PETŘÍČEK, RYBNÍČEK & SPOL. - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

PETŘÍČEK, RYBNÍČEK & SPOL.

, Jiří Pšenička,
PETŘÍČEK, RYBNÍČEK & SPOL.
Zdroj: Euro.cz

Život na ministerstvech očima nesmrtelných náměstků

Jedná–li se o toto ministerstvo, v podstatě nezáleží na tom, kdo je tu ministr. To říká sir Humphrey, stálý tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti, v britském sitcomu Jistě, pane ministře. Dvacet let starý seriál BBC, uvedený Českou televizí, není jen zdařilou satirou. Prostřednictvím jednoho zcela nevýznamného úřadu dává nahlédnout do politické kuchyně, do světa zákulisních pletich a intrik, do světa, kde se morální apely a proklamace rozplývají v pragmatismu každodenních mocenských zájmů. Bázlivý, nejistý a nevýrazný ministr Jim Hacker se ocitá v rukou svých podřízených. Jsou to ti, kteří ve skutečnosti vládnou. Přestože jde o nadsázku, realitě se nemusí vzdalovat. Představitel hlavního hrdiny, herec Paul Eddington obdržel za svou roli z rukou premiérky Margaret Thatcherové Řád Kommandera britského impéria. Seriál – nyní pokračující pod názvem Jistě, pane premiére – není poučný a zábavný jen pro Brity.

Politik, či úředník?
Upravit vztah mezi byrokraty a vyslanci stranické politiky je jedním z cílů, jež si vytkl i připravovaný český „služební zákon . Norma, kterou po České republice již několik let žádá Evropská unie, by kromě jiného měla říci, kdo z lidí na ministerstvech a dalších státních institucích je úředníkem a kdo politikem. Zatím to není vůbec jasné, zvláště u lidí v bezprostředním okolí ministrů.
„Považuji se každopádně za úředníka. Politika je pouze určitým rámcem, který musím respektovat. Nikdy jsem se však nepodílel na přípravě nějakých stranických materiálů a podobných věcí, říká Václav Petříček, první náměstek ministra průmyslu a obchodu. Ve funkci ministerského náměstka je nepřetržitě od roku 1990. Týdeník EURO oslovil právě jej a dalších pět jeho kolegů, kteří v úřadech dokázali vydržet více jak pět let, a to navzdory všem politickým zemětřesením. Existuje logicky předpoklad, že právě oni by mohli být nositeli státně–úřednického know–how. Jelikož již půl století u nás nikdo z úředníků v klasické státní službě nepracuje (rozuměj ve prospěch státu, ne strany – pozn. red.), nelze sbírat názory od pamětníků.

Letitá práce vniveč.
„Ministerstvo by mělo být místem, kde probíhá permanentní debata mezi úředníky a politiky. Jak politická reprezentace, tak reprezentace státní správy mají totiž své koncepce, a proto mezi sebou mohou vést erudovanou debatu o změnách v resortu, míní náměstek ministra kultury Zdeněk Novák, který je ve funkci od roku 1995. Z hlediska efektivity práce úřednictva považuje za důležité, aby byl ministr výrazným politikem a dokázal navržené řešení prosadit ve vládě a Parlamentu. „Je samozřejmě dobré, když je ministr i odborníkem, ale nejhorší je, když je pouze expertem, a nikoliv politikem, domnívá se Novák. Ministr by podle něj měl hlavně dokázat posoudit, co je a co není politicky průchodné.
Mezi dobré vlastnosti úředníka by ale podle náměstka resortu kultury měla patřit i určitá trpělivost. Uvádí to na příkladu koncepce státní památkové péče, kterou jím řízená sekce před lety připravovala. „Klausova vláda ji nepřijala, Tošovského kabinet však mírně inovovaný návrh schválil a Zemanova vláda ji bez výhrad převzala. Je–li úředník přesvědčen o správnosti navrhovaného řešení, měl by je dlouhodobě a trpělivě prosazovat, míní.
Náměstek ministra práce a sociálních věcí Miloslav Vaněk (náměstkem od roku 1994) připouští, že pro řadu úředníků může být skutečně skličující, když dva až tři roky připravují tři nové zákony a ani jeden Parlamentem neprojde. Náměstek ministra vnitra Pavel Zářecký, který náměstkuje od roku 1990, si ovšem myslí, že úředník musí být na takové věci psychicky připraven. „Vím, že řada kolegů se s tím nedokázala smířit, je ale třeba si neustále připomínat, že jsme pouze úředníci. Naší povinností je odvést profesionální výkon a to, co se stane potom, už prostě nezáleží na nás, je to věcí politické vůle. Líbí se mu doporučení britského premiéra Tonyho Blaira, který měl říci, že každý úředník by měl ve svém stole mít dva šuplíky – jeden pro liberální politiku, druhý pro konzervativní.

