Pane vrchní, platit - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Pane vrchní, platit

, Jiří Pšenička,
Pane vrchní, platit
Zdroj: Euro.cz

U Bushe v domácím vězení, u Klausovy asistentky v podnájmu

Budovu, v níž sídlí pražské Vrchní státní zastupitelství, dělí od centrály koncernu Cimex vzdušnou čarou asi dvě stě metrů. Státnímu zástupci Jaromíru Jindřichovi, dozorujícímu vyšetřování údajné trestné činnosti šéfů české firmy, však stále nezbývá než čekat, jak se k celé věci postaví justice ve vzdálených Spojených státech. Na jejím posouzení trestnosti obchodních transakcí z roku 1997 totiž záleží, zda bude z floridského „exilu“ před karlovarský soud deportován hlavní obviněný, předseda představenstva Cimexu Petr Lukeš (47).
Minulý týden se již zdálo, že Američané vynesou verdikt. Federální soud ve Fort Mayers posuzoval českou žádost o vydání, přičemž i Lukešův advokát Vítězslav Květenský spíše předpokládal, že jeho klient pocestuje s policejním doprovodem do vlasti. Nakonec bylo rozhodnuto o odročení případu na 28. ledna. Lukeš, který loňské vánoční svátky prožil v extradiční (vydávací) vazbě, byl na kauci ve výši jednoho milionu dolarů propuštěn do domácího vězení. Myšleno tím do příbytku v Naples na západním pobřeží Floridy, kde se s dlouholetou partnerkou Janou Sobotovou a dvěma dětmi usadil poté, co v prosinci 1997 z Česka narychlo odletěl. K ruce má i asistentku a z Floridy svou českou firmu, v jejímž čele v Praze spíše formálně sedí generální ředitel Martin Pinl (údajně Lukešův synovec), po telefonu a internetu dále řídí.

Bez vlasti, bez svobody.

V domácím floridském vězení, střežen lokalizačním radiovým náramkem, se Petr Lukeš může dnes cítit dvojnásobně nesvobodný. Západočech, původem ze Šumavy, který se po absolvování střední hotelové školy léta živil jako číšník, byl mezi svými někdejšími kolegy známý jako velký patriot. Citové pouto jej pojilo především ke Karlovým Varům, v nichž si před listopadem 1989 vydělával peníze „na place“ a hned po revoluci zahájil éru podnikání.

Vrchní, prchni aneb kuponová privatizace.

Není zřejmě pravda – jak se v minulých dnech psalo v denním tisku – že pracoval jako číšník v Grandhotelu Pupp (před listopadem zvaném Moskva). „Tam určitě nepracoval, možná v jiném ze závodů tehdejšího státního podniku Interhotely Karlovy Vary. Mám pocit, že v hotelu Centrum, ale přesně to nevím,“ snaží se na Lukešovu předrevoluční éru vzpomenout nynější hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel (ODS), který v Puppu (Moskvě) od roku 1986 působil na vedoucích funkcích. Toť ale pouze detail.
Záhadou pro mnohé stále zůstává, kde vzal číšník Lukeš tolik peněz, aby dokázal v poměrně krátké době vybudovat tak velkou firmu (dnes její základní jmění dosahuje tří miliard korun).
Možná měl jen geniální čich na obchodní příležitosti. Hovoří se o dovozu faxového papíru, vývozu plynových masek do arabského světa. Jako velmi prozřetelná se s odstupem času ukázala taktika jeho tří investičních fondů, které se zúčastnily první a druhé vlny kuponové privatizace. Záměrně investovaly do zdánlivě bezvýznamných firem, které ve svém majetkovém portfoliu měly lukrativní nemovitosti. Nepochybně dobrou investicí bylo ovládnutí Energoprojektu Praha (projektování elektráren) či MTH Praha (výroba strojů pro úpravu železničních tratí), které měly o zakázkovou náplň postaráno.

Horský horník René.

