PORCOVÁNÍ POKLADU - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

PORCOVÁNÍ POKLADU

, Čestmír Klos,
PORCOVÁNÍ POKLADU
Zdroj: Euro.cz

Hejtmani táhnou na státního správce

Při nejbližším zasedání Asociace krajů ČR předloží olomoucký hejtman Jan Březina návrh společného postupu při odstátnění lesů a jejich převodu ze správy státního podniku Lesy České republiky na kraje. Mandát mu k tomu dalo jednomyslné rozhodnutí olomouckého krajského zastupitelstva.
Legislativní rada tohoto orgánu mezitím vycizelovala návrh novely zákona o krajích, který by tento krok umožnil. Po měsících nezávazných debat tak vyvstala reálná hrozba zániku državy velkých státních lesů coby zeleného pokladu země.

Je to opravdu hrozba?
Právník Svatomír Mlčoch upozorňuje, že jde o nezvratitelný krok, který už nikdy nebude možné vzít zpět. Je názoru, že rozhodne-li se stát své lesní bohatství opravdu privatizovat, měl by tak učinit standardní cestou, za peníze. Mlčoch soudí, že není doba na rozdávání státního majetku nějakými dekrety, byť by obdarovanými byly tak ctihodné demokratické instituce, jako jsou krajská zastupitelstva. Nezměnilo by se totiž jen to, kdo o nakládání se vzácným majetkem rozhoduje, zda nemilované centrum, nebo kraje, změnila by se podstata tohoto majetku. Nyní zákon říká, že je nezcizitelný, neprodatelný, nepřeveditelný. V držbě krajů by se ale lesy staly majetkem jako každý jiný. Zastupitelstva by je mohla pronajímat, rozprodávat, dávat do zástavy. A z předválečné historie je známých dost případů, kdy si radní pro nějaký ušlechtilý účel zastavili například radnici, a pak o ní při náhlé platební neschopnosti přišli.

Jak uchopit zisk.
Vidina hospodaření s lepšími výsledky, než docilují Lesy České republiky, je hnacím motorem olomoucké iniciativy. Odborným podkladem pro toto uvažování je Rámcová regionální analýza, kterou vypracoval jeden ze zastupitelů, dříve obchodník s dřevem, pedagog na střední lesnické škole, dnes starosta Hranic na Moravě Rudolf Novák. V třístránkové studii obvinil současného správce státních lesů – Lesy České republiky se sídlem v Hradci Králové (LČR) – z nevyvážené ekonomiky lesního hospodářství. „LČR si objednávají drahé pěstební práce a levně nastojato prodávají dříví,“ píše každému srozumitelným jazykem. A poukazuje na vady transformace státních lesů, při níž byla zásadním způsobem oddělena odpovědnost za stav lesa od ziskových činností. Ze samostatných lesních závodů, které si samy zabezpečovaly úplně všechno, od zasazení stromků až po prodej řeziva z vlastních pil, byly vytvořeny dva typy organizací: samostatné lesní akciové společnosti a správce státního lesa, již zmíněné Lesy České republiky.
Toto pojetí bylo ostře kritizováno už v době svého vzniku v roce 1992, nicméně dožilo do dnešních dnů. Ovšem i s onou kritikou.
Není tajemstvím, že se Novák ve své studii opíral o Regionální analýzu a koncepci lesního hospodářství, kterou si u Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti objednalo ministerstvo pro místní rozvoj. V té se píše doslova: „Odtržení obchodu s dřívím od správy lesa LČR má dalekosáhlé důsledky pro lesní hospodářství. Zisk z hospodaření s dřevem zřetelně existuje. Privatizací lesních společností (včetně kuponové privatizace) však byl nastolen režim odčerpávání výsledků hospodaření dosažených v lese mimo odvětví.“
Autoři také upozorňují, že v zájmu vytvoření tržního prostředí byl od správy lesa odtržen nejen obchod, ale i další činnosti, o kterých jsou lesníci přesvědčeni, že k ní neoddělitelně patří. Například sběr semen či zakládání a opatrování lesních školek.
Tuto kritiku však po připomínkovém řízení autoři spolu s několika dalšími pasážemi ze studie vypustili, v novém oficiálním vydání bychom ji marně hledali. To Nováka povzbudilo k ještě horečnější činnosti. Jeho spisek se při jednání olomouckého zastupitelstva stal rozbuškou.

