Medvědi se netváří

Rusko-ukrajinský incident vyvolal více otázek, než jeho původci zamýšleli

Před mnoha lety měl jsem to náhodné potěšení setkat se s panem Berouskem, věhlasným krotitelem medvědů. Z tohoto setkání zachoval jsem si v mysli jednu informaci: medvěd se nijak netváří. Z výrazu jeho tváře nepoznáte, zda si jde pro pohlazení nebo pro vaši paži. Platí-li takový závěr pro českého medvěda brtníka, proč by neměl platit i pro mohutného medvěda ruského, říkám si. Zdá se, že poslední vývoj na evropském trhu s ruským plynem takovou domněnku potvrzuje.

Ztráta ostražitosti.

V době, kdy budete tento příspěvek číst, je málo pravděpodobné, že byste tak činili v teplých svetrech s norským vzorem a v rukavicích, znesnadňujících obracení stránek časopisu. Jinými slovy: plynová válka mezi Ruskem a Ukrajinou, kdy rukojmím se stala téměř celá Evropská unie, již bude úspěšně vyřešena. Přesto však ve většině zemí závislých na dodávkách zemního plynu z Ruska dochází ke vzniku nového vitálně-termodynamického paradoxu, kdy pohled na hřejivé plamínky plynového topení provází jemné mrazení v zádech. Rusové totiž poprvé dokázali, že to dokážou. Pokud se počátkem devadesátých let snažili dostat na kolena odbojné pobaltské státy v jejich legitimním úsilí po samostatnosti přerušováním dodávky plynu, bylo to Evropou povětšině chápáno jako cosi trochu exotického, jako (sic!) vnitřní záležitost Svazu sovětů. Namísto toho, aby již v té době zvýšila západní i střední Evropa svoji ostražitost, docházelo k otevírání Evropy, provázeného naivní představou o státotvorné roli peněz. Autor Vladaře Machiavelli by nad budoucností sjednocující se Evropy dozajista zlomil hůl. Před mnoha miliony let si rozmanité praorganismy oblíbily oblasti ve střední Asii, okolo budoucího Uralu a v okolí severního polárního kruhu. Jen tak si lze vysvětlit, že Rusku dnes připadá téměř třetina světových zásob přírodního plynu na této zeměkouli, a to za situace, kdy jiní praláčkovci, kteří se proměnili v ropu, viditelně a nenávratně mizí (nejenom) v nádržích našich automobilů. Zemní plyn se poznenáhla mění ve strategickou surovinu prvořadého významu. Změny ve struktuře primárních zdrojů paliv, vyvolané plenivým způsobem jejich těžby a využívání, nejsou sice dramaticky rychlé, ale jsou nevratné. Zemní plyn tak zcela nahradí současnou pozici ropy již během tohoto století. Jaké jsou však záruky, že dominantní producent zemního plynu nepodlehne pokušení využít své výjimečné pozice k prosazení mocenských či jednostranně výhodných ekonomických zájmů? Jsou již dnes definovány mechanismy, které zamezí budoucímu, byť i jen potenciálnímu, vydírání?

Rána neposlušné Ukrajině.

Zatím tomu nic nenasvědčuje. Bez povšimnutí je stále ponechávána současná ruská strategie „diverzifikovaného“ exportu. Mediálně je, pokud vůbec, zmiňováno spíše „proti komu“ nežli „pro koho“. Jestliže nový tranzitní plynovod přes Bělorusko a Polsko do Německa a dále na západ byl prezentován jako rána Ruska neposlušné Ukrajině, je nový baltský projekt v polských médiích označován za „plynovod Molotov–Ribbentrop“, byť se v něm osobně angažuje jiný bývalý německý státník. Ve všech případech se ovšem jedná o rozmrzelost zemí, které měly výsadní postavení tranzitéra. Zásada rozděl a panuj je ostatně historickým a lety ověřeným návodem. Výstavba nových plynovodů však trochu více napovídá o ruské politice „drang nach west“. První závěr zní, že pro ruský export nejsou důležité země střední Evropy, ale původní jádro zemí Evropské unie: Německo, Francie a Itálie. Důležité přitom je, že ruský importér oslovuje tyto země zcela individuálně, jako by neexistovala žádná Evropská unie. Individuální nastavování cen a dodacích podmínek ovšem ztěžuje vznik opravdového společného evropského trhu s plynem. Státy bývalého sovětského bloku jsou stále (doufejme jen, že ze setrvačnosti) chápány jako sféra vlastních strategických zájmů; na tom ostatně nic nemění ani laskavá námitka současného amerického prezidenta vůči ruské politice v oblasti obchodu se zemním plynem. Druhý závěr se týká liberalizace obchodu s plynem v zemních Evropské unie: ruský vývozce plynu dále upevní své monopolní a státem garantované postavení, aby mohl snáze ovládnout liberalizovaný evropský trh přímými dodávkami konečným odběratelům. K tomu zřejmě směřuje i růst přepravní kapacity nových exportních plynovodů. Toto nejsou dohady či prognostické vize; to jsou závěry z nedávného oficiálního vystoupení šéfa Gazpromu pana Alexeje Millera. Třetí závěr se týká tranzitu ruského plynu: čím větší je počet cest, a tedy i transitních zemí, tím snazší je jednání o výši transitních poplatků a podmínkách přepravy.

Platící rukojmí.

