Muž na čekané - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Muž na čekané

, Michal Dvořák,
Muž na čekané
Zdroj: Euro.cz

Do křesla předsedy vlády zřejmě usedne ministr financí

Britský premiér Tony Blair umí překvapit. Koncem června se procházel labyrintem domů v londýnské Downing Street a bez ohlášení strčil hlavu do kanceláře ministra financí Gordona Browna. Očití svědci tvrdili, že neočekávané návštěvě nemohli uvěřit ani ministerští úředníci, natožpak britská média, jež měla hned o čem spekulovat. Takhle neformálně se Blair s Brownem nepotkali léta. Znamená to snad, že se dvě slavné londýnské adresy, Downing Street 10 (sídlo premiéra) a 11 (ministerstvo financí) , vracejí do starých časů?
Navzdory vší propagandistické snaze – stěží. Návrat starých časů byl sice letošním předvolebním hitem, ale vítězství své strany potřebovali oba zakladatelé New Labour. Jak premiér, stále ještě vnitropoliticky ochromený následky irácké války, tak Gordon Brown, jenž si nikdy nebyl jistější Blairovým nástupnictvím. O tom, že příštím britským premiérem bude právě on, dnes nepochybují ani opoziční konzervativci. Zásadní otázkou není zda, ale kdy.

Smlouva o přátelství.

Kdo sleduje vztah Tonyho Blaira s Gordonem Brownem dlouhodobě, ví, že se po onom KDY pátrá už několik let – a že předání žezla bylo již několikrát „jisté“. Podobnou jistotu bylo možné najít v evropských médiích i poměrně nedávno. Řada komentátorů prorokovala, že Gordon Brown bude premiérem ještě letos. Jakkoli to bylo nepravděpodobné, nyní – po teroristických útocích v Londýně – je to takřka nemyslitelné. Proč? Jak labouristé, tak i opozice cítí, že země potřebuje jednotu. Navíc: Tony Blair se opět ukázal jako vůdce schopný reagovat na neblahé okolnosti. Zkrátka, byť to může znít divně, londýnské oběti Tonyho Blaira posílily.
Teorie o „velké výměně“ mají pochopitelně dlouhou historii. Zřejmě největší dynamiku jim dodal rok 2001, kdy vyšla kniha Rivalové od Jamese Naughtieho. Moderátor prestižního pořadu Today rádia BBC 4 v ní tvrdí, že Tony Blair kdysi Gordonu Brownovi slíbil, že mu předá žezlo po skončení druhého volebního období. Tato „smlouva“ někdejších nerozlučných osobních i politických přátel má mít kořeny již v roce 1994. Tehdy Tony Blair převzal vedení labouristické strany navzdory přesvědčení o dva roky staršího Gordona Browna, že vůdcovství patří právě jemu.
Ale jak rychle se časy politiky mění, ukazuje dobře právě Naughtieho publikace. Autor v ní sice správně předvídal, že Tony Blair svůj dávný slib nedodrží, ale jako hlavní důvod uvádí politický projekt, jenž je dávno pozastaven: zánik britské libry a zavedení evropské měny euro. V Rivalech stojí, že Tony Blair měl v soukromí říci doslova: „Doufám, že mě nahradí Brown, ale druhé období mé vlády má mít svůj vrchol v referendu o euru, a nikoli v mém odchodu do důchodu.“
Andrew Marr, jeden z nejinformovanějších britských politických komentátorů, konstatoval, že není snadné neproniknutelné osobní vztah Gordona Browna a Tonyho Blaira jakkoli předvídat. Přesto Marr v posledních čtyřech letech vždycky tvrdil, že jejich politický svazek vydrží hluboko do Blairova třetího volebního období. A proč? Ministerský předseda nikdy nepochyboval o tom, že ekonomické úspěchy jeho vlád jsou spojeny s Brownovým rukopisem, a Gordon Brown umí hrát dlouhodobě; ví, že čím bude trpělivější, tím se zvýší jeho šance na budoucí úspěch.

Objetí rampouchů.

Co to ovšem je budoucnost? Jak trpělivá může být trpělivost následníka? O tom bude Brown hovořit jen těžko, takže se musíme spokojit s tím, co víme od jeho přátel. Ti v britských médiích tvrdí dvě základní věci: zaprvé, že obyvatel Downing Street 11 proti svému šéfovi neagituje a za druhé, že Brownovi spojenci tlačí na ministra financí, aby s Tonym určili datum předání na podzim 2006. Jelikož se ale tento termín zdá nejvěrnějším stoupencům Tonyho Blaira příliš časný, většina britských komentátorů začíná operovat s „kompromisním rokem 2007“.
Ať už tyto předpovědi vyjdou nebo ne, je pravdou, že se mezi oběma muži opět cosi děje. Zatímco loni se jejich vztah podobal objetí dvou rampouchů, nyní působí coby tým. Jenže jaký tým? Zasvěcení pozorovatelé konstatují, že Gordon Brown je ochoten pilně plnit denní agendu, ale vyhýbá se střednědobým a dlouhodobým tématům (Tony Blair by rád před svým odchodem vyřešil otázky místních daní, důchodů, energetické koncepce, veřejných financí, školství a obrany). Je snad Brownova neochota spolupracovat v těchto klíčových věcech znamením brzkého střídání? Chce ministr financí dosáhnout toho, aby vyjmenované problémy zbyly a on si je v budoucnu vyřešil po svém?
Pokud tomu tak je, jak nedávno tvrdil například deník Independent, pak se Gordon Brown skutečně rozhodl k závěrečné sklizni. A že má podpory na rozdávání, ukazují snad všechny průzkumy veřejného mínění, jež se v Británii v posledních týdnech uskutečnily. Gordon Brown většinou předčí Tonyho Blaira v důvěře o deset i více procent.

Rozpočtová přísnost.

Ministr financí, jenž je povahově Blairovým protikladem (spíše temný, uzavřený, vyžadující oddanost povinnostem), pracuje na tomto výsledku delší čas. Měl vždycky navrch v ekonomických oblastech a přinejmenším od války v Iráku se konečně „osamostatnil“ i politicky. Pomohla mu k tomu zdrženlivá pozice v časech, kdy Tony Blair nevěděl, kam dřív skočit: v otázkách spojenectví s Georgem Bushem se Gordon Brown držel spíše stranou, nevyjadřoval se nijak výrazně k otázkám eura, evropské ústavy a k případné federalizaci EU většinou jen skepticky mručel.
Tento postoj nasbíral Gordonu Brownovi tolik politické podpory, že jej někteří analytici považují za vítěze letošních parlamentních voleb. Jakkoli se to může zdát přehnané, zůstává pravdou, že jeho předvolební věta „v případě Iráku bych postupoval stejně jako Tony Blair“ způsobila divy. A to jak mezi tradičními voliči labouristické strany, kteří se báli rozkolu, tak mezi nerozhodnutými, jimž Blairova irácká politika hnula žlučí.
Čili pokud se střídání na postu britského premiéra v dohledné době uskuteční, k jaké politice Gordon Brown svého vlivu využije?
V ekonomických otázkách se zásadní obrat očekávat nedá. Ministr financí bývá sice často poněkud stereotypně označován za „o něco levicovějšího Tonyho Blaira, který v Británii zavedl redistribuci bohatství, aniž si toho příliš lidí všimlo“, ale na druhé straně – Gordon Brown udržuje vřelý vztah s londýnskou City a netají se tím, že navazuje na výdajovou politiku konzervativců. Ostatně, šéf financí přivedl kvůli rozpočtové přísnosti nejednoho z vládních kolegů na pokraj šílenství, pročež ho jeden z vyšších úředníků ministerstva školství dokonce označil za „krvavého monetaristu“.
Těmto nálepkám se Gordon Brown může jenom smát. Jeho vnitropolitická pozice byla většinou natolik silná, že se podobala takřka nekritizovatelnosti. Některá britská média ho dlouho nazývala „zlatým Gordonem“, a za to, jak se mu od roku 1997 podařilo snížit zadlužení státu a zvýšit veřejné výdaje, si vydobyl pozici jednoho z nejúspěšnějších ministrů financí poválečné Velké Británie.
Samozřejmě že ani Brownovi nevycházelo vždycky všechno „zlatě“. Například v roce 2002 musel ministr financí přiznat, že se dramaticky zmýlil v odhadu růstu. K tomu se přidala tragická bilance zahraničního obchodu (deficit ve výši 3,6 miliardy liber představoval nejhorší ekonomický výsledek od roku 1697, kdy se tato veličina začala v Británii sledovat), a Brown se ocitl v pozici, kterou do té chvíle neznal: musel vysvětlovat příčiny propadu britské ekonomiky.
Tohoto momentu pochopitelně využila jak opozice, tak konzervativní část britských médií. Dokonce i „zlatý Gordon“ musí uznat, psali někteří komentátoři, že jeho slavnou rozpočtovou přísnost vždycky doprovázel i velký kus štěstí. Navíc prý ministr financí těžil z velkých příjmů z prodeje licence na mobilní síť, z neustále rostoucí ceny domů a z boomu akciových trhů.

Pět ekonomických zásad.

V sociálních otázkách se Gordon Brown orientoval na rodiny s nízkými příjmy (na rozdíl od Tonyho Blaira, který se zaměřoval spíše na střední vrstvy) a vždycky jej zaměstnávalo více zdravotnictví než školství. Co se nehospodářských témat týká, není zatím ministr financí jednoznačně definován v otázkách bezpečnostní politiky, přistěhovalectví, Severního Irska a mnoha dalších oblastí. Naopak, to co o sobě Brown, prozradil je vztah k Evropské unii. Označil se za eurooptimistu, ale tvrdil, že s přijetím eura by nespěchal. Spatřuje v něm totiž krátkodobé ohrožení britské ekonomiky, což je podle něj důležitější kritérium, než jakákoli politická vize. Takže zatímco Tony Blair tvrdíval, že si uvědomuje především mezinárodněpolitické nevýhody dalších odkladů („Bylo by šílenstvím oddělit Británii od Evropské unie,“ napsal v novoročním poselství 2003), ministr Brown nepřestal připomínat pět ekonomických zásad, jež formuloval už v roce 1997:
1. Jsou ekonomické cykly a ekonomické struktury Británie a eurozóny natolik kompatibilní, aby všechny ekonomiky mohly pohodlně žít podle jednotné úrokové míry?
2. Objeví-li se potíže, je evropský ekonomický systém natolik flexibilní, aby se s nimi vyrovnal?
3. Bude přijetí eura pro Británii znamenat vyšší růst, stabilitu a trvalý nárůst pracovních míst?
4. Bude přijetí eura znamenat lepší podmínky pro zahraniční společnosti, které chtějí v Británii investovat a pracují podle dlouhodobých strategií?
5. Bude mít přijetí eura pozitivní dopad na britské společnosti, poskytující finanční služby?
Bez naplnění těchto bodů odmítá Gordon Brown euro podpořit a na otázku, zda již nejsou naplněny, zatím – spolu se City – odpověděl: „rozhodně nejsou“.

Proevropský realismus.

V časech po francouzském a nizozemském referendu o evropské ústavní smlouvě se britská situace ovšem změnila. Euro zdaleka není hlavním tématem, na stole leží podoba EU vůbec. A co se dá čekat od Gordona Browna?
Řada analytiků soudí, že jeho obecný postoj k Evropské unii kopíruje věrněji britské veřejné mínění než pozice Tonyho Blaira. Zatímco premiér se dlouho snažil vystupovat coby možný spoluarchitekt evropského konceptu, Gordon Brown se drží zpátky. „Je třeba vyvolat nový druh proevropského realismu,“ řekl nedávno při příležitosti počátku britského předsednictví EU. Nepochybně těmito slovy myslel více, než jen ekonomickou přísnost:
„Referenda ukázala, že identita lidí je stále zakořeněna v národních státech,“ řekl Brown, podle nějž Francouzi a Holanďané odkryli „limity evropské integrace“. Zkrátka, i když se nedá odhadnout, do jaké situace v rámci Evropské unie bude Gordon Brown vržen, až mu Tony Blair uvolní Downing Street číslo 10, „kontinentální motor“ EU, reprezentovaný Německem a Francií, zřejmě nalezne v Blairově nástupci poněkud sveřepějšího partnera.
Těmito „kdyby“ a „až“ se vracíme k počáteční otázce: kdy se Gordon Brown stane britským premiérem? Kdyby rozhodovalo veřejné mínění, vystřídal by Tonyho Blaira nejpozději zítra (v květnu tvrdilo 70 procent Britů, že Gordon Brown je pro svou stranu a zemi přínosem, zatímco o premiérovi to prohlásilo pouze 41 procent). Jenže takhle politika nefunguje, a tak zůstaňme u kompromisu, na němž se zatím pozorovatelé shodli. Nejpozději v roce 2007.