PRAŽSKÁ BURZA JE ANACHRONIMUS - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

PRAŽSKÁ BURZA JE ANACHRONIMUS

, Pavel Matocha,
PRAŽSKÁ BURZA JE ANACHRONIMUS
Zdroj: Euro.cz

Mertlík privatizuje víc než všechny Klausovy vlády, říká šéf APP Group

Eduard Míka (43) je generálním ředitelem, členem správní rady a spolumajitelem společnosti APP Group, která se orientuje na trh informačních systémů ve střední a východní Evropě. Ve správní radě APP sedí též bývalá poradkyně amerického prezidenta Esther Dysonová a výkonný viceprezident firmy Oracle Geoffrey W. Squire. Eduard Míka po absolvování Fakulty řízení Vysoké školy ekonomické v Praze pracoval od roku 1982 v různých odborných funkcích v PVT, naposledy jako vedoucí oddělení operačních systémů a základního programového vybavení. Podílel se na návrhu a budování sítě PVTnet, první počítačové sítě v Československu.

EURO: Když jste před čtyřmi lety hledali kapitál pro další rozvoj společnosti APP, neuvažovali jste o možnosti získat jej na českém kapitálovém trhu emisí akcií?
MÍKA:
Ne. O českém kapitálovém trhu jsem nikdy nepřemýšlel, protože ho považuji za absolutní anachronismus. Vůbec pojem národní kapitálový trh nepatří do jednadvacátého století. Kapitál národní není. Podnikatelské subjekty již také národní nejsou. A jestliže máte mezinárodní byznys a mezinárodní kapitál, tak je nesmyslné vytvářet národní kapitálový trh. Navíc pražská burza se chová iracionálně a skoro žádný kapitál tam není.

EURO: Nakonec do vás investoval americký fond Warburg Pincus dvacet milionů dolarů. Když jste tak jednoznačně zavrhli českou cestu, neuvažovali jste o americkém kapitálovém trhu?
MÍKA:
Na to jsme nebyli připraveni. Stejně jako na to není připravena většina amerických start–upů, které nejsou schopny splnit požadavky kapitálového trhu, a proto se financují přes fondy rizikového kapitálu. Každá firma vzniká stylem mongolské hordy. Sejde se pár nadšenců a začnou dělat byznys. O tom byznysu moc nevědí a sotva plní základní zákonné požadavky, jenže burza chce víc. Chce například, aby společnost garantovala, že nemá žádné skryté závazky. Já jsem v roce 1996 nevěděl, jestli mám, nebo nemám skryté závazky. Nebyli jsme zvyklí uvažovat, jaké potenciální závazky mohou vyplývat z našich kontraktů.

EURO: Neláká vás jít na americký trh z druhé strany – jako investor?
MÍKA:
Když jsem se trefoval do pražské burzy, že se chová iracionálně, mohl jsem zmínit i bláznivé chování newyorské burzy. Co se tak zásadního změnilo na byznysu Coca–Coly nebo McDonaldu, aby to opravňovalo jejich index k poslednímu závratnému růstu?

EURO: Výrazně se zvýšila důvěra lidí v investování do akcií a internet umožnil lidem na celém světě investovat do amerických akcií.
MÍKA:
Souhlasím, ale pojmenoval bych to ještě trochu jinak. Investovat na burze se stalo ve Spojených státech důvěryhodným způsobem, jak vydělávat peníze. Jenže to nic nemění na tom, že ohodnocení mnoha akcií na americké burze je iracionální. Někteří lidé prohlašují, že nyní jsou Spojené státy zhruba v roce 1924. Trh vyletěl nahoru, zejména v oblasti technologických akcií na základě příslibů. Internetové společnosti dnes ještě nejsou byznys – zatím je to jen určitá šance, která vychází z faktu, že internet mění celou světovou ekonomiku. Ale jednoho dne se i internetové společnosti budou muset začít chovat jako standardní firmy, tedy například produkovat zisk. Řada z nich má mnohamiliardovou tržní kapitalizaci, ale ještě nevydělaly ani dolar. Den překlopení ohodnocení internetových firem podle standardních principů určitě přijde.