Vraťme se k aktuálnímu problému ukrajinsko-ruského sporu. Je nepochybné, že ceny plynu pro Ukrajinu jsou z pohledu obvyklých cen velice nízké. Je to relikt z doby, kdy Ukrajina byla nesvéprávnou součástí Sovětského svazu. V této souvislosti se vnucuje nemístná otázka, za kolik dnes Gazprom prodává plyn spotřebitelům v samém Rusku. Jestliže „světová“ cena zemního plynu v relativně bohaté České republice vedla k problémům u mnoha odběratelů, jak by zavedení analogické ceny zdrtilo ekonomiku chudé Ukrajiny? Pokud si ruský dodavatel plynu takovou otázku nepoložil, svědčí to buď o mimořádné tuposti, nebo o zlém úmyslu. Opravdu nevím, co je horší. Kapacita plynovodu přes Polsko je zatím omezená a baltský plynovod je teprve v počátečním stadiu výstavby. Export ruského plynu pro Evropu je stále ještě zcela podmíněn tranzitem přes území Ukrajiny. Jestliže exportér určí nereálné obchodní podmínky (což neznamená jen vysokou cenu plynu, ale i nízkou cenu tranzitních poplatků), nelze takový akt chápat jinak nežli jako akt ekonomické a politické agrese. Řeči o vyrovnání cen jsou přitom zástupné, a tedy nepodstatné. Klíčovou otázkou v tomto případě je, kdo drží v rukou kohouty na předávacích stanicích soustavy Ukrtransgas. Rusové se vždy vehementně snažili tuto kontrolu získat. Jestliže však tento přepravní systém kontroluje Ukrajina, potom se Rusko zjevně snažilo vytvořit z ní „absolutního viníka“. Je jasné, že žádná země nemůže připustit náhlé a úplné zastavení dodávek plynu na svém území. Znamenalo by to chaos a ekonomický i společenský rozvrat, zvláště teď, v zimě. Gazprom, potažmo ruská vláda musely vědět, že Ukrajina v žádném případě nesníží svoji spotřebu plynu pod existenční hranici. Plánovaný následek je zřejmý: odběratelé, kteří jsou „po rouře“ dále – tedy Slovensko, Česká republika, Rakousko, Itálie, Německo a Francie, ale i Polsko, Chorvatsko, Slovinsko či Maďarsko – budou o část svých sjednaných dodávek kráceni. Tato kalkulace, vycházející z předpokladu, že poškozené „odběratelské“ státy Evropské unie se spojí s Ruskem proti Ukrajině, se ukázala jako strategicky vadná. Vycházela totiž z předpokladu, že všichni ctí myšlenku „vlastní košile bližší sousedovu kabátu“. To, co mělo posloužit k posilování vlivu Ruska vůči emancipované a prozápadně orientované Ukrajině, vyvolalo vlnu paniky. Evropa získala důkaz, že Rus je schopen pro své mocenské hrátky brát rukojmí i mezi „řádně platícími“ zákazníky. To, co Evropa přehlížela v dobách osvobozování pobaltských zemí, není schopna překousnout v případě ohrožení vlastních zájmů. Na druhé straně je Rusko nepopiratelně nejvýznamnějším producentem zemního plynu pro Evropu. Jak z této šlamastyky ven? Má se snad Evropská unie do budoucna obejít bez ruského plynu?

Vzájemná solidarita.

Takový závěr je sice kategorický, nicméně nereálný. Cesty k řešení je nutno hledat v systému evropského obchodu se zemním plynem. Nejúčinnější formou by jistě byla přímá kontrola ruské těžby a exportu. Rusko však není a na rozdíl od Ukrajiny nikdy nebude součástí Evropské unie. Jakékoliv snahy v tomto směru se budou vždy míjet účinkem. Jediným systémovým řešením je kontrola trhu s plynem v rámci evropského unijního prostoru. Přijatá pravidla liberalizace obchodu s plynem upravují vztahy mezi plynárenskými podnikateli a odběrateli zemního plynu. Jedná-li se však o import komodity ze zemí mimo Evropskou unii, lze jistě nastavit dovozní pravidla tak, aby minimalizovala ohrožení trhu monopolním chováním exportéra. Jestliže něco podobného bylo možno uskutečnit u čínského textilu, bylo by jistě možné určit pravidla i pro dovoz plynu z nečlenských zemí. Jinými slovy: právo liberalizace by mělo být omezeno pouze a výhradně na členské země Evropské unie; jiný subjekt by neměl mít právo přímého přístupu k plynovému trhu EU. Druhým a souběžným řešením by mohla být deklarace vzájemné solidarity; každý stát unie by měl mít právo na zajištění emergenční dodávky plynu propojenou evropskou soustavou plynovodů pro případ, že některý z neunijních dodavatelů bude selektivně omezovat export plynu podle teritoriálních či jiných podobných principů.
Je zjevné, že rusko-ukrajinský plynový incident vyvolal v Evropě mnohem více otázek, než jeho původci zamýšleli. Podstatný a pro budoucnost rozhodující je fakt, že Evropa nespolkla nabízené ruské vnadidlo a zůstala ve svém přístupu překvapivě jednotná. V dobách, kdy se otazníky mění ve vykřičníky, je důležité, aby reakce odpovídala nejenom aktuálnímu vývoji situace, ale zároveň vytvářela pravidla pro bezpečnější budoucnost. Budou-li snahám po ruské expanzi vymezena orgány Evropské unie jasná pravidla a koridory, zajišťující budoucí dlouhodobou bezpečnost dodávky plynu pro Evropu, potom lze s poměrnou jistotou tvrdit, že zemní plyn má opravdu budoucnost. Ostatně – medvědi se tváří pořád stejně proto, že jim zcela chybějí mimické svaly.