Podepisovací panák.
S tezí náměstka ministra kultury Zdeňka Nováka, že ministr nutně nemusí být v dané oblasti odborníkem, Zářecký rozhodně nesouhlasí. „Když ministr není odborníkem, což se občas stává, tak to skutečně skýtá nebezpečí, že se dostane do vleku úředníků. Mezi pracovníky různých ministerstev je prý často tvrdá rivalita, a tak mohou svého ministra zneužívat. „Úředník z jednoho resortu říká na adresu kolegy z jiného – tak kamaráde, tohle ti rozhodně neprojde, já si přes svého ministra prosadím toto…, líčí praktiky náměstek Zářecký. Ministr podle něj musí být schopen úřednictvu odborně oponovat, jinak se dostane do jeho područí. Stává se loutkou a podepisovacím panákem.
Náměstek ministra průmyslu Václav Petříček si myslí, že politika a odbornost musí být u ministrů v rovnováze. Patří k těm, kteří seriál Jistě, pane ministře sledovali, ale jeho celkové vyznění – jako stínové vlády úředníků – prý pro Českou republiku určitě neplatí. „Samozřejmě je ale pravda, že když nižší úředník postupuje správně, chytře a takticky, dokáže chod ministerstva výrazně ovlivnit. Musí být proto nad ním někdo, kdo dokáže to správné a nesprávné rozlišit, dodává Petříček.

Čistky podle chuti.
O tom, že ministr by měl být i politický formát, nebude asi pochyb. Například ministra pro místní rozvoj Jaromíra Císaře či ministra dopravy a spojů Antonína Peltráma akademická obec považovala za odborníky, politicky ale byli naprosto nevýrazní. I proto asi neuspěli a museli odejít.
Právě na nástupcích Císaře a Peltráma je dobře vidět, nakolik personální složení odborných ministerstev nyní do nejmenších detailů závisí na svévoli šéfa resortu. Zatímco nový ministr dopravy a spojů Jaromír Schling žádné výraznější změny ne–učinil (snad kromě odvolání náměstka Jaroslava Vrány), ministr pro místní rozvoj Petr Lachnit hned po svém nástupu vyměnil absolutní většinu vedoucích pracovníků ministerstva, od náměstků až po vedoucí oddělení. Nový služební zákon již nic takového nepřipouští. Tyto záležitosti budou totiž v kompetenci personálního ředitele ministerstva a navíc se na obsazení každé funkce bude muset vypisovat výběrové řízení.

Nebát se promluvit.
Z šesti českých náměstků–matadorů jich pět (kromě Miloslava Vaňka, ODS) není v žádné politické straně, z čehož by mohl být učiněn závěr, že pokud chce dnes nějaký vyšší úředník ve svém postu zůstat delší dobu, než je funkční období ministra, nesmí se sám politicky angažovat. Ministr by podle služebního zákona měl mít možnost ovlivňovat složení pouze nejbližších spolupracovníků – svého náměstka, poradců, tiskového mluvčího a šéfa kabinetu (podrobnosti viz box). Zatím však jeho ruka dosáhne tam, kam se mu zlíbí.
Náměstek Zářecký si myslí, že dobře může fungovat jenom takový úřad, kde úředník může říci svůj názor, aniž by se obával, že bude vyhozen. Příklad sebevědomého úřednického postoje dokládá citátem prvorepublikové debaty mezi nepříliš dobrým ministrem Bechyněm a ministerským radou. „Ten rada mu tehdy měl říci: Za jistých okolností bych já mohl být ministrem, ale vy ministerským radou nikdy!