EURO: Jaké očekáváte dopady onoho možného budoucího Černého pátku?
MÍKA:
Z hlediska dopadu jsem optimista. Byznys, který je pod těmi akciemi, je zřejmě méně hodnotný, ale je zdravý. Jestli vedoucím americkým technologickým firmám sletí akcie na dvacet procent, tak to nemá žádný dopad z hlediska jejich tržeb a nákladů. Pouze na určitou dobu jim to ztíží přístup k cizímu kapitálu, ale ony mají již dnes dostatek vlastního, aby takové období přežily. Ten byznys bude fungovat dál. Jen řada lidí a institucí přijde o peníze. Ale po pravdě řečeno jsou to umělé peníze. Akciový trh v Americe živil sám sebe: letěl nahoru, lidem rychle zhodnotil vložené peníze a oni je tam vkládali znovu, což zvyšovalo poptávku a tím i ceny.

EURO: Hypotetický Černý pátek však může ovlivnit objem amerických investic v zahraničí.
MÍKA:
Jistě. Česká ekonomika přitom podle všeobecně platných názorů zahraniční kapitál nutně potřebuje. Už pominula obava z rozprodeje rodinného stříbra, a jsme dokonce ochotni prodat i rodinné zlato, když to zalepí státní rozpočet. Ale pokud jde o americké investice k nám, tak nemám obavy. Rozhodne–li se americká firma ze strategických důvodů expandovat do střední a východní Evropy, třeba kvůli předpokládanému vstupu České republiky do Evropské unie, tak ty drobné, které ji to stojí a které ani většinou nepřijdou na jednání správní rady, bude mít vždycky.

EURO: Jaké jsou podle vás příčiny a možná řešení současných problémů českého hospodářství?
MÍKA:
Problém se jmenuje restrukturalizace ekonomiky. Základní chyba je, že za stát si nikdo neudělal byznys plán. Rodina, podnik a stát jsou ve své podstatě stejné ekonomické subjekty, ve kterých platí stejná základní pravidla. Každý může utratit jen tolik, kolik si vydělá, a když chce utratit víc, tak si musí půjčit a dluh musí později splatit. Když má příliš velké režijní výdaje, musí se jinde omezit a nemůže investovat. Když se například na úrovni rodiny rozhodnu, že chci svým dětem zajistit vzdělání ve Spojených státech, tak si musím spoustu věcí naplánovat tak, abych na to jednou měl. Stejně tak každý podnik si musí udělat byznys plán. A stejně tak stát. Stát měl už před mnoha lety říct, že bez strategických investorů nejsou místní podniky schopné přežít. Že na teritoriu České republiky nemohou zůstat čtyři konkurenceschopné ocelárny. Že z hlediska vývoje technologií asi nutně dojde k útlumu těžkého průmyslu. Že to bude mít nutné dopady na kvalifikační strukturu obyvatelstva a že část se bude muset přeškolit. Protože jinak vznikne problém. Nyní, když vznikl, tak ho zase neřešíme. Jen pláčeme nad tím, že nám zanikají pracovní místa v dolech, hutnictví a těžkém strojírenství, ale neděláme nic proti tomu, aby dále nenarůstala ta armáda nezaměstnaných – pouze je podporujeme. Irsko si řeklo: jsme hornickou zemí s vysokou nezaměstnaností a uděláme ze sebe high–tech. Tady se s tím ale nezačalo. Jen sypeme peníze na udržování statutu quo a do podniků, které stejně nemohou přežít. Některá ministerstva jsou ještě ve století páry.

EURO: Můžete být konkrétní?
MÍKA:
Podívejte se na zákon o investičních pobídkách. Když tu nainvestuji deset milionů dolarů do výroby parních lokomotiv, tak mám nárok na státní podporu. Každý, kdo by chtěl investovat do know-how, do kvalifikace pracovní síly, což v high–tech byznysu jsou daleko větší investice než materiál, nemá na podporu nárok, protože to podle českých zákonů nejsou investice, ale provozní náklady.