Lavina se rozjela.
Kdo by v takové emočně vypjaté chvíli pátral po tom, zda Novákovy více než výmluvné výpočty nejsou náhodou chybné? A jejich výsledky až neuvěřitelně nadsazené?
Rudolf Novák upozornil na šokující rozdíl mezi realizační cenou LČR, která na Olomoucku činí 589 korun za plnometr, s průměrnou cenou Vojenských lesů – 1279 korun za plnometr. A nezapomněl zdůraznit, že Vojenské lesy hospodaří tradičním způsobem. Sám však na to zřejmě vzápětí zapomněl a do výpočtu vzal cenu LČR, účtovanou takzvaně na pařezu, tedy před pokácením, odvezením a zpracováním dřeva. K té je ovšem třeba připočítat náklady a přiměřený zisk těžební organizace. Porovnal ji s cenou vojenských lesů, vztahovanou obvykle na takzvané odvozní místo. Zkrátka dal dohromady hrušky s jablky. Efekt byl ovšem oslňující: až dvojnásobný propad kritizovaného subjektu!
Za stejně nadsazený považují nezávislí odborníci uvedený kalkulační rozdíl 254 milionů korun, o kterém rámcová analýza doslova říká, že „jde na vrub nejen transferu do ostatních krajů, ale jedná se především o kapitál, který zůstává u podnikatelských subjektů a je použit mimo lesní hospodářství a také většinou mimo kraj“.
Novák nejdříve ve svém textu upozorňuje, že stát krajům svěřuje především majetek (školství, silniční síť), který nevytváří zisk, ale na jehož správu a rozvoj je nutno vynakládat poměrně značné finanční prostředky. Vzápětí naznačuje, kam by směroval objevené zisky z lesů: „Kraje by měly mít také majetek, se kterým by mohly realizovat svůj základní cíl – regionální rozvoj.“ Který rozumný hejtman, radní či zastupitel by na tohle neslyšel?

Na tahu jsou hejtmani.
„Má-li být náš návrh úspěšný, musí být podpořen co největším počtem krajů,“ zdůrazňuje olomoucký hejtman Jan Březina. „Nechceme však zavést povinnost lesy na kraje převádět. Každý kraj by měl mít možnost volby, zda na svém území stojí o lesní majetek, nebo ne. Avšak čím větší podporu krajů získáme, tím větší šance bude záměr uskutečnit.“
Se vstřícnou odezvou se návrh setkal u jihočeského hejtmana Jana Zahradníka: „Tuto ideu podporuji, kraje by se o lesy uměly starat lépe než LČR. Mají k nim na svém území blíže než ředitelství LČR v Hradci Králové. Na současné praxi se mi nelíbí, že největší zisky slíznou společnosti, které les pouze vytěží a prodají dřevo. Zisk patří majiteli, ne akciovce,“ zdůrazňuje Zahradník. „Majetek, který jsme od státu dostali, žádný zisk nepřináší, jenom starosti. Chceme však spravovat majetek, který zisk vytváří. I proto podporuji myšlenku převést lesy na kraje,“ dodává.
Jako jeden z prvních obhajoval záměr převodu lesů na kraje před televizními kamerami jihomoravský hejtman Stanislav Juránek: „Jsme připraveni převzít všechny lesy. Nesouhlasím s tím, že by to bylo prodělečné pro víc krajů než v současné době. Budou pod lepší kontrolou, protože každé zastupitelstvo kontroluje svůj majetek mnohem lépe, než sebelepší státní podnik. A u LČR došlo k velké anomálii. V okamžiku, kdy všechno přechází pod kontrolu nějakého orgánu, který je zvolený a který bude dobře všechny ostatní záležitosti kontrolovat, zůstávají Lesy ČR téměř osamoceny v tom, že budou spravovat majetek bez dostatečné kontroly.“