Stálice a rychlokvašky.
Sestava ministerských náměstků nyní v Česku představuje jakýsi nepřehledný pelmel mezi jedněmi, kteří ke své funkci přišli pouze z politických důvodů, a druhými, kteří těží ze své odbornosti. Ministr Jim Hacker v britském seriálu na adresu stálého tajemníka říká: „Co má sir Humphrey společného s politikou? On je tady státní úředník, já tady mám dělat politiku! O kom to ale lze u nás kategoricky tvrdit?
Představitelem náměstka–odborníka by mohl být třeba Eduard Janota (48) z ministerstva financí. Mnozí si dokonce myslí, že bez něj by již ani nebylo možné sestavit státní rozpočet. Bývalý šéf resortu Ivan Pilip (původně ODS, nyní Unie svobody) jej považuje za výtečného úředníka. „Pokud se změní vláda, on zcela normálně pracuje dál, je loajální, nikoho nepomlouvá a snaží se řešit problémy po technické stránce, v duchu strategických cílů nové politické reprezentace. Janotův životopis je pro kariérního úředníka typický: V roce 1978 nastoupil do odboru státního rozpočtu Ministerstva financí ČR, v roce 1992 se stal ředitelem tohoto odboru a loni náměstkem ministra financí. I on je bezpartijní. Sám o své údajné nepostradatelnosti nerad slyší. „Raději o tom nepište, já s tím mám jenom potíže, řekl týdeníku EURO.
Za představitele skupiny vysokých státních úředníků, kteří se do funkce dostali především zásluhou strany, může být považován první náměstek ministra zdravotnictví Michal Pohanka (31). Před svým letošním vstupem do úřadu pracoval jako sexuolog v brněnské fakultní nemocnici. Již od roku 1990 je členem ČSSD a od roku 1998 je předsedou Regionální zdravotní komise ČSSD jihomoravského regionu. Za svého náměstka si jej vybral nový ministr Bohumil Fišer (ČSSD). Život těchto úředníků ale bývá zpravidla jepičí. Je jedno, zda se ke své funkci dostali na bázi osobních, stranických či někdejších podnikatelských vazeb na úřadující ministry.
Podle nového zákona by se Pohanka mohl stát členem ministrova politického aparátu s pracovním poměrem na dobu určitou, nikoliv však kupříkladu sekčním ředitelem ve služebním poměru na dobu neurčitou.

Hlavně žádné emoce.
Úředníci jsou ale často ve své práci vystaveni řešení potíží, které představují politikum par excellence, a zdá se být zcela nemožné zachovat si politickou neutralitu. Náměstek ministra kultury Zdeněk Novák, který se potýká s choulostivými restitucemi církevního majetku, ovšem tvrdí, že to možné je. „I v tomto případě lze věcnou podstatu problému oddělit od politiky. Z hlediska ústavy mají být církve na státu nezávislé stejně jako stát na církvích. Z toho je třeba vycházet. Je tedy nutné nepředpojatě hledat takový model života církví, který by je ještě více nepoškozoval, ale zase jim příliš nepřál. Prostě neutrální řešení…
Novák si totiž myslí, že nikdy nesmí být navrženo řešení, které vyvolává přílišné emoce, jinak přijatý model opoziční politická reprezentace zavrhne a po změně vlády smete. Za příklad řešení, které nepatřičné emoce vyvolalo, považuje třeba zrušení krajského uspořádání či kuponovou privatizaci.

Postupný růst a svěží vítr.
Je obecně akceptovatelné, aby se ministerským náměstkem stal člověk bez řídících zkušeností a bez praxe ve státní správě? Názory nejsou shodné. Náměstek ministra průmyslu Václav Petříček je osobně spíše zastáncem postupného úřednického růstu. „Sám jsem kdysi nastupoval na nejnižší referentské místo. Ve své kariéře jsem šel po stupíncích a na každém jsem se snažil nějakou dobu setrvat. Vždy, když jsem nějakou nabídku na funkci dostal, jsem se sám sebe ptal, zda na to vůbec mám. Dnes si díky tomu dokážu dobře představit, čím se i ten nejnižší referent zabývá.
Pavel Zářecký z ministerstva vnitra si nemyslí, že si úředník funkční vzestup musí odpracovat od píky. „Čím výše jste v hierarchii, tím méně využíváte detailní referentské zkušenosti. V řídící činnosti se uplatňují zcela jiné předpoklady než na místě referenta. Sám se Zářecký trochu obává, aby důsledky nového služebního zákona, který přináší úředníkům vyšší jistoty a počítá s kariérním růstem, nepřerostly ze žádoucí personální stabilizace až do stavu strnulosti a zkostnatělosti.
Náměstek ministra zemědělství Pavel Rybníček, který je ve funkci od roku 1990, není vůbec proti tomu, aby na vyšší úřednická místa přicházeli lidé odjinud. „Záměrně si za své spolupracovníky vybírám lidi z venku. Snažím se je přemluvit, ať sem jdou třeba jen na dva roky. Myslím si, že je to tak správné. Jsou to lidé z terénu, lesníci z praxe, kteří dokážou vidět naše úřednické chyby a snaží se je napravit. Vzájemně se tak obohacujeme. Taktéž náměstek Miloslav Vaněk ze sociálních věcí si myslí, že není dobré, aby mladý člověk šel ze školy rovnou do úřadu. „Měl by nejdříve získat nějaké praktické zkušenosti a dovednosti, jinak bude na úřadě jako ve skleníku.

