Nechcete Státní operu? - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Nechcete Státní operu?

, Jan Štětka,
Nechcete Státní operu?
Zdroj: Euro.cz

Nabídku ministra Jehličky odmítá magistrát, zvažuje se sloučení s Národním divadlem

Dny samostatné existence Státní opery Praha (SOP) jsou po patnácti letech zřejmě sečteny. V rozpočtové kapitole ministerstva kultury na rok 2008 se totiž rýsuje dvoumiliardový propad a ministr Václav Jehlička horečně hledá, kde uspořit. Týdeník EURO zjistil, že druhého července napsal dopis pražskému primátorovi Pavlu Bémovi, v němž mu nabízí převod budovy i souborů SOP na magistrát, čímž by vznikla Metropolitní opera Praha. Jenže radnice vrtí hlavou. Pro ten případ mluví Jehlička o „záložním“ řešení – sloučit operu s Národním divadlem (ND). Divadelníci se bouří, protože záměru nepředcházela žádná hlubší analýza a například ředitel Národního divadla Ondřej Černý dodnes nebyl dotázán na názor. Nesouhlasí ani šéf SOP Jaroslav Vocelka. Jehlička absenci ekonomických rozborů připouští, je však v klidu. „I mediální debata má smysl. Vznikne tady nějaký reformační pohyb a uvidíme, jak se kdo k čemu staví, co kdo hájí,“ řekl týdeníku EURO ministr, který by snahou šetřit chtěl přesvědčit kolegy ve vládě, aby mu přece jen přidali z rozpočtu.

Už Pavel Tigrid to chtěl.

Příspěvková organizace Státní opera Praha dostala loni od zřizovatelského ministerstva dotaci 140 milionů korun. Kdyby Jehličkovi vyšla idea převést SOP na město Prahu, splnil by pouhým jediným podpisem téměř celý svůj avizovaný závazek ušetřit pomocí slučování a reorganizace dvaatřiceti příspěvkových organizací 150 až 200 milionů. „Proto se vás, vážený pane primátore, táži: Je hlavní město Praha připraveno zřídit a provozovat vlastní operní a baletní soubor, a mít tak důvod k projevení zájmu o majetek České republiky, který nyní slouží k výkonu činnosti státní příspěvkové organizace Státní opera Praha?“ ptá se Jehlička Béma v dopise, jehož text má týdeník EURO k dispozici. Zdůrazňuje, že už bývalý ministr kultury Pavel Tigrid měl stejný nápad. V roce 1996 inicioval u tehdejšího primátora Jana Koukala zřízení Metropolitní opery Praha, nabídka však zůstala oslyšena. „Při hledání úspor v resortu, který řídím, jsem se k tomuto námětu vrátil,“ píše Jehlička a připomíná Bémovi, že pražský magistrát žádné vícesouborové divadlo s operou a s baletem nezřizuje. „Provozování opery a baletu v Praze zajišťuje Česká republika prostřednictvím ministerstva kultury, a to soubory Národního divadla a Státní opery Praha,“ dodává s lehce patrnou výčitkou, „s ohledem na časový průběh reformy veřejných financí a s ní spojenou přípravu návrhu státního rozpočtu na rok 2008 bych vaši odpověď uvítal do konce července tohoto roku.“
Tah však Jehličkovi nevyjde. Bémův úřad už zformuloval text, z něhož jasně vyplývá, že městská opera by byla pro radnicí zátěží, takže dar od státu přijat opět nebude. „Praha v souladu se schválenou Koncepcí kulturní politiky (obdobný koncepční materiál ministerstvo už léta chystá, ale zatím neúspěšně – pozn. red.) neuvažuje o rozšiřování počtu svých příspěvkových organizací, ale naopak uskutečňuje jejich transformaci,“ píše se v dokumentu magistrátu, který má týdeník EURO rovněž k dispozici. „Město si hodlá zatím ponechat pouze vybrané kulturní organizace, například Divadlo na Vinohradech, Hudební divadlo Karlín, Dětské divadlo a dost,“ argumentuje radnice.

Dejte to Národnímu.

Bémův úřad si myslí, že logiku by mělo Jehličkou zmíněné sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem. „Vznikly by tři scény (spolu se Stavovským divadlem – pozn. red.) a každý ze tří souborů by měl svou vlastní scénu,“ stojí ve stanovisku k ministrovu návrhu.
Takhle průzračné rozuzlení ovšem slučovací model neskýtá. Na scéně Národního i Stavovského divadla se tradičně uvádí opera, činohra i balet a rovněž Státní opera – jak název napovídá – má dnes operní a baletní specializaci. Že by se tři soubory – po jednom baletu, opery a činohry – každý den střídaly na třech scénách, je technicky fantaskní a nefungovalo to tak ani před rokem 1992. Už v té době tvořila Zlatá kaplička jeden právní subjekt s tehdejším Smetanovým a Tylovým divadlem – ovšem s dublovanými soubory, orchestry a sbory. Paradoxně právě polistopadové rozdělení scén mělo vést k úsporám a také vedlo, protože Státní opera je dnes ze 41 procent ekonomicky soběstačná. Ani to už však státu nestačí. „Pražské“ převzetí proti sloučení pod firmu Národní divadlo by preferoval i Jehlička, ne však kvůli hrozbě složitého kloubení současných souborů obou scén. „Byli bychom raději, kdyby si operu vzal magistrát, protože by to pro nás byly větší úspory,“ řekl ministr týdeníku EURO upřímně minulou středu s tím, že inspirací mu byla situace v Brně, kde město financuje jak tamní Národní divadlo, tak filharmonii.. „V Praze naopak stát provozuje dvě operní scény, což je nekoncepční. Nám by se převodem ulehčilo, státu by zůstalo jen jedno Národní divadlo,“ líčí. A jak si eventuální sloučení představuje? „Určitě ne jako návrat před rok 1992. Tam by muselo nastat zeštíhlení všeho, aby ty dvě instituce měly společné třeba služby. Právě v této sféře lze najít dost velké úspory,“ říká, ale žádný konkrétní nápad zatím nemá. Spoléhá především na chystané audity ve všech příspěvkových organizacích ministerstva, které však úřad teprve zadává ve výběrových řízeních. S námitkou, jestli ministerstvo nemělo se svými úvahami počkat na výsledky auditu a nedráždit umělce, Jehlička nesouhlasí. „Nejdříve musíme přijít s našimi myšlenkami. A že se už v médiích začalo o některých námětech na úspory diskutovat? Tak ať. Třeba to něco vyprovokuje. Zatím je všechno otevřené. Jde jen o naše úvahy a nepřikročíme k žádným revolučním krokům, když to nebudeme mít dostatečně podloženo čísly. Na druhé straně se rozhodně nebudou konat nějaké mítinky a diskusní kluby. Je nad slunce jasnější, že nějaké úspory budou muset být,“ zdůrazňuje ministr.
Ani slučovací model SOP a ND přitom není bleskem z čistého nebe. Už loni o něm uvažoval tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák, nakonec však před blížícími se volbami z plánu sešlo.

Na Černého zapomněli.

Přičlenění Státní opery k Národnímu divadlu by byl však výraznější zásah do kultury, než se může na první pohled zdát. Vlastně by šlo o neopodstatněnou rezignaci na zajímavý pokus udržet v Praze operní dům silně motivovaný k finanční soběstačnosti, neboť splynutím s mnohem více dotovanou Zlatou kapličkou by dosavadní instinkt SOP přežít skončil. Není vyloučeno, že ekonomům se spolu s umělci podaří vymyslet slučovací model, který povede ke zjednodušení a prosperitě (třeba v ND uvádět jen český repertoár, v SOP světovou operu a balet a ve Stavovském divadle činohru). To by však Jehličkův nápad musel mít několik let k dobru na realizaci a nebýt jen prvoplánovou a možná i zastírací reakcí na aktuální situaci ve vládě, která nemá peníze. Efektivní spojení předních scén proběhlo například ve Vídni, jenže proces trval pět let (1999 až 2004). Naopak nedávné spojení divadla v Kladně s loutkovou scénou úspory nepřineslo.
Plán ministerstva kultury přitom vzniká skoro v utajení. „Dal jsem si absolutní embargo na jakékoli vyjádření, protože jsem nebyl ministrem nijak osloven,“ řekl pro týdeník EURO ke slučovací ideji ředitel Národního divadla Ondřej Černý. Podle informací z ministerstva je však Černý chystanými úsporami velmi rozčarovaný. Jako bývalý šéf Divadelního ústavu, který chce Jehlička sloučit s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu, měl údajně s ministrem velmi ostrou výměnu názorů během nedávného zahájení Pražského quadrienále a někteří lidé prý volají po jeho odvolání z ND. Přesto už Černý podle informací týdeníku EURO konzultoval se svým předchůdcem Jiřím Srstkou právě zmíněný vídeňský model slučování divadel. Lepší komunikace existuje mezi ministerstvem a Státní operou. Jejího ředitele Jaroslava Vocelku nejprve o plánu zpravila telefonicky (26. června) ředitelka odboru umění a knihoven Pavla Petrová. Vocelka se snažil sejít s ministrem, ale až minulou středu jej přijal Jehličkův první náměstek František Mikeš, který dostal úsporný plán na starost. „František Mikeš mi sdělil, že v této fázi bude probíhat jednání s magistrátem. A podle toho, jak dopadne, se bude hledat jiné řešení, jedno z nich je sloučení,“ potvrdil týdeníku EURO Vocelka.

Zvětší se moloch.

Šéf SOP tvrdí, že se sloučením opery a Národního divadla nesouhlasí. „Čím by se to lišilo od stavu před rokem 1992, nevím, musela by tu být i představa Národního divadla, a tu neznám. Osobně si myslím, že ten model je špatný, vždyť už v roce 1990 tehdejší ředitel Národního divadla František Černý – otec současného ředitele Ondřeje Černého – říkal, že Národní divadlo se musí zbavit všeho balastu, tedy v té době Smetanova divadla a Laterny Magiky. A dneska se to vrací!“ diví se Vocelka. O ekonomické výhodnosti pochybuje. „Musel by to někdo spočítat. Ale Národní divadlo je moloch. Obrovský. A má se k tomu přičlenit Státní opera, která má opravdu jiné ekonomické výsledky, mnohem lepší, za daleko jiných podmínek?“ ptá se nevěřícně. Zlatou kapličku s 1089 zaměstnanci dotoval stát podle výroční zprávy za rok 2006 částkou 429 milionů korun, SOP se 394 zaměstnanci 140 miliony (200 tisíc návštěvníků ročně, 75procentní návštěvnost představení). Zatímco provozní složka pohlcuje u SOP jen třetinu nákladů a zbytek jde na složku uměleckou, u ND je to opačně.
Spořit se však podle Vocelky nemá jen zvažovanou reorganizací. Ministerstvo už SOP v rámci přípravy státního rozpočtu na rok 2008 předběžně zkrátilo dotaci o osm milionů, s čímž Vocelka souhlasil, přestože to omezí počet premiér, a tím i šance na získání sponzorů. Kdyby měla nastat transformace, preferoval by šéf SOP převzetí magistrátem. „Jsme divadlem, které z 90 procent navštěvují zahraniční návštěvníci Prahy, ale pokud mám informace, magistrát se převzetí brání. Ten název Metropolitní opera je trochu komický, něco takového znám pouze z New Yorku. Jméno Státní opera má zvuk, a to i v zahraničí. Ale nemohu se vzpouzet, pořád je to lepší než název Městská opera,“ uvažuje Vocelka.

Co je za tím?

Mezi zaměstnanci SOP se spekuluje, že za chystanou reorganizací by mohl být i zájem oddělit od historické stavby Státní opery (někdejšího Nového německého divadla) vedlejší provozní budovu, spojenou s palácem bývalého Federálního shromáždění. Právě tento objekt má totiž přislíbeno Národní muzeum a vhodný pronájem by mohl pomoci uhradit obří náklady na adaptaci. Obavy však panují i z převzetí magistrátem, který by si prý mohl ponechat a následně pronajmout jen budovu a soubor rozpustit. Provoz divadla bez stálého souboru (takzvané stagiony) by byl přitom podle expertů dražší než fungování stálého týmu. Někteří umělci považují Jehličkův plán za důsledek špatné informovanosti. „Ministr se ocitl na poli, kde to nemá úplně v rukou. Je vlastně šťastným člověkem, protože se rozhoduje na základě tak mála informací, že mu to nekomplikuje život,“ říká jeden z nich, který si však nepřál být jmenován.
Pro operu se třeba poperu, zpívával v jedné písni Ivan Mládek. Kdo ví, jestli se v nejbližších dnech na písničkáře neobrátí ministr Jehlička, když nepochodí s nabídkou SOP u magistrátu ani ND. Vlastně je div, že se o pronájem či o koupi výstavné budovy slavného Neues deutsches Theater in Prag zatím nezajímal některý německý spolek či instituce. V zájmu úspor financí by šla nyní zřejmě i politická citlivost stranou. Co když však je Damoklův meč nad SOP (a nad některými dalšími z celkem 32 příspěvkových organizací pod ministerstvem kultury) jen Jehličkovou lstí, jak vyvolat protesty uměleckých kruhů a získat od polekané vlády chybějící peníze?