EURO: Nicméně v účetnictví se vám to projeví pozitivně.
MÍKA:
Při místních odpisových sazbách ano, ale ty samy o sobě jsou nesmyslné.

EURO: Zdůrazňujete význam sektoru high–tech pro celé hospodářství a naprostou neperspektivnost hutí a dolů. Vyčítáte tedy vládě udržování sociálního smíru litím peněz do podniků typu Vítkovice?
MÍKA:
To ne. Zavřít všechny Vítkovice, Zetory a Královopolské by znamenalo
desetitisíce lidí dostat do situace, kterou oni sami nezavinili. Můžeme si vyprávět o osobní odpovědnosti každého jedince za sebe samého, ale populace tady byla čtyřicet let odnaučovávána se starat o sebe. A nejenže jim nebyla podána pomocná ruka, ale deset let byli udržováni v omylu, že to, co dělají, budou dělat vždycky. Kritizuji, že vláda se soustředí pouze na prodlužování agonie ztrátové části ekonomiky a nesnaží se akcelerovat tu zdravou.

EURO: Jaké máte zkušenosti s prací ministra Grégra a jeho úřadu?
MÍKA:
Byl jsem požádán ministerstvem průmyslu a obchodu o vyjádření k jakési studii o byznysu informačních technologií v České republice. Jako deset špičkových českých firem v oblasti IT tam byl uveden seznam výrobců drátů a jističů. To ukazuje všechno. Musíte něco vyrábět. Když nevyrábíme počítače, tak alespoň jističe do nich. Na produkování nehmotných statků nebo služeb se nebere zřetel. Tenkrát jsem jim odepsal, že je mi celkem jedno, co dělají, ale ať alespoň neškodí. Byl jsem tím materiálem hluboce otřesen a přestal jsem se mnoha věcem z tohoto ministerstva divit.

EURO: Před parlamentními volbami jste ale finančně podpořili i sociální demokracii.
MÍKA:
Jako firma jsme všem demokratickým politickým stranám dali stejný sponzorský dar – 300 000 korun. Nikdo to nechápal a některé strany nám hned nabízely státní zakázky. Udělali jsme to proto, že jsme chtěli, aby Česká republika stoprocentně vstoupila do NATO a aby se do Parlamentu dostaly jenom demokratické strany. Dali jsme peníze i sociální demokracii, protože přes všechny výhrady, které k ní mám, se chová demokraticky. Považuji za obrovský přínos, že bez ohledu na to, že se to dělá špatně, tak se to dělá demokraticky.

EURO: Ve vládě nesedí jen generace Miroslava Grégra, kterému jste napsal, ať alespoň neškodí. Jak hodnotíte ministra financí?
MÍKA:
Přestože je Mertlík sociální demokrat, tak před ním smekám klobouk. On je ministrem financí v sociálnědemokratické vládě, která se proti všem principům sociálnědemokratické politiky rozhodla všechno vyprodat. A dělá to. Za dobu Mertlíka se v oblasti privatizace udělalo možná víc než za všech Klausových vlád a z hlediska výsledku čistě. O metodách nevím. Jde o čistý prodej strategickému investorovi. Žádné incesty a privatizace na úvěr.

EURO: Privatizaci podle Mertlíka předcházela privatizace podle Klause, během níž byl rozkraden majetek v řádu stamiliard korun. Dalo se tomu zabránit?
MÍKA:
Asi ne. Když se mění vlastnické poměry, tak je období cesty na Západ a v prvním kole platí jen hrubá síla. Neplatí zákon ani jiná pravidla. V Americe to bylo před dvěma sty lety také, a dnes je již každému jedno, jestli praprapradědeček jeho obchodního partnera zastřelil sto lidí, z toho osmdesát záludně zezadu, aby uhájil claim. V období přechodu od feudalismu ke kapitalismu a v období přechodu od socialismu ke kapitalismu po určitou dobu základní morálka neexistovala. Stará již neplatila, ale nová ještě nebyla vytvořena. Teprve až se majetek přerozdělí, tak se začne uplatňovat zákon, protože jej začnou požadovat a vynucovat ti, kteří bohatství získali a chtějí si je ochránit. A my jsme po roce 1989 takovým obdobím také prošli. Zatím ale u nás pravidla obvyklá v civilizovaném světě neplatí. Čtyřicet let se podepsalo strašným způsobem a běžné znalosti a běžná morálka západního světa v Čechách běžné nejsou.

EURO: Co myslíte označením běžné znalosti a morálka západního světa?
MÍKA:
Na Západě dítě vyrůstá v rodině, která se musí každodenně bavit o dopadech ekonomiky na její chod, a ono to vstřebává. Jednou se mě v Londýně řidič autobusu ptal, jestli jsem poslouchal rádio. Sdělil mi, že snížili diskontní sazbu! Pro londýnského řidiče to byla informace s obsahem, protože on si uvědomil, jaký pro něj osobně může mít dopad. Pro šestadevadesát procent obyvatel u nás je zpráva o změně diskontní sazby zcela bezobsažná. A pokud jde o morálku, tak významným rozdílem je, že my tady
a priori předpokládáme, že ten druhý je šupák. V civilizovaných zemích je tendence předpokládat, že ten druhý je slušný člověk. A je to vidět na spoustě maličkostí. Když jsem na malém americkém městě vracel u letiště auto, tak si ode mě na přepážce v letištní hale vzali klíče a nikdo nešel zkontrolovat, jestli tam to auto stojí a jestli není poškozené. V americké restauraci by si číšník nedovolil držet rubem nahoru vaši kreditní kartu, aby mohl zkontrolovat, jestli se podepisujete stejně. Nedovolí si dát zákazníkovi najevo, že ho považuje za šupáka.

EURO: Předpoklad, že zákazník nebo obchodní partner jsou slušní lidé, považujete za jeden ze základů byznysu.
MÍKA:
Když se v diskusi o elektronickém obchodě někdo stále ohání potřebou zákona o elektronickém podpisu, tak se vždycky ptám, jaký máme zákon pro platební karty. Platební karty jsou hezkou ukázkou dohody slušných lidí. Je to dohoda mezi bankou a mnou, že místo hotových peněz mi dají plastikovou kartičku. Je to dohoda mezi mnou a obchodníkem, že místo hotových peněz mu dám svoji plastikovou kartičku. Je to dohoda mezi obchodníkem a kreditkartovou společností a také mezi ní a mojí bankou. A celý ten systém je postavený na vyloučení lidí, kteří tyto dohody nedodržují. Zbavíme je výsady účastnit se na obchodních transakcích slušných lidí a není k tomu potřeba žádná legislativa. A totéž platí i u elektronického obchodu i u normálního byznysu.

EURO: V prostředí, kde ale velká část byznysu neprobíhá podle pravidel slušnosti, kde je časté neplatit vůbec, výjimečně se platí včas a hodně se platí úplatky, potřebujete zákonný rámec a možnost soudního vymožení svých práv.
MÍKA:
Je jednodušší tu a tam něco odepsat než se soudit. Občas se mi stane, že se zákazník dostane do potíží a že mi nezaplatí, ale v mém byznysu mi neprospěje, kdyby se o mně rozkřiklo, že své zákazníky posílám do konkursu.
Znám jednoho kalifornského bankéře, který mi dal zajímavé vysvětlení možná klasického problému. Ptal jsem se ho,
co dělá v situaci, když dá velkou hypotéku nějakému manažerovi a ten přijde o zaměstnání. Řekl, že by mu pozastavil splácení a sháněl by mu místo. Když mu seženu odpovídající zaměstnání, tak je to nejjistější způsob, jak přijdu zpátky ke svým penězům. Když na něj budu tlačit, tak vezme podřadné místo a začne se mnou vyjednávat jiný splátkový kalendář. Když ho dám k soudu, tak mám problémy s nemovitostí – jsem banka, a ne realitní kancelář – a špatnou pověst. Když
by se rozkřiklo, že se soudím se svými klienty, tak si ke mně již nikdo nepřijde půjčit peníze, protože bank je všude kolem dost.