Plivat se nemá.
S pojmem úředník se obvykle pojí i výraz loajalita. Co si pod ní náměstci představují? „Myslím si, že bych se měl vždy snažit splnit politické zadání a žádnou důležitou věc neměl rozhodovat bez ministra, soudí náměstek Vaněk. V tomto duchu by za selhání loajality mohl být považován nedávný čin výše zmíněného náměstka Michala Pohanky, který pražské fakultní nemocnici Motol bez vědomí svého ministra slíbil 85 milionů korun na novou transplantační jednotku. Nadřízený Fišer se od slibu veřejně distancoval.
Pavlu Zářeckému z resortu vnitra se velmi nelíbí mediální praktiky některých odcházejících úředníků. „Pokud si ministr nepřeje, aby tam dotyčný náměstek zůstal, měl by tento bez křiku odejít a nedělat kolem toho mediální divadlo a tiskové konference. To úředníku nepřísluší. Vzpomenout možná lze na ekonomického náměstka z ministerstva obrany Miroslava Kalouska (KDU–ČSL), který opouštěl úřad na začátku roku 1998, po pěti letech ve funkci. Svůj odchod považoval za nutné veřejně odůvodnit tím, že mu vadí osoba nově přicházejícího ministra Michala Lobkowicze (tehdy ODS, nyní Unie svobody). „Ministr musí být respektován a já bych v sobě nenašel tu míru respektu, kterou je třeba mít k nadřízenému, řekl novinářům. Takto se vyjádřil navzdory tomu, že sám předtím dlouhodobě čelil ostré kritice v souvislosti se způsobem zadávání veřejných zakázek ministerstvem a zcela reálně mu hrozilo odvolání.

150 beze změny.
Jména jako Petříček, Rybníček či Zářecký symbolizují určitou kontinuitu ve státní správě. Jistá míra kontinuity musí být asi vždy zachována. Náměstek ministra kultury Zdeněk Novák je dokonce toho názoru, že hlavní otázkou vztahu státní byrokracie a stranické politiky je to, že první sféra svou kontinuitu nikdy zcela neztratila, kdežto druhá o ni na padesát let přišla. „Když se na to podíváme globálně, tak od císaře Františka Josefa I. se toho ve státní správě vlastně příliš mnoho nezměnilo.
Tento názor má asi opodstatnění. Systém státní správy byl vybudován v padesátých a šedesátých letech minulého století, kdy se Rakousko–Uhersko stalo konstituční monarchií. Centrem správy byla v té době vídeňská vláda sestávající z několika odborných ministerstev. V hlavních městech českých zemí – Praze, Brně a Opavě – byla zřízena místodržitelství, kterým podléhala hejtmanství, jichž bylo v Čechách téměř sto. Vedle státní správy působila i samospráva (obecní zastupitelstva, okresní zastupitelstva a zemské sněmy).
Systém státní správy c. a k. mocnářství v mnohém přetrval až do roku 1938 a určité prvky si ponechal dodnes. Potvrzuje to i náměstek ministra průmyslu a obchodu Zdeněk Petříček, který se zajímal o práci svých předků, když studoval chod prvorepublikového ministerstva průmyslu, obchodu a živností. „Po pravdě řečeno, objevil jsem pouze dva výrazné rozdíly – úředníci měli během poledne povinnou dvouhodinovou přestávku, sekční šéfové ji museli dokonce trávit na lůžku a ministr měl v budově ministerstva služební byt, aby byl kdykoliv k dispozici, shrnuje poznatky.

Velké třesky.
Personální kontinuita ve spravování země nebyla nikdy zcela zpřetrhána, a to ani v době politických převratů. Vítězné síly jsou totiž pragmatické – byly by samy proti sobě, kdyby se zcela zbavovaly zkušeností svých předchůdců. To se týká jak vlády, tak ministerstev. Personální kontinuitu představoval třeba i komunista Marián Čalfa, který seděl jak v předlistopadové vládě, tak předsedal i té polistopadové federální. V nedávno opětovně odvysílaném televizním dokumentu Tenkrát, který podrobně popisuje události listopadu 1989, prezident Václav Havel říká, že Čalfa učil své kolegy vládnout, protože byl jediným z tehdejší sestavy, kdo věděl, jak se vládne, jak se řídí ministerstvo, jak často zasedá vláda…
Exministr Vladimír Dlouhý byl členem této vlády, ale s názorem souhlasí jen částečně. „Já myslím, že jsme se učili jeden od druhého. I pro Mariána Čalfu to byla zcela nová situace, připomíná Dlouhý.
Jako nováčkové vstupovali do Strakovy akademie v roce 1998 i sociální demokraté. Určitý prvek kontinuity tehdy představovali namísto Čalfy místopředseda vlády Pavel Rychetský a Miroslav Grégr, kteří jako jediní již dříve seděli v nějaké vládě. „Samozřejmě že třeba Rychetský byl hlavně ze začátku námi pozorován, monitorován, jak si počíná, jak vystupuje, vzpomíná Jaromír Císař, dnes již bývalý ministr pro místní rozvoj.