S dědictvím imisí.
Pozoruhodné jsou reakce hejtmanů krajů s lesy zdevastovanými průmyslovými imisemi, na jejichž záchranu se velice doplácí a ještě dlouhý čas se doplácet bude. Ani oni totiž neříkají „ne“. To je myšlenka získat pod svou přímou správu třetinu svěřeného území tak silná?
„Nápad převést lesy na kraje je principiálně v pořádku,“ řekl týdeníku EURO hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc. „Ale ne hned, dokud lesy v Krušných horách ročně vyžadují dvěstěmilionové dotace. Ať nese stát odpovědnost za to, co způsobil. Dokud nebudou škody zahlazeny, nemá smysl lesy na kraj převádět. Ve střednědobém horizontu jsem však pro. Do té doby se ale musejí dořešit ještě další problémy, zejména církevní restituce. A také hraniční dohody s okolními kraji. Kvůli šesti hektarům lesa, který k nám vybíhá z lesního masivu na druhé straně hranice, přece nebudeme ustavovat lesní správu,“ upozorňuje Šulc. A připomíná, že by bylo velice nešťastné převzít problém starých zátěží. Jen na zákony se po dosavadních zkušenostech spoléhat nechce – domnívá se, že státní instituce si vždy najdou způsob, jak zákony obcházet.
I když by hejtmanu Šulcovi převod lesů na kraje nebyl proti mysli, uvědomuje si, že současný systém LČR vytváří ekonomické rezervy pro likvidaci pozůstatků imisních škod. Co si asi představuje pod pojmem „střednědobý horizont“, když si stěžuje, že lesy na Ústecku budou potřebovat ještě pár desítek let, než se vzpamatují? Jak známo, zdevastované lesy nejsou na severu jediným smutným dědictvím po průmyslu. Patří k němu i opuštěné těžní jámy a výsypky. S lesy bezprostředně souvisí, některé výsypky už byly osazeny stromy.
Pro hejtmanův optimismus týkající se převodu lesů na kraj alespoň ve „střednědobém horizontu“ prý hovoří i jeho letitá zkušenost v samosprávě: „Na co soukromník potřebuje jednu peněžní jednotku, samospráva utratí dvě. Ve státní režii to však stojí tři jednotky. Taky proto bych uvítal, kdyby se i nákladovost obhospodařování lesa stáhla díky krajské samosprávě alespoň na střední hodnotu.“

Nechte mluvit experty.
Liberecký hejtman Pavel Pavlík s převodem lesů na kraje souhlasí stejně principiálně jako jeho ústecký kolega, ale místo čekání na střednědobý horizont, požaduje důkladnou expertizu zda výnosy z lesů pokryjí ztráty. „Nechceme na lesy doplácet,“ vzkazuje iniciátorům převodu. Je zastáncem odborného posouzení záměru ve všech krajích: „Lesy sice mají výnosy a nejsou prodělečné, ale to platí o celku. Na některé lokality, zejména ty, jež poznamenaly imise, se musí doplácet. Měli bychom vědět na které, a kolik to bude stát.“
Pavlíkovu zástupci Karlu Dolejšímu připadá, že někteří hejtmani myslí jen na „vývar“ a zapomínají na rizika. Jako bývalý lesník velmi dobře ví, jak by lesům uškodila přílišná rozdrobenost. „A máme takovou legislativu, která by zastupitelstvům překazila případný nápad rozprodávat lesy po kouscích?,“ ptá se Dolejší. „Uvítal bych další zdroj příjmů. Ale teprve až budou legislativně vyloučena rizika rozprodání a zcizení lesů. Nejsem spokojen s atmosférou kolem těžebních společností a zpracovatelského průmyslu. Stále se o něčem nekalém dočítám. Čím menší les a méně zkušení vlastníci, tím větší riziko, že se lesu něco stane. Všechna rizika je třeba nejdříve legislativně vyloučit. Teprve pak by byl takový převod možný.“
„Nikam se neženeme. Žádná jednání jsme zatím nevedli a žádné stanovisko nezaujali,“ říká radní Petr Šilar, který má na starosti lesy v Pardubickém kraji. „Les byl pro venkovského člověka odjakživa velkou jistotou a jako zemědělec a bývalý starosta si uvědomuji i to, co by pro les znamenala změna vlastnictví. Protože zisk v lese si vyžaduje dlouhodobou přípravu a spoustu práce. Kraj by ovšem mohl být velice dobrým lesním hospodářem, přijme-li zodpovědnost a bude-li mít chuť změnit styl práce. Hospodařit s podobnou péčí, jaká je věnována lesům obecním. Bez toho by taky mohl být hospodářem nadmíru špatným.“ Pardubičtí se chtějí nejprve připravit na onu nutnou odpovědnost a proto také vyžadují, aby jakémukoli jednání předcházela zevrubná odborná analýza.
Šilar si je plně vědom, že spolu s lesy by na Pardubický kraj nepřišly jen zisky z těžby, ale především důkladná péče o porosty, o hospodaření s vodou v krajině, respektování ochranných pásem, meliorace drobných toků. To si při tažení hejtmanů na státní lesy zřejmě ne každý připouští.

