Jenže teď denně jezdím Prahou, vidím všechny ty volební billboardy s mnohdy neznámými i bizarními tvářemi, které se zcela vážně ucházejí o můj hlas, místo aby jim někdo prohledal sklep, a najednou mi název té knihy přijde jako smutná realita: tak dlouho jsem volil, až jsem tím skutečně podpořil tolik „parchantů“, že teď sám nevím, koho volit. Obávám se, že jsem nechtěně dosáhl jisté nirvány.
Ano, částečně si za to můžu sám: tak dlouho jsem volil ODS, až si demokracii spletla s kleptokracií, takže je teď na rozpuštění a táhne se za ní nebezpečné vakuum. Při troše fantazie by mě policie mohla udělat spolupachatelem a poslat do vazby, jak to poslední dobou občas dělá, když má důkazní nouzi. Problém je, že i ODS vypadá jako solidní projekt vedle všech anonymních kandidátů, jejichž obličeje a jména zničehonic zaplavily Prahu a jejichž marketéři jako by si vzájemně kradli i ty nejhloupější slogany, případně se trumfovali ve falešné velkorysosti. Mimochodem: nikdo stejně už netrumfne ANO Andreje Babiše, který všechno „prostě zařídí“. Dál to prostě nejde!
Ferstival prázdnoty
Pražské volby v podstatě přestaly být volbami a staly se festivalem politické prázdnoty. Každý, komu někdo zaplatí billboard, může být kandidátem na primátora hlavního města. Případně kandidátkou na primátorku, abych zůstal genderově vyvážený. Říkejme tomu třeba totální demokracie. Přitom život býval ještě nedávno tak krásně jednoduchý: ODS byla v Praze strana, co sice hodně krade, i tak ale vždycky vyhraje a sem tam za to něco postaví. ČSSD taky hodně kradla, nikdy ale nevyhrála, protože její kandidáti vypadali jako z předlistopadového seriálu. Zelení byli ti lidé v zelených batikovaných kalhotách. Komunisti zůstali komunisty. K těmto všem občas přibyli pod různými názvy ti, co z těchto stran odpadli, a napadlo je, že v jiných stranách je budeme mít radši. Většinou rychle odpadli i z nich a zmizeli.
Staré dobré časy jsou pryč. Někteří známí se mě ptají, koho budu volit, a já poprvé nevím. Mám hodit hlas té starší paní v žíhané halence z billboardu v Hloubětíně? Nebo pánovi neurčitého věku s dětskýma očima z billboardu na Smíchově? A co ten prošedivělý muž s brýlatou ženou, co se na sebe i na nás tak šibalsky usmívají na Palmovce? Fakt nevím. Vlastně to není úplně poprvé, kdy nevím, koho volit. Nevolil jsem už v prezidentské volbě, protože výběr kandidátů mi připomínal nabídku regálu v prodejně s prošlým zbožím. Teď se mi stejné dilema vrací i v Praze. Tolik kandidátů na výběr, a žádný ke zvolení!
Další komentáře autora:
V Řitce nás to nebavilo. Ale zůstaneme tam
ČLÁNKY DO MAILU