Císař a Král.
Exministr Císař ovšem dodává, že nejvíce potřebných rad mu předali ministerští náměstci Jaroslav Král a Václav Kupka. Oba dva patřili právě do kategorie letitých úředníků. Předávali mu prý instrukce, řekli mu, kdo je kdo, jak se připravují materiály do vlády a podobně. „Skrze náměstka Krále jsem měl možnost rychle poznat celé ministerstvo. Kupka mi zase identifikoval okolí úřadu – lidi z financí, průmyslu. Řekl mi, co mohu a nemohu čekat, jak by se kde mělo jednat. Kupka ani Král už nikomu nepomohou. Po příchodu Petra Lachnita z funkcí odešli.
Jak říká jeden z bývalých pracovníků ministerstva kultury, očekávání příchodu nového šéfa resortu představuje vždy pro úředníky velmi hektické období. „Ještě než nastoupí, je nezbytně nutné k němu o sobě přes nejrůznější lidi předávat takzvané pozitivní signály, vysvětluje, jak se dnes bojuje o přežití.
A co následuje po příchodu nového ministra? „Každý z ministrů, které jsem dosud zažil, si po svém příchodu postupně pozval všechny vedoucí pracovníky, se všemi podrobně rozebíral náplň jejich práce, jejich názory, přístupy, koncepce. Bylo potom pouze na jeho rozhodnutí, koho si ponechal a koho ne, říká Jan Kasnar, vrchní ředitel z ministerstva práce a sociálních věcí, ve funkci od roku 1994.

Voráčkovo dilema.
Proces schvalování nového služebního zákona je bezpochyby předmětem zájmu celé úřednické armády. Je ale otázka, zda si všichni přesně uvědomují, kam budou napříště patřit. Z hlediska návrhu zákona je například funkce tiskového mluvčího zcela jasně chápána jako funkce politická, a tudíž je předpoklad, že po každé změně ministra se změní i mluvčí. Nynější praxe tomu většinou již odpovídá, ale výjimky potvrzují pravidlo.
Například mluvčím ministerstva obrany je od roku 1996 Milan Řepka. Mluvčího dělal Miloslavu Výbornému (KDU–ČSL), Michalu Lobkowiczovi (ODS, Unie svobody) a nyní Vladimíru Vetchému (ČSSD). Mluvčím ministra spravedlnosti je ještě déle Vladimír Voráček, od roku 1995. Za tu dobu tlumočil názory ministrů Jiřího Nováka (ODS), Jana Kalvody (ODA), Vlasty Parkanové (ODA, potom KDU–ČSL), Otakara Motejla (nestraník ve vládě ČSSD), nyní přechodně Pavla Rychetského (ČSSD) a čeká na dalšího šéfa.
Vladimír Voráček svou práci za politickou nepovažuje. „Politika šla vždy mimo mě. Nejsem a nikdy jsem nebyl členem žádné strany. Nejsem nic více než úředník. Uvědomuje si sice, že nový zákon z mluvčích dělá politické figury, ale pro něj osobně by to prý tak docela platit nemělo. „Jsem ve funkci vedoucího tiskového oddělení a pro styk s veřejností. V náplni mé práce je také správní agenda. Vydávám správní rozhodnutí ve věci zákona o svobodném přístupu k informacím. Z hlediska této činnosti by se měl do zákona „vejít , a tudíž se stát zaměstnancem státu.
Tvůrce návrhu služebního zákona Antonín Kottnaurer ale říká, že zdvojování funkcí už nebude možné a Vladimír Voráček si bude muset vybrat. „Buď bude dělat mluvčího, nebo správní agendu, obojí nebude možné.
Ministr Jim Hacker se ptá svého osobního sekretáře Bernarda Wooleyho, zda někdy uvažoval o vstupu do politiky. „Ne, pane ministře. Jednou jsem to slovo našel ve slovníku – je u něj napsáno manipulace, machinace, vytáčky, korupce, demagogie. To rád přenechám našim pánům a vládcům, já na to nemám potřebné kvality…