Lukešovi protivníci mohou však podnikatelský rozmach přičítat i na vrub kontaktům na staré mocenské struktury, o nichž svědčí jeho několikanásobné záznamy v „Cibulkových seznamech“ někdejších spolupracovníků Státní bezpečnosti (nalezen internetovým vyhledavačem jako důvěrník, tajný spolupracovník a agent pod krycími jmény Horník, René a Horský). V Cimexu a dceřiných firmách nebyl sám a nešlo jenom o spolupracovníky tajné policie. Několik zdrojů (i internet) zaznamenává nynějšího šéfa dozorčí rady Cimex Koncernu Jiřího Novotného jako důstojníka StB v Karlových Varech .
Prohlásit ale o Lukešovi, že snadno přišel k velkému bohatství, by bylo nespravedlivé. „Pamatuji si jej jako skutečného workholika, který do své kanceláře chodil v osm ráno a dokázal v ní vydržet do dvou do noci. Cimex to byla jeho ‚one man show‘ a my ostatní jsme vlastně byli jenom komparsisté,“ vzpomíná jeden z jeho dlouholetých spolupracovníků.

Předvánoční finská sauna.

O Lukešově úspěchu rozhodlo i to, že si dokázal vybudovat kontakty s mocenskými strukturami i po listopadu 1989. Zřejmé je to především v případě bývalého šéfa ODS a expremiéra Václava Klause. I to, že podnikatel Česko kvapem opouštěl těsně po „sarajevském atentátu“, o něčem může vypovídat.
Jak se vlastně s Klausem seznámili? Mělo k tomu dojít o prvním prosincovém víkendu roku 1994, kdy Klaus přijel do západních Čech s finským premiérem Eskem Ahem, který byl tehdy v České republice na čtyřdenní oficiální návštěvě. Lukeš uvádí, že státníci poobědvali v mariánskolázeňském hotelu Excelsior, který Cimex rok předtím zprivatizoval a zrekonstruoval. „Jak bylo u pana premiéra Klause zvykem, rozhodl se náhle, že si udělají s předsedou finské vlády malou procházku a požádal mě, abych jim město ukázal. Nebyl jsem na to absolutně připraven a musel jsem hodně improvizovat. Přestože bylo patnáct stupňů pod nulou a vyšli jsme ven bez kabátů, bylo mi docela horko. Nakonec vše dobře dopadlo…“ popsal Petr Lukeš v září 2001 týdeníku EURO své první setkání s Klausem, jehož stranu později i sponzoroval.
Nezůstalo u jediné schůzky. „Setkávali jsme se s panem Klausem při různých příležitostech, například na jednáních podnikatelů, na koncertech, výstavách, sportovních a kulturních akcích. Naše firma pořádala ve svém zrekonstruovaném sídle v Karlových Varech vernisáže, Václav Klaus v květnu 1996 zahajoval výstavu Oldřicha Kulhánka. V následujících letech býval naším pravidelným hostem při příležitosti filmového festivalu v Poštovním dvoře. Potkávali jsme se na brněnském veletrhu i na úřadu vlády, kam jsem občas zašel za Lucií Čadilovou,“ pokračoval Čechoameričan Lukeš ve výčtu kontaktů.
Cimex už nebyl podnikem regionálního významu. V roce 1997, v době největšího investičního rozmachu, se firma, plna sebedůvěry, ucházela o Aero Vodochody a Karlovarskou Becherovku, odkoupila odborářský majetek, vstoupila do chumutovských válcoven… Byla jednoduše na vrcholu a ukazovala se na veřejnosti jako silný český investor. Ani dnes se jí nedaří špatně, ale už nestojí v záři reflektorů a akviziční apetit vyprchal.

Příjemný a sympatický muž.

Mladá a půvabná Lucie Čadilová – nejprve pracovnice tiskového oddělení na vládě, později Klausova osobní asistentka, následně šéfka jeho sekretariátu (když byl předsedou Poslanecké sněmovny), nyní ředitelka sekretariátu pražského primátora Pavla Béma – karlovarskému podnikateli přímý kontakt na Klause určitě usnadnila. S Lukešem se poznali zřejmě těsně před osudovým prosincovým obědem premiérů v Excelsioru a do Klausova aparátu nastoupila v únoru následujícího roku. Zda tyto události nějak vzájemně souvisejí, vědí asi jenom přímí aktéři.
„Pana Lukeše jsem potkala na podzim roku 1994 na pracovním jednání, v době, kdy jsem studovala VŠCHT a částečně jsem – po svém dvouletém jazykovém pobytu v Londýně – tlumočila pro menší americkou společnost. Známe se tedy poměrně dlouhou dobu. Obchodně jsme spolu nikdy nespolupracovali, ale charakterizovala bych ho jako člověka mimořádně pracovitého a čestného. Vždy na mě působil velmi příjemným a sympatickým dojmem, stejně tak jako jeho rodina, kterou jsem měla možnost poznat. Našeho přátelství jsem si vždy vážila,“ uvedla Čadilová minulý týden pro týdeník EURO. Dodala, že s Petrem Lukešem se naposledy viděla loni v únoru v USA.

