Na důchod si musíme uspořit hlavně sami

VICEPREZIDENT ČESKÉ ASOCIACE POJIŠŤOVEN VLADIMÍR MRÁZ: Důchodová reforma, která by reagovala na rychlé stárnutí populace a zároveň na reálné možnosti státní pokladny, je v nedohlednu. Podle Vladimíra Mráze je to hlavní důvod pro to, aby se lidé začali zajímat o důchodové pojištění.

VICEPREZIDENT ČESKÉ ASOCIACE POJIŠŤOVEN VLADIMÍR MRÁZ: Důchodová reforma, která by reagovala na rychlé stárnutí populace a zároveň na reálné možnosti státní pokladny, je v nedohlednu. Podle Vladimíra Mráze je to hlavní důvod pro to, aby se lidé začali zajímat o důchodové pojištění. V porovnání s vyspělými zeměmi Unie je u nás úroveň životního pojištění velmi slabá. To ovšem souvisí s celkovou úrovní příjmů - kolik by se vlastně mělo takovým způsobem spořit?

Nedávno jsem byl na mezinárodní konferenci o pojišťovnictví, a tam takové doporučení zaznělo: V tom okamžiku, kdy se člověk zapojí do pracovního procesu, měl by do své budoucnosti investovat 10 % příjmů. Může to být životní pojištění, ale i penzijní připojištění či běžné spoření - podstatných je těch 10 %. Všeobecně totiž platí: budeme žít déle, než si myslíme. U nás koneckonců těch, kteří se nějak zabezpečují na stáří, není málo. Problém je ve výši těchto částek - v zásadě spoříme, ale velmi málo. A co se týká rizika smrti: Má se za to, že pojistka by rodině měla zajistit minimálně jeden roční plat zemřelého.

Jsme zase u těch příjmů. Rozdíl mezi příjmy a náklady průměrné domácností, který definuje schopnost investovat či spořit, je třeba v N ěmecku či Británii nepochybně větší než u nás… Podívejte se, kolik je u nás v provozu mobilních telefonů. Přitom pro drtivou většinu uživatelů je to naprostá zbytečnost, luxus. Je to otázka preferencí: jestli každý měsíc tisícovku protelefonujete, nebo ji investujete. Navíc společnost - to není jenom průměr. Spousta lidí má příjmy nadprůměrné, a právě ti jsou přerozdělovacími procesy v rámci současného důchodového systému postiženi nejvíce. Hlavně pro ně by se nějaký typ dlouhodobého investování měl stát součástí životního standardu. Nehájím tady pouze zájmy pojišťoven, možností je více, životní pojištění důchodového typu je jenom jedna z nich. Má své klady - pokrývá také životní rizika - ale i zápory, k nimž patří především malá flexibilita. Jinak řečeno: Je to produkt pro dlouhodobé investování. Zájem o životní pojištění či penzijní připojištění také souvisí právě s důchodovým systémem. U nás máme systém průběžného financování důchodů, lidé se tedy vlastně chovají racionálně?

Neřekl bych. Dokonce si myslím, že lidé v zásadě o budoucích problémech se svým materiálním zajištěním vědí, ale nechtějí pro to nic udělat. Je to také určitě důsledek čtyřiceti let socialismu u nás: právě tehdy se prosadil styl života ze dne na den. Jenže ten dnes už neobstojí. Životní náklady rostou, penze naopak budou klesat. To se samozřejmě politikům nechce říkat, nemají zájem strašit veřejnost, odtud jde impulsů minimálně.

Postoje lidí k dlouhodobým investicím nepochybně změní reforma důchodového systému. Zatím neznáme ani její hrubé obrysy. To, co se v současnosti děje, je třetí nebo možná i čtvrtý pokus o reformu penzijního systému. Zatím jde ale jen o apely či signály. Vzhledem k tomu, že postoje jednotlivých politických stran jsou neslučitelné a reforma potřebuje většinovou shodu, nejsem velký optimista. Jakým způsobem se pojišťovny zapojují do diskuze na toto téma? Samozřejmě se snažíme být aktivní, ale nemáme takový vliv, jaký bych si přál. Odpovídá váze stomiliardového obratu českého pojišťovnictví a nelze nevidět, že v české společnosti existují i větší síly. I proto se zaměřujeme spíše než na obsah reformy na principy fungování budoucího důchodového systému. A těmi jsou pro nás především jednoduchost systému a rovnost všech, kteří v něm budou působit. A jaký je váš osobní názor?

Expremiér Špidla na jakémsi semináři obhajoval systém průběžného financování důchodů s tím, že nevěří prognózám na čtyřicet či padesát let. Podle něj třeba na počátku minulého století nikdo ani netušil a neodhadoval, jaký bude skutečný význam zemědělství na jeho konci. Není to hloupý názor. Skutečností je, že průběžný systém je pružný a je schopen reagovat na změny společenské i ekonomické, jejichž charakter a rozsah dnes opravdu jen těžko odhadujeme. U nás ale v rámci tohoto systému dochází k enormnímu přerozdělování.

Jste tedy pro jeho zrušení? Myslím, že by tento první pilíř, tj. povinné státní „spoření“ na důchod, měl být u nás zachován, ale jen na minimální, je zapotřebí vytvořit pilíř druhý, tedy další povinné spoření, ovšem v komerční podobě. Do úvahy připadá především životní a důchodové pojištění či penzijní připojištění. Diskutuje se také o podnikových fondech - v některých zemích to snad funguje, ale já toho nejsem velkým příznivcem. Ať už to ale bude jakkoli, vždy se musí zajistit, aby šlo skutečně o úspory na stáří, nikoli na koupi automobilů. A doplňkem tohoto sytému by bylo dobrovolné komerční spoření tak, jak u nás už funguje. Myslím ale, že žádný ideální koncept důchodového systému neexistuje. Zásadní je ovšem, bez ohledu na konkrétní podobu systému: Lidé by měli jasně vědět, co je čeká, jak velký důchod budou mít. A v současnosti je zřejmé, že zachování životní úrovně nebude možné bez nějaké formy pojištění. Jak jsem řekl, tato skutečnost u nás není vnímána dost intenzivně. Možná je problém v nabídce. Lidé si často stěžují třeba na nesrozumitelnost pojistných smluv i nekvalifikovanost prodejců.

To je odvěký problém pojišťovnictví. Všichni toužíme po jednoduché a každému jasné smlouvě. Jenže život je košatý, navíc je celý sektor velmi silně regulován právními předpisy. To má vliv na formu i znění smluv. A zvláště životní pojistky jsou velmi komplikované. Lidé chtějí hlavně vědět, před čím je pojistka ochrání, jaké výnosy jim přinese a kolik je to bude stát. Ale na to prostě nejde odpovědět jednou větou. A pokud je řečí mnoho, potenciální kupec začne být netrpělivý. Nechce těmto otázkám věnovat moc času - to je také důvod toho, proč například pojistné krytí, které je spojeno s kdejakou platební kartou, jejich majitelé v podstatě nevyužívají. „Průměrný“ člověk je proto tak trochu odkázán na prodejce, musí k němu mít důvěru.

Pomohou v tomto směru nové zákony pro pojišťovnictví, které už jsou platné, nebo vstoupí v platnost od příštího roku? Celá Evropa viditelně směřuje k vyšší ochraně spotřebitele, k zajištění a posilování práva na korektní prodej. To je také cílem nových zákonů - mimo jiné určují, co prodejce musí vědět, jaké informace poskytovat a stanoví i jeho odpovědnost. Jenže jenom u nás je 50-100 tisíc pojistných zprostředkovatelů. Takže se rozhodně nic nezmění během několika týdnů. Na druhou stranu ale efektivní kontrola už dávno funguje - stát kontroluje jak pojistné produkty, tak hospodaření pojišťoven. Nová legislativa také zavádí povinnosti prodejce informovat o výši provize…

Myslím, že to není fér. I když pojišťoven přímo se to netýká, platí to právě pro pojistné zprostředkovatele. Otázka marží je všude citlivá, proč by právě v pojišťovnictví měly být veřejnou věcí? Jejich výše také mnoho nevypovídá - muselo by se mluvit také o nákladech, jaké a jak vysoké jsou, proč jsou takové náklady nutné.

Občas se ozývá kritika cen životních pojistek. Jsou u nás dražší než jinde v Unii?

K výpočtu cen se všude používají jedny a tytéž pojistně-matematické metody. Samozřejmě, že pak jsou tu ještě náklady samotných pojišťoven, které nejsou malé. Potíž je v tom, že samotné produkty se porovnávají obtížně, každý má jiné parametry. Nicméně i tak lze říci: Ceny standardních pojistek renomovaných pojišťoven jsou víceméně totožné u nás i v zahraničí. Na evropské úrovni je i technická úroková míra, tedy minimální úročení „spořicí“ části životních pojistek - ta dnes dosahuje 2,4 %.

Nebude se zvyšovat? Jsme přece v období vzestupu úrokových sazeb.

Žádný výraznější pohyb v dohledné době neočekávám. Něco jiného je ovšem nadvýnos, tedy to, co pojišťovny klientům poskytují nad technickou úrokovou míru. Ale už ona samotná je vyšší než všechny jiné garantované výnosy. To je nesporně výhoda. Pojišťovny ovšem takové výnosy mohou slibovat jen díky tomu, že jde o dlouhodobou investici. Když klient zruší pojistku po třech, čtyřech letech, je pak zákonitě zklamán.

Co trh životního pojistného čeká v nejbližších letech?

Na straně nabídky se toho už moc měnit nebude, ta už odpovídá standardům vyspělých tržních ekonomik. Naopak počítám se silnou poptávkou. Sociální nejistota povede k většímu přemýšlení o budoucnosti. Proto životní pojistné poroste podstatně rychleji než majetkové. Tempo růstu odhaduji na 20 % každým rokem. Jinými slovy: poptávka poroste o 20 %. A to bez ohledu na případnou reformu důchodového systému. Ať už bude jakákoli, určitě nepřinese zvýšení penzí. Naproti tomu je zájem o životní pojištění závislý na všeobecné hospodářské prosperitě, na tempech růstu celé ekonomiky. A v tomto ohledu jsem optimista.

Lidé a podniky se pojišťují u pojišťoven, ty zase u zajišťoven. Jejich sazby se před několika lety zvýšily, což následně pojistky zdražilo. Jaký je v tomto směru výhled do budoucna?

Právě teď se na jednání se zajišťovnami připravujeme. Myslím, že jejich sazby by se mohly mírně snížit.

Můžeme tedy počítat s levnějším pojistným?

Myslím, že ne. Bude to opravdu velmi malý pokles, který rozhodně nemůže vyvážit nárůst sazeb zajišťoven po povodních 2002.

VLADIMÍR MRÁZ

Narodil se v roce 1940. Téměř celou svou profesní kariéru spojil s pojišťovnictvím. V roce 1964 ukončil studia na ČVUT v Praze a v letech 1970-72 absolvoval postgraduální studium na VUT Brno - obor soudní inženýrství. Od roku 1968 pracoval v tehdejší České státní pojišťovně. Po roce 1989 se podílel na vzniku první nestátní pojišťovny v bývalém Československu. Od roku 1999 je předsedou představenstva a generálním ředitelem Kooperativy, která je druhou největší pojišťovnou na našem trhu. Zároveň je viceprezident České asociace pojišťoven a člen představenstva ACME (Evropská asociace družstevních a vzájemných pojišťoven).