Úřad jako hobby
První náměstek ministra průmyslu a obchodu (pro správu, organizaci a legislativu, vedoucí úřadu). „Od mládí jsem měl úctu k úřednictvu i k jeho zařazení ve společnosti. Pro mě úředník nikdy nebyl něčím méněcenným, mužem s klotovými rukávy, sedícím za stolem s razítkem v ruce, vyznává se ze své lásky k úřednickému řemeslu.
Rodák z Poličky na Svitavsku je absolventem Strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně a Přírodovědecké fakulty brněnské Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykova). Pět let byl zaměstnán v Rubeně Náchod (1967 až 1972). Od roku 1972 do podzimu 1989 pracoval na nižších funkcích ve Státní plánovací komisi. Od září 1989 do července 1990 byl pak místopředsedou Státní plánovací komise. Před listopadovým převratem byl členem KSČ, poté se již politicky neangažoval. V srpnu 1990 se stal prvním náměstkem federálního ministra hospodářství Vladimíra Dlouhého (ODA). Spolu s ním v létě 1992 přešel na české ministerstvo průmyslu a v tomto úřadě působí jako náměstek doposud. V roli jeho nadřízených se mezitím vystřídali i Karel Kühnl (nejdříve ODA, potom Unie svobody) a Miroslav Grégr (ČSSD).
Petříček má práci rád. Od doby, kdy začal pracovat na Státní plánovací komisi, prý nikdy nešel do úřadu naštvaný. „Vždy se těším a mám pocit, že práce mě baví čím dál více. Bývalý ministr Vladimír Dlouhý o něm hovoří s uznáním. „On je přímo zrozený pro řízení velkého úřadu. Patří k lidem, kteří dokážou uplatnit svou profesionalitu a na druhou stranu respektují šéfovskou autoritu. Je schopen v případě potřeby zastupovat ministra, nikdy však neměl ambice rozhodovat o věcech, které nepřísluší jeho funkci.
O tom, že Václav Petříček má zalíbení v úředničině, může svědčit i to, že jedním z jeho koníčků je vzájemné porovnávání organizačních struktur zahraničních ekonomických ministerstev. „Už mám nastudováno asi padesát či šedesát zemí. Je velmi zajímavé sledovat, jak se ta organizace mění a vyvíjí, jak odráží některá místní specifika. Nejnověji ale čte knihu o úřednické hierarchii ve Vatikánu. „To mě skutečně zaujalo. Na každé straně si něco zatrhávám a říkám si, tak toto musím zkusit… Uvažuje také, že by někdy napsal publikaci, která by se mohla stát určitou příručkou pro začínající úředníky.

Na trase Vlašim – Praha
Náměstek ministra zemědělství. Má na starosti záležitosti týkající se lesního hospodářství, lesnické politiky, státní správu lesů a myslivosti. Co se týče délky pobytu v jediném úřadě a jediné funkci, je mezi novodobými vysokými státními úředníky rekordmanem. Náměstkem ministra zemědělství je již jedenáctý rok.
Nastoupil po volbách v roce 1990, vybral si jej tehdejší ministr zemědělství Bohumil Kubát. „Seznámili jsme se v prostředí Občanského fóra, kde jsem se tehdy angažoval, říká Rybníček. Do žádné z politických stran ale nevstoupil, filozoficky se hlásí ke křesťanství. „Jsem tu na práci, ne na politiku, tvrdí o sobě. Nadřízeným ministrem mu po Kubátovi (ODA) byl dlouhou dobu lidovec Josef Lux (1992 až 1998) a nyní jím je sociální demokrat Jan Fencl.
Rybníček, trvale žijící ve Vlašimi, si prý nikdy nemyslel, že ve funkci náměstka zůstane tolik let. Původně domluva s Kubátem zněla na dva roky. „Rodinu jsem do Prahy nikdy nepřestěhoval. Ani by mě nenapadlo, že to bude trvat tak dlouho. Stále se proto pohybuji mezi pražským ministerstvem a Vlašimí.
Náměstek je absolventem Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Před revolucí pracoval jako technik a technolog v lesních závodech Frýdlant a Kácov (třináct let) a dva roky u státních lesů v Benešově u Prahy, kde měl na starosti organizaci a techniku řízení.
„Náměstek Rybníček je zastáncem kompromisů ve všem. Snaží se být neustále v neutrální pozici. Pokud bylo kolem některých věcí, například restitučních, hodně emocí a hněvu, raději ustoupil a byl hned zase klid, říká o něm jeden z jeho bývalých ministerských kolegů. Rybníček patří také k vysokým státním úředníkům, kteří na sebe veřejně nijak zvlášť neupozorňují. V databázi zpráv České tiskové kanceláře je o něm v letošním roce pouze jediná zmínka, v minulých letech to bylo podobné.
Sám náměstek říká, že na své úřednické funkci nikdy nelpěl, nikdy se například neptal na výši platu a je prý připraven kdykoliv odejít. „To, že jsem tak dlouho tady, je věcí nadřízených ministrů. Dokázali být shovívaví k mým chybám, vysvětluje si muž, který se svým vnitřním založením stále cítí být hajným. Životním vzorem je mu otec, který byl hlavním ekonomem podniku státních lesů v Teplicích.

Odříkaného největší krajíc
Náměstek ministra vnitra pro legislativu a veřejnou správu. V letech 1957 až 1959 byl poštovním úředníkem Okresní správy spojů v Novém Jičíně. „Ta práce se mi hrubě nelíbila, své životní sny jsem rozhodně nespojoval s úředničinou. Chtěl jsem dělat teorii a vědu, vzpomíná rodák z Mělníka, který po poštovní epizodě vystudoval správní právo na pražské Univerzitě Karlově.
Po skončení vysokoškolského studia byl krátce právním čekatelem Městské prokuratury v Praze (1964 až 1965) a vědeckým pracovníkem pražské Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda (1966 až 1969). V době armádního angažmá byl členem KSČ. Armádu i stranu ale po Pražském jaru opustil. V dalších letech pracoval v pražském Institutu průmyslové výchovy (1971 až 1979) a v Ústavu státní správy (1979 až 1990). Po listopadu 1989 dostal od Občanského fóra nabídku stát se náměstkem českého ministra vnitra. Nakonec se rozhodl, že funkci přijme. „Řekl jsem si ale tehdy, že když to vezmu, tak chci být pouze úředníkem, rozhodně ne politikem. Jedna zkušenost s politikou mi stačila na celý život. Dnes si myslím, že toto mé rozhodnutí bylo správné, hodnotí poslední dekádu století.
Náměstkem ministra vnitra Tomáše Sokola (Občanské fórum) byl v letech 1990 až 1992. Později byl náměstkem mís–topředsedy české vlády Jana Kalvody (ODA) pověřen řízením Úřadu pro legislativu a veřejnou správu (1992 až 1996). Se stejným politikem přešel v roce 1996 na ministerstvo spravedlnosti, kde byl prvním náměstkem. Po změně vlády v roce 1998 si jej za svého náměstka vybral i ministr vnitra Václav Grulich (ČSSD). Ponechal si jej i Grulichův nástupce a stranický kolega Stanislav Gross.
Když se týdeník EURO ptal autora návrhu zákona o státní službě Antonína Kottnauera z ministerstva práce a sociálních věcí, kdo z pracovníků ministerstev vyhovuje jeho představám o výkonu státní služby, vzpomenul právě na Zářeckého. „Znám jej i jako výborného legislativce a loajálního úředníka, uvedl.
Zářecký však netouží být úředníkem nadosmrti. „Když děti odrostou, stává se člověk daleko více nezávislým, nemusí se tolik ohlížet na své okolí a může se více věnovat svým zálibám. Již několikrát jsem uvažoval o odchodu z ministerstva. Chtěl bych učit na fakultě.

Jediný straník
První náměstek ministra práce a sociálních věcí pro oblast ekonomickou. Ve funkci je od začátku ledna 1994. „Tehdy z ministerstva odcházel Kamil Janáček, který se stal hlavním ekonomem Komerční banky. Ministr Jindřich Vodička mi ten post nabídl. Domluvili jsme se, že to bude pro začátek jen na tři měsíce a potom se uvidí, vzpomíná na událost starou sedm let. Byla to pro něj velká změna. Do té doby byl zvyklý hospodařit s miliony a najednou měl pod rukama desítky miliard korun. Nyní úřad ročně rozděluje 240 miliard korun. „Stále cítím obrovskou zodpovědnost, uvádí.
Rodištěm Miloslava Vaňka je Náchod. Vystudoval pražskou VŠE, obor automatizované systémy řízení. Pracoval v oboru výpočetní techniky ve Škodě Plzeň a PVT Náchod. Od roku 1976 byl jeho chlebodárcem Československý uranový průmysl, kde od roku 1986 zastával ekonomické funkce. Revoluce pro něj znamenala odchod z uranu a nabídku místa ředitele nově vytvořeného Úřadu práce v České Lípě. Na tomto postu byl až do konce roku 1993, kdy přešel do Prahy na ministerstvo. Kromě Jindřicha Vodičky v tomto úřadě jako šéfa zažil ještě Stanislava Voláka (ODS, Unie Svobody) a nyní Vladimíra Špidlu (ČSSD).
Náměstek Miloslav Vaněk je členem ODS, což by mohlo svádět k úvaze, že v křesle se po změně vlády udržel jen díky opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. „Má práce v úřadě není v žádném případě politická, na valorizace a podobné politické věci jsou tady jiní. Svou stranickou činnost jsem v posledních letech spíše utlumil. S Vladimírem Špidlou se znám od roku 1990 a od té doby si i tykáme, vysvětluje. Pod sebou má nyní odbor informatiky, odbor ekonomický, odbor organizační a správní.

