik škody. Ten byl bezpochyby velmi podstatný, což nakonec konstatovala již předcházející londýnská arbitráž mezi Českou republikou a Lauderem jako fyzickou osobou podle dohody o ochraně investic mezi ČSFR a USA. Tato arbitráž zamítla náhradu škody a konstatovala, že investor „o průběžných změnách v uspořádání poměrů věděl a akceptoval je“. Kromě toho je zjevné, že investor se pokoušel obejít české zákony.

Jen dvě a půl.

Balaš říká, že v neposlední řadě je také obvyklé, že pro výpočet náhrady škody bývá rozhodující výše investice a jen zřídka kdy se bere v úvahu ušlý zisk.
Výpočet Milana Šmída z Fakulty sociálních věd UK uvádí, že celková investice do Novy mohla dosáhnout maximálně dvou a půl miliard korun. Před časem shrnul jednotlivé Lauderovy investice v týdeníku Ekonom. Například výroční zpráva za rok 1995 říká, že „CME vložila do prosince 1994 do televize Nova částku 264 000 000 Kč (9 265 000 USD) a v roce 1995 nebylo třeba dalších dodatečných fondů“.
Zpráva CME za první čtvrtletí roku 1996 akcionářům oznamuje: „CME předpokládá, že další požadavky televize Nova na hotovost budou zajištěny příjmy z její činnosti a dostupnými úvěrovými zdroji.“ Když CME informuje ve druhém čtvrtletí roku 1996 o rozdělování dividend ze zisku televize Nova za předchozí rok, objevuje se dokonce věta: „Po obdržení zbývajících dividend za rok 1995, které plynou ze 66procentního obchodního podílu v Nově (ČNTS) a činí 4 213 000 dolarů, společnost získá 107 procent ze své dolarové investice do této televize.“ Další investice CME v letech 1996 a 1997 směřovaly už jen do nákupu obchodních podílů ČNTS, kterými si CME chtěla zajistit vlastnictví 99 procent této servisní společnosti, a tím i veškeré zisky pro zbytek trvání licence Novy.
CME odkoupila podíl 22 procent České spořitelny v ČNTS za jednu miliardu korun a za podíl jedenácti procent CET 21 v ČNTS zaplatila Vladimíru Železnému přibližně 900 milionů korun. Přičteme-li tyto investice k počáteční infuzi startovního kapitálu, objem reálně investovaných prostředků CME v České republice se pohybuje maximálně kolem 2,5 miliardy korun, z nichž onu Železného miliardu Lauder už vysoudil v Amsterodamu zpět.

Zaplacená záloha.

Doktor Balaš soudí, že miliardu, kterou za Vladimíra Železného zaplatil MEF Holding po vstupu finanční skupiny PPF, by měli arbitři od vyčíslené škody bezpochyby odečíst. Člen vedení PPF a současný jednatel CET 21 Petr Dvořák k tomu říká, že nové vedení společnosti ovládající licenci televize Nova je připraveno poskytnout státu veškerou součinnost ve sporu. Společnost se totiž zároveň soudí s ČNTS v podstatě ve stejné věci, o které rozhoduje arbitráž. Nové vedení bude bezpochyby rozhodnutí tohoto soudu respektovat. „V případě rozhodnutí soudů vůči Vladimíru Železnému jsme se postarali o to, aby bylo vykonáno.“ připomíná.
Dvořák je přitom přesvědčen, že výsledek arbitráže nemůže ovlivnit situaci skupiny kolem televize Nova. Skupinu nyní ovládají noví investoři, a ti důsledně dodržují licenční podmínky. Dvořák říká, že ani současné vlastnické složení není konečné a po právní a finanční stabilizaci bude televize do dvou až tří let na prodej.

Až do Haagu.

Ani pokud arbitři usoudí, že škody způsobené rozchodem Vladimíra Železného se svým obchodním partnerem a činností - či spíše nečinností - Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a tehdejších zástupců státu v mediálních komisích Parlamentu jsou skutečně v požadované výši, nemusí být pro Českou republiku vše ztraceno. Stát může odmítnout zaplatit a pak se spor přesune do diplomatické roviny, vysvětluje Vladimír Balaš. Lauder by musel požádat o diplomatickou ochranu USA a spor by nakonec mohl skončit před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu.