POMALU SE PROPÍJÍME KE KVALITĚ - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

POMALU SE PROPÍJÍME KE KVALITĚ

, Čestmír Klos,
POMALU SE PROPÍJÍME KE KVALITĚ
Zdroj: Euro.cz

Fond proti stárnutí vinic i myšlení

Tři „ročníky století v posledních čtyřech letech, kdy počasí pomohlo domácím vinařům k vynikajícímu zhodnocení jejich práce, by mohly být důvodem k optimistickému pohledu na budoucnost vinařství v krajích českých, především však moravských. Jenže skutečnost není tak jednoduchá. Vinaři míní, že pokud před vstupem do Evropské unie rázně nepohnou s příslušnou legislativou, nepřijmou moderní trendy v agrotechnice a nevyjednají lepší pozici v rámci obchodu s vínem, nebude k optimismu příliš důvodů. Spásu však nepřinese jen zákonem stanovený vinařský fond nebo důslednější ochrana před dovozem vína podřadné jakosti. „Například fond je jistě potřebný, ale pro úspěch je nutné více stavět i na kvalitě produkce, na spolupráci vinařů, na propojení samotného vinařství s turistickým ruchem a s dalším podnikáním, míní Tomáš Beseda z Národní banky vín.
Rychle, než přijde unie. Téma vstupu do Evropské unie leckdy jako by představovalo Damoklův meč, který visí nad tím kterým oborem podnikání. Jsou pod ním i vinaři. „Co nestihneme pro posílení našeho vinařství udělat do vstupu, to pak už v unii
prosadit nepůjde, připouští Tomáš Zídek, náměstek ministra zemědělství pro integraci s Evropskou unií. Hlavní starostí domácích pěstitelů a zpracovatelů je totiž obnovit stárnoucí vinice, a navíc ještě rozšířit jejich plochy ze současných téměř dvanácti tisíc na zhruba čtrnáct až patnáct tisíc hektarů. „Unie ve svých členských zemích povoluje obnovu vinic jen na základě velmi podrobných zdůvodnění a jejich rozšiřování už vůbec ne, vysvětluje Bedřich Škopek z téhož ministerstva. Zmíněnou výměru kolem patnácti tisíc hektarů přitom odborníci považují za optimální pro místní podmínky.
Jiná potíž spočívá v tom, že unie již používá jen takzvanou bezvirózní révu. Tu je třeba pěstovat na speciálních plochách, z nichž ji pak lze dále namnožit. Do České republiky se však zatím jen dováží, protože zřídit speciální vinice je nákladné. „Musíme se tomuto trendu přizpůsobit, jinak nemáme v unii šanci, varuje Škopek. Dodává, že republika by měla na Bruselu požadovat v obou zmíněných záležitostech přechodná období. „Pokud jde o obnovu a rozšíření ploch, pak do roku 2009, v případě bezvirózní révy až do roku 2015, říká. Je ale velice sporné, zda by unie na takový odklad přistoupila. Náměstek Zídek je spíše skeptický. „Jednak je teď atmosféra spíše pro ubírání požadavků na přechodná období a také bychom je případně museli Bruselu nějak kompenzovat. Bude kolem toho hodně diskusí, předpokládá Zídek. Zkouší ovšem jiný manévr. „Nejdelší prsty v evropském vinařství má Francie, a tak jsme požádali přímo její odborníky o dobrozdání, zda je bezvirózní réva skutečně naprosto povinná. Uvidíme, doufá náměstek.
Jádro problému, proč rozšiřování vinic či zavádění nového typu révy vázne, spočívá samozřejmě v nedostatku peněz. „Na plochy potřebujeme asi miliardu korun, říká Škopek. Stát přitom ročně dotuje vinařství třiceti miliony, letos výjimečně to bylo 150 milionů. Zřízení speciálních vinic pro bezvirózní typy, o němž se uvažuje v Lednici, přijde zřejmě na několik desítek milionů korun.
Kromě státních dotací by měl podnikatelům vytrhnout trn z paty vinařský fond, jenž je hlavním bodem novely zákona o vinohradnictví a vinařství, která již ve sněmovně prošla prvním čtením.

Boj o fond.
Odhady počítají s tím, že vinařský fond by mohl přinášet ročně téměř sto milionů korun, které by se investovaly především do obnovy a rozšiřování vinic. V principu jde o to, že z každého litru vína prodávaného v republice by do něj podnikatel zaplatil jednu korunu. Ačkoliv je návrh fond uzákonit v Parlamentu již potřetí, nikdo si netroufá odhadnout, zda opravdu vznikne. Točí se kolem něj příliš mnoho různých podnikatelských i politických zájmů. ODS i Unie svobody fond zatím odmítá. „Z našeho pohledu jde jen o další zvyšování daňové zátěže podnikatelů, řekl týdeníku EURO stínový ministr financí ODS Vlastimil Tlustý. Podobně reagoval i poslanec zemědělského výboru za Unii svobody Pavel Pešek. Lidovci se nejprve také tvářili pravicově, ale zřejmě se rozpomněli na jihomoravskou voličskou základnu. „Jsme pro fond, nutné ale je, aby do něj šly i příspěvky z vína dováženého, tvrdí nyní lidovecký poslanec Jan Grůza. Fond podporuje také sociální demokrat Ladislav Skopal. „Pokud fond nebude, vinařství se úplně zabrzdí, tvrdí Skopal. Předpokládá ovšem, že o fond se svede tvrdý boj a konečné hlasování, které se očekává až na podzim, bude dost bouřlivé.
Sami vinaři jsou pro fond, liší se ovšem v názoru, kdo by do něj měl přispívat. Jednoznačně pro je Českomoravská vinohradnická a vinařská unie, která sdružuje převážně menší vinaře. „Ani v členských zemích Evropské unie nejsou tyto fondy dobrovolné stejně jako se dobrovolně neodevzdávají daně, staví se za fond předseda vinařské unie Jiří Sedlo. Diví se však přitom i samotným vinařům, že nejsou aktivnější. Poukazuje totiž na to, že u vína je již zrušena spotřební daň, která v poslední fázi činila 2,50 koruny z litru. „Když se teď někteří výrobci neznají k tomu, aby platili jednu korunu, je to od nich krátkozraké, zdůrazňuje Sedlo.
Trochu jinak to ale vidí Českomoravský svaz vinařských podniků, jenž zahrnuje šestnáctku největších tuzemských firem, které ovládají asi 65 procent trhu s vínem. Odváděl by samozřejmě do fondu také nejvíc peněz. „Budeme o tom jednat
29. května. Navrhujeme, aby podnikatelé dávali z litru padesátihaléř a stejně tolik do fondu přidával i stát. Tak je to například ve Francii nebo v Rakousku, říká prezident svazu Antonín Šťastný. Podmiňuje ovšem činnost fondu také tím, že se bude vztahovat i na dovážené víno. „Jenže pokud vím, tak asociační dohoda nedovoluje takto znevýhodňovat dovozce. Takže to moc růžově nevidím, míní Šťastný. Podobné obavy sdílí i náměstek ministra Zídek.

Chceme do áčka!
Další úskalí na cestě vinařů do Evropy spočívá v zařazení republiky do určité výrobní zóny. „Unie rozeznává čtyři zóny na základě toho, jaké podmínky pro révu v oblasti jsou, od A do D. Takže jižní země jsou třeba v déčku, v áčku jsou státy, v nichž je pěstování révy klimaticky nejvíce náročné, a je proto možné vinný mošt doslazovat cukrem, například Německo. Nás chtějí zařadit do béčka, vysvětluje Bedřich Škopek. Dodává, že v některých letech by bez doslazování nebylo možné víno produkovat. „Ale Brusel se moc vstřícně zatím netváří, chce po nás přesně doložit, jak to s přírodní cukernatostí hroznů u nás je, říká náměstek Zídek. V tom je ovšem kámen úrazu, protože právě poslední kvalitou vynikající ročníky se pochopitelně vyznačovaly vysokým obsahem cukru v hroznech. „To nám vůbec nenahrálo, přiznává za podnikatele Antonín Šťastný.

Bez přívlastku ani ránu.
Spousta věcí leží tuzemským vinařům v žaludku, třeba i levné a nekvalitní víno z dovozu. „Víno v krabicích a PET lahvích, to nás ničí, stěžuje si Antonín Šťastný. Zdůrazňuje přitom, že jedinou správnou cestou pro Českou republiku je soustředění se na jakostní vína, takzvaná přívlastková. V důrazu na směřování od kvantity ke kvalitě se s ním shoduje drtivá většina kolegů. Tomáš Beseda z Národní banky vín však upozorňuje, že je potřeba jít ještě dál. „Máme podmínky i pro speciality, jako jsou takzvaná vína ledová či slámová, říká. Konstatuje přitom, že cenové relace zahraničních a domácích vín zatím pro tuzemské podnikatele nevyznívají dobře, ale je přesvědčen, že se to změní. „Teď je třeba láhev zahraničního vína za 250 korun a naše – stejně kvalitní – je mnohem levnější. Ale postupně se bude oceňovat jen kvalita, jak je to v Evropské unii. Stolní vína budou levná, ale ta kvalitní dražší. A právě jakostní vína dělat umíme, říká. Poukazuje ovšem i na to, že veškerá snaha o lepší legislativu, státní podporu a vyjednávání s Evropskou unií je sice pro vinaře dobrá, ale sama o sobě nestačí. „Na to, abychom obstáli v konkurenci, se nemůžeme připravovat zvyšováním cen, ale hlavně snižováním výrobních nákladů. A to mohou dělat vinaři i tím, že budou mnohem více spolupracovat, apeluje Beseda. Radí využít příkladu třeba Rakušanů nebo Němců. „Tam si sice každý vinař také jede takříkajíc po svém a zdůrazňuje právě tu svoji nezaměnitelnou značku. Ale kde to jde, všichni spolupracují, počínaje třeba nákupem technologií pro zpracování vína a konče společnou aktivitou při marketingu, říká. Mimochodem: využití peněz z vinařského fondu vidí nejen v investování do vinic, ale také ve financování všech akcí, které k dobrému vínu přitáhnou zákazníky.

Jak žít s vínem.
Nejvěrnější zákazníci jsou ochotni za vínem přijet. Ne všichni však vědí kam. V zahraničí se jako vinařská země prezentovat neumíme. Pro domácí obyvatelstvo je sice například jižní Morava vinařským pojmem, ale když na ni turisté přijedou, snáze si v restauraci objednají plzeňské pivo než víno od místního vinaře.
Daniela Wornellová si v městečku Drnholec, ležícím nedaleko Mikulova, s manželem otevřela hotel po návratu z Británie. Daleko více než lidé okolo pociťuje mrhání místním kapitálem, který je ve vínu skryt. „Rozhodla jsem se nabízet hostům víno jen od místních vinařů. Ale na rozdíl od dodávek velkoproducentů, které stačilo jen objednat, mi žádný z nich pět krabic vína nedoveze. Musím je objíždět sama, popisuje Wornellová. Dodává, že málo se dbá o spojení tradice pěstování vína s prezentací kulturních památek a místního folkloru.
Penzion Vinařský dvůr ve Valticích si dokonce vlastní víno vyrábí a nabídku doplňuje vínem od drobných vinařů z okolí. Ale i jeho majitel Zdeněk Marouš, který za vínem procestoval půl světa, pociťuje nedostatečné spojení vinařství s ostatními aktivitami v oblasti.

Peníze jen na komplex.
Šestimilionová zahraniční podpora jižní Moravě z prostředků Phare, povinně doplněná takřka třemi miliony ze zemědělského resortu, rozumně směřovala do povznesení vinařství v krajině. Významný díl pomoci byl vynaložen na zavádění biotechnologií místo chemických postřiků. Další části vinařského projektu se obracely k veřejnosti – vybudování vinařských stezek Valtickem a Mikulovskem a zřízení Národního vinařského centra ve Valticích. A tak od tohoto měsíce je ve valtickém zámku Národní salon vín, který část vinařů vnímá jako pýchu českého (rozuměj především moravského) vinařství. Jiní však o něm mluví jako o špatně uskutečněné dobré myšlence. Posiluje prý moc pořadatelů čtyř našich vinařských výstav a vytváří nežádoucí monopol. Návštěvník salonu má nicméně možnost okusit 87 kvalitních vín, o nichž se v republice v minulé sezoně nejvíce mluvilo.
Ještě cennější propojení vína s krajinou však přináší takzvané „malé Phare spojené s Programem obnovy venkova. Snaží se zachránit malé vinaře podněcováním vzniku vinařských spolků a usiluje o zachování kulturního dědictví sklepních uliček.
Všechny tyto činnosti propojují moravské vinařské stezky. Projekt, zdánlivě zaměřený na jízdu na kole, dokázal vyprovokovat k aktivitám povznášejícím návštěvnickou atraktivnost celé moravské vinařské oblasti. To se nemůže nepromítnout ve zkvalitňování vinařské produkce.