Problémy stále stejné
Od roku 1994 je na ministerstvu práce a sociálních věcí vrchním ředitelem Správy služeb zaměstnanosti. Funkce je na úrovni náměstka, pouze s nepatrnými odchylkami (nemůže například zastupovat ministra ve vládě). Stará se o vše, co souvisí s trhem práce a nezaměstnaností. Stejně jako jeho kolega, náměstek Vaněk, zažil ve funkci ministra Jindřicha Vodičku, Stanislava Voláka a nyní Vladimíra Špidlu.
Změnu vlád ve své práci ale Kasnar nijak zvlášť nepociťuje. „Potíže, se kterými se během transformace potýkáme, jsou pořád stejné a jsou shodné s tím, co musí řešit i v Evropské unii. Politika sice naší práci dává určité bariéry, ale základní osa je stále stejná. Stejné jsou i nástroje, které se používají, pouze každá z vlád má jiné akcenty, vysvětluje, proč pro něj není složité pracovat pod různě barevnými kabinety. Sám není nijak politicky angažovaný. Jan Kasnar je původním povoláním chemik. Vystudoval VŠCHT v Pardubicích. Nejdříve pracoval jako ekonom v pardubické Tesle (1965 až 1967). Poté byl až do roku 1989 samostatným výzkumným pracovníkem ve Výzkumném ústavu technicko–ekonomickém chemického průmyslu. V roce 1990 byl jmenován ředitelem pardubické pobočky tohoto ústavu a později prvním náměstkem ředitele ústavu v Praze. Ještě v roce 1990 se stal ředitelem Úřadu práce v Pardubicích. V této funkci zůstal až do roku 1994, kdy přešel na ministerstvo.
Vrchní ředitel Kasnar svého času přemítal o přechodu do soukromé sféry, ale skončilo to prý pouze na „mapování terénu . V oblasti, kde by zřejmě mohl působit – v personálním poradenství – je podle jeho názoru velmi silná konkurence, potřeboval by také značný vstupní kapitál a navíc je již ve věku, kdy je na rozjezd podnikání trochu pozdě.

Náměstek jako zahradník
První náměstek ministra kultury. Dozírá na chod odboru památkové péče, odboru ochrany movitého a kulturního dědictví, muzeí a galerií, odboru církví a nad památkovou inspekcí. Ve funkci náměstka je již pět let, přesně od 16. listopadu 1995, kdy si jej za spolupracovníka vybral ministr Pavel Tigrid.
Novák se narodil v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, obor zahradní a krajinářská architektura. Práce vysokého státního úředníka a zahradního architekta podle něj mají řadu styčných bodů. „Musíte také nejdříve zmapovat terén, analyzovat podmínky, vypracovat projekt, realizovat jej a poté neustále trhat plevel. Před revolucí byl Novák výzkumným pracovníkem Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích u Prahy (1983 až 1990). Další tři roky pracoval jako odborný pracovník Památkového ústavu v Brně a od roku 1993 do roku 1995 byl tamtéž ředitelem. Je bezpartijní. Kromě Pavla Tigrida (nestraník, delegovaný lidovci) stál i po boku ministra Jaromíra Talíře (KDU-ČSL), v době Tošovského vlády pak dalšího nestraníka Martina Stropnického a nyní sociálního demokrata Pavla Dostála.
„Pokud vím, tak na kahánku měl za ministra Talíře, jelikož jeho pohled na církevní restituce byl trochu odlišný. Problémy měl i kvůli slavnému obrazu Římská vápenka, který byl zapůjčen do Německa a tam na žádost lichtenštejnského knížete, původního vlastníka, zadržen, rozpomíná si na náměstkovy potíže bývalý vysoký činovník ministerstva kultury. Jak však dodává, Novákovi se podařilo problémy ustát. Svým způsobem mu prý pomohl i „sarajevský atentát a následná Talířova demise. „Za těch pět let, co působí na ministerstvu, se dokázal vyprofilovat ve skutečného odborníka. Je to muž kompromisu, který se dokáže s každým dohodnout, dodává zdroj.