S rozvahou.
Obdobně k problému přistupuje i Moravskoslezský kraj. „Kdekdo po mě chce názor, co si o převodu myslím, ale nikdo z iniciátorů mi neposkytl odborné zdůvodnění, proč by tomu tak mělo být,“ poznamenává hejtman Evžen Tošenovský. „Necítím potřebu vykřikovat Chceme lesy!, ale potřebuji nejprve utříbit názor. Co když celá akce přinese víc problémů než užitku? Co když zachování současné formy je lepší než navrhovaná změna?“ A tak odborné útvary Moravskoslezského kraje zpracovávají přehled o finančních tocích v Lesích České republiky a o předpokládaných důsledcích změny.
Také Královéhradecký kraj dosud nezaujal k dělení lesů stanovisko. „Kraje nejsou nějaké državy, v nichž si hejtman a radní mohou dělat, co si usmyslí,“ vysvětluje radní Miloslav Plass. „Neuváženým dělením nesmíme ohrozit hospodaření v českých lesích. Musíme stále myslet na celek. Některé kraje, ať si to dnes uvědomují nebo ne, by nutně hospodařily se ztrátou. Jak by se vyrovnávala? Ze státního rozpočtu? To se až dosud řešit nemuselo. Navíc jsou Lesy České republiky fenomén, který v lesním hospodaření něco znamená. Změny je třeba uvážit,“ tvrdí Plass.
V Hradci ctí fenomén úspěšného podniku, který sídlí v jejich krajském městě. Kritici tomuto postoji podsouvají i osobní známosti, volební podporu (celému zastupitelstvu?) a kdovíjaké jiné neřesti. Navenek však Hradečtí působí uvážlivě – a uvážlivosti v této kauze zatím příliš nebylo.

Načerno.
„Hospodaření Lesů České republiky je neprůhledné. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, jaké jsou finanční toky mezi jednotlivými správami. Přestože řada z přesunů byla veřejně deklarována jako finančních pomoc, směrovaná z výnosných lesů na lesy postižené imisemi či na hrazení bystřin, nikdo se nedověděl, jak velká pomoc od koho a kam směřovala. Ačkoli jde jen o správu státního majetku, smlouvy, které LČR uzavírají se svými klienty, jsou považovány za obchodní tajemství,“ charakterizuje činnost LČR motor navrhované transformace lesů na kraje Rudolf Novák.
Nabízí také srovnání: „Zatímco rozpočet státního podniku se projednává za zavřenými dveřmi společnosti, popřípadě ministerstva zemědělství, či ve vládě, rozpočet kraje je projednáván na veřejném zasedání. Je mnohem průhlednější než hospodaření státního podniku.“ Zdůrazňuje, že i podmínky smluv, které uzavírá kraj, jsou veřejně projednávané a může se k nim vyjádřit každý občan kraje. Smlouvy se uzavírají na základě veřejných zakázek. Novák připomíná, že prodej „na pni“ – či srozumitelněji na pařezu nebo nastojato – umožňuje akciovým společnostem těžařů nekontrolovaný únik zisku mimo lesní hospodářství. Prodávají bez ohledu na státního vlastníka lesa komu chtějí a za kolik chtějí.
Novák kritizuje i Hradeckou lesní a dřevařskou společnost, v níž má státní podnik 49 procent akcií, a která na základě uzavřených smluv odkupuje část vytěženého dřeva zpět. Takže vlastně kontroluje konečnou cenu, po čemž Novák volá. Protože však není veřejně známo, jaké procento jakého dřeva společnost zpět vykoupí, považuje to Novák za další a další vrstvení neprůhlednosti.