Bytná v Senovážné.

O vzájemných sympatiích nejlépe vypovídá skutečnost, že Petr Lukeš se svojí partnerkou Janou Sobotovou mají dnes úředně registrováno trvalé bydliště v pražském bytě Čadilové, v pražské Senovážné ulici č. 8. Zjištěné skutečnosti nakonec Čadilová sama potvrdila. „Pan Lukeš s paní Sobotovou mě požádali, zda by se na tuto adresu mohli formálně přihlásit k trvalému pobytu, protože vzhledem k dlouhodobému pobytu v zahraničí prozatím neuvažují přímo o koupi bytu v Praze.“
Jak vyplynulo z dalšího pátrání týdeníku EURO, nejbližší Klausova spolupracovnice předtím dlouhou dobu bydlela v budově Cimexu v ulici Na Pankráci 58, kde firma svého času (než se přestěhovala z Karlových Varů do Prahy) měla dvě patra jako penzion s garsoniérami pro přespávající manažery. „Po odchodu ze studií a nástupu do trvalého pracovního poměru, kdy jsem logicky musela opustit ubytování na vysokoškolských kolejích, jsem hledala možnost jiného bydlení v Praze, protože místo mého trvalého bydliště bylo v té době mimo hlavní město. Pan Lukeš mi tehdy nabídl možnost ubytování v rámci pražské pobočky jeho společnosti. Na dlouhodobý pronájem pokoje s příslušenstvím jsem měla řádně uzavřenou smlouvu se správou budovy,“ uvedla.
Teprve když byla ubytovací část v centrále Cimexu zrušena, nabídl prý Lukeš Čadilové možnost uzavřít nájemní smlouvu na byt 2+1 v Senovážné. Budova dříve také patřila pod skupinu Cimex. Na této adrese bydlí Čadilová již čtvrtým rokem, od května 1999.

Odborářská ubytovna.

Změnili se však vlastníci objektu. Místo Cimexu jej získal Odborový svaz Unios. Zdroj z odborářských kruhů uvádí, že tato vlastnická výměna souvisí s mohutnou investiční akcí Cimexu, při níž firma ovládla velkou část odborářského majetku a stala se majitelem rozsáhlé sítě ubytovacích zařízení po celé České republice.
Stalo se to tak, že během roku 1997 se Lukešově firmě podařilo majoritně ovládnout společnost G.E.N., když vykoupila akcie několika svazů. Získala však jen těsnou většinu. Aby mohla uskutečnit své záměry, mohla měnit stanovy, potřebovala dokoupit i akcie od dalších svazů, které původně prodávat nechtěly. Z kuloárních informací vyplývá, že od svazu Unios získala akciový podíl ve firmě G.E.N. v roce 1998 právě výměnou za dům v Senovážné ulici. Tímto způsobem se Lucie Čadilová stala nájemníkem v odborářském majetku a Lukeš se Sobotovou se do jejího bytu papírově přistěhovali. Dříve bydlela ona u nich, nyní je to naopak.

Kovarčík na návštěvě.

Ve skutečnosti však Lukeš bydlí na Floridě. Peter Kovarčík, podnikatel působící v oblasti sportovního marketingu, jenž na jihu USA často pobývá, měl možnost Lukeše jednou navštívit. „Naples je vlastně hlavní město floridské tenisové oázy, a když jsem jel třeba za Martinou Hingisovou, projížděl jsem kolem. A tak jsem se jednou zastavil. Pan Lukeš na mě zapůsobil seriózním a slušným dojmem. Nežije si tam nijak nad poměry, spíše jako takový průměrný americký manažer. Hovořili jsme spolu o tom jeho případu a tehdy mi řekl, že je v Čechách pronásledován, policisté na něj ušili kauzu a vydírali jej, proto raději odjel pryč. Působilo to na mě docela přesvědčivě, ovšem pokud jej teď Američané vzali do vazby, určitě to neudělali jen tak z plezíru. To v Americe není možné, něco na tom obvinění muselo být,“ váhal Kovarčík minulé úterý s vynesením ortelu nad Lukešem, přičemž – jak dodává – podrobnosti kauzy nezná.

Směnky standardní, či hanebné?

Lukeš – a pět dalších osob, včetně generálního ředitele Pinla – je obviněn z trestného činu poškozování věřitele, kterého se měli dopustit v dubnu 1997 souvislosti se vstupem Cimexu do silně zadlužené chomutovské skupiny VT Dioss (závazky ve výši 4,58 miliardy korun), zaměřené na výrobu bezešvých trubek. Firmu a její dceřiné společnosti odkoupil Cimex za deset tisíc korun v době, kdy výroba stála. Evidentním záměrem bylo podnik znovu rozjet a poté se ziskem prodat. Cimex založil úplně novou firmu – Válcovny trub Chomutov, do jejíhož základního jmění vložil sto milionů korun. Převedl do ní ze „starých“ firem veškerý pro obnovení výroby důležitý majetek a s pomocí úvěru ve výši 800 milionů korun od IPB (s níž Cimex vždy pojily nadstandardní vztahy) se Lukešovým lidem skutečně podařilo podnik, ač s polovičním počtem zaměstnanců, znovu uvést do chodu.
V listopadu 1997 Cimex Válcovny trub odprodal Železárnám Hrádek z uskupení Zdeňka Zemka, ovšem jen za 50 milionů korun, tedy za polovinu toho, co do nich ze svého vložil. Prodělal. Lukešovi advokáti celou věc dnes prezentují jako jakousi charitativní akci, která zachránila Chomutovsko před sociálním třeskem. Česká justice ale považuje za trestný čin skutečnost, že starým chomutovským firmám bylo zaplaceno za miliardový majetek směnkami se splatností deseti až třinácti let, jejichž hodnota je spíše v teoretické rovině. „Věřitelé byli poškozeni, zůstali-li dlužníci bez likvidního majetku, z něhož by bylo možno splnit pohledávky věřitelů,“ charakterizuje trestný čin státní zástupce Jaromír Jindřich, který po Lukešovi nyní nechce nic víc, než aby o celé věci vypověděl v Česku do policejního protokolu. „Směnky jsou běžný platební nástroj, jaký před krátkým časem použila například plzeňská Škodovka,“ prohlašuje Lukešův advokát Květenský. Jeho klient prý, i kdyby byl domů deportován, výpověď odmítne, protože českým úřadům nevěří.

Tak dlouho se chodí na berňák pro peníze…

Lukeš se na chomutovském obchodu velmi pravděpodobně nijak osobně neobohatil, což připouští i státní zástupce. Hovořit o tunelování, je hodně přitažené za vlasy. Tomu, že úmysly lidí z Cimexu však nebyly právě počestné, by ale mohlo nasvědčovat, že se jimi řízené Válcovny trub v inkriminovaném roce 1997 měly neoprávněně pokusit u karlovarského finančního úřadu uplatnit nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH na základě uměle nadsazené hodnoty zmíněných směnek. Kdyby se vše povedlo, stát by prý přišel o 520 milionů korun. V této záležitosti (pokus o trestný čin krácení daní) již byla přichystána obžaloba proti bývalému předsedovi představenstva Válcoven Miroslavu Bičištěmu. Nebýt DPH, orgány činné v trestním řízení by se kauzou Válcoven možná nikdy nezačaly zabývat. „To dépéháčko byl opravdu průšvih. Lukeš do toho jít nechtěl, měl z toho strach, ale nakonec se nechal přesvědčit tehdejším ekonomickým ředitelem Cimexu Vladimírem Šaldou. Poškozování věřitelů, za něž teď Lukeše stíhají, to je absolutní nesmysl. Tam se nic, co by si zasloužilo trest, nestalo,“ prohlásil pro týdeník EURO bývalý Lukešův osobní asistent Milan Mikulecký. Nejvíce mu prý vadí, že se dnes od jeho bývalého šéfa odtahuje řada lidí, kteří mu před léty až „nechutně podlézali“.

Firmy koncernu Cimex Group
Aiteco, s. r. o.
C-majetkový fond, a. s.
Cimex Holding, a. s.
Cimex Invest, a. s.
Cimex Koncern, a. s. (mateřská společnost)
Energoinvest, a. s.
Energoprojekt Praha, a. s.
Excelsior, a. s.
G.E.N.
Interhotel Voroněž, a. s.
K. V. Restav, a. s.
Merkur Praha, a. s.
MTH Praha, a. s.
Orea, s. r. o.
Premot Františkovy Lázně, a. s.
Technocom, a. s.