Nabílo.
„Lesy České republiky jsou jediným správcem státních lesů v zemi, který produkuje zisk. Navíc jsou v oboru jedním z mála ekonomicky prosperujících podniků v Evropě,“ argumentuje ve prospěch jím řízeného státního podniku generální ředitel Jiří Oliva. Dodává, že i přes péči o výrazně nevýnosné oblasti, jako jsou Krušné nebo Jizerské hory, jež naopak potřebují stálý přísun prostředků, dosahují LČR srovnatelné výsledky s nejlepšími správci obecních a soukromých lesů, kteří o takové oblasti pečovat nemusí. Na daních odvádějí LČR do státního rozpočtu ročně 1,2 miliardy.
Oliva reaguje také na slova o neprůhlednosti hospodaření podniku. Tvrdí, že to nejdůležitější je stále na očích: veškeré parametry lesnického hospodaření na dobré úrovni. Trvanlivost a spolehlivost dobrých výsledků odvozuje Oliva právě od velikosti podniku. Je silným partnerem zpracovatelským firmám, díky velkým objemům může optimalizovat těžební činnost na základě situace na trhu a dosahovat vysokého zpeněžení. Centrální ekonomika a cash flowe navíc umožňují další zhodnocování finančních prostředků.
Čas ukáže, jaká bude účinnost studené sprchy, kterou Oliva připravil zastáncům rozbití jeho podniku a rozdělení lesů krajům: „Pokud zakalkulujeme hospodářský výsledek za jednotlivé kraje samostatně, je pět krajů v záporných hodnotách. Když od tohoto výsledku odečteme objem investic, který LČR do dotyčného regionu investují, naskočí záporná hodnota u sedmi krajů a u dalších tří je zisk prakticky nulový.“
Samozřejmě vyvstává otázka jak je možné, že v celku lesy vzkvétají a samostatně by měly skomírat. „Způsobuje to jiný průběh daní a doplňkové příjmy ze zhodnocení volných peněžních prostředků. To při malých objemech nepřichází v úvahu,“ vysvětluje Oliva.
Na kampani k připravované reformě Olivu nejvíce překvapilo. Že ho dosud kvůli ní nikdo neoslovil. Přitom by šlo o přesun stovek miliard korun obsažených v lesním majetku. Hodnota porostů je kolem 500 miliard korun, pozemků v základním majetku podniku 60 miliard.

Chraň nás, Bože!
Kritiků způsobu hospodaření LČR (zejména onoho proslulého prodeje na pni, který otevírá prostor i podezřelým podnikatelským aktivitám), je mnoho i mezi těmi, kteří si zejména kvůli přírodě přejí, aby český zelený poklad nebyl nikdy rozdroben. Nyní podávají pomocnou ruku – většina lesům, nikoli firmě a jejím manažerům.
„Současný stav je lepší než neprobádané ošemetné možnosti. Co kdyby někoho napadlo les pronajmout? To bychom potom teprve viděli, co je to zkáza lesa,“ míní předseda Lesnické jednoty Jan Svoboda. Kritický ekolog Ivan Dejmal dodává: „Les je základním ekosystémem mírného pásma. Cílem je udržení porostů, a to je u LČR garantováno. Chraň nás, Bože, před situací, že hospodářský výsledek přestane být jen jedním z očekávaných užitků lesa a stane se primárním cílem.“
„Rozdrobení přinese zvýšení režijních, správních i výrobních nákladů a půjde zcela proti světovému proudu. Říkejme si tomu třeba globalizace, ale doba přeje velkým lesním podnikům,“ Luděk Šišák z lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze