Mars kontra Venuše - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Mars kontra Venuše

, Jan Žižka,
Mars kontra Venuše
Zdroj: Euro.cz

Západní svět štěpí geopolitika, obchod i psychologie

Válka v Iráku je pro mnohé důkazem, že vládcem světa jsou a zůstanou Spojené státy. Evropě leckdo předvídá propad do bezvýznamnosti. Učenci však přicházejí se dvěma skeptickými scénáři: úpadkem Evropy i úpadkem Ameriky.
Varianta evropského odchodu na smetiště dějin se často dává do souvislosti s údajnou neschopností dosáhnout vyššího stupně integrace Evropské unie. V zahraniční politice, jak se skutečně ukázalo během irácké války, Evropané nebyli schopni se dohodnout na společném postupu. Zaostávání Evropské unie za Amerikou ve vojenských schopnostech se prohlubuje. Zdá se, že Evropané ani nemají přílišný zájem na zdokonalování vojenské síly a mnohdy místo toho vydávají peníze na záchranu sociálních vymožeností, které ovšem beztak nejsou udržitelné. Evropský ekonomický model je údajně málo pružný. A proti Evropské unii hovoří dokonce i demografie – pokud budou pokračovat současné trendy, evropské obyvatelstvo bude nejen stárnout (což znamená velký ekonomický problém), ale i vymírat.

Scénář pádu impéria.

Se scénářem amerického propadu přicházejí spíše někteří historici než sociologové. Na první pohled se takový vývoj nezdá vůbec pravděpodobný. Historici nicméně připomínají, že každé světové impérium pomalu, ale jistě spělo ke konci svého slavného období. Paradoxně i v tomto případě lze argumenty hledat v souvislostech irácké války či spíše toho, co následovalo po ní. Američané dnes musejí vydávat miliardu dolarů týdně na udržení svých sil v Iráku. Není jasné, kdy ze země odejdou. Přímo ve Spojených státech mezitím dramaticky roste rozpočtový deficit, nemluvě o vysokém schodku běžného účtu platební bilance. A potřeba peněz doma je enormní. „V posledních 20 letech vzrostl rozpočet Medicare (systém pojištění ve zdravotnictví) pětkrát rychleji než obranný rozpočet a zdá se, že tento trend bude pokračovat,“ napsali finanční historik Niall Ferguson a ekonom Laurence Kotlikoff.
Takové angažovanosti ve světě, pro jakou se rozhodly Spojené státy, není schopen žádný jiný stát. Část pozorovatelů se ovšem domnívá, že Amerika přepíná své síly. Mnozí mají v čerstvé paměti splasknutí bubliny po boomu informačních technologií. Prý může splasknout ještě větší bublina. Historik Harold James tvrdí, že vzhledem k deficitu běžného účtu je pro Spojené státy nezbytný příliv kapitálu ze zahraničí. Ten však může být v jednu chvíli přerušen poté, co se nečekaně objeví špatná zpráva o ekonomických vyhlídkách.
Dnešní moc Spojených států je někdy srovnávána s britským impériem 19. století, které také čekal konec. James ovšem tvrdí, že tehdejší britské impérium na tom bylo v jednom ohledu o dost lépe – vykazovalo obrovské přebytky běžného účtu. Současná Amerika tak spíše připomíná někdejší španělské impérium, které deficit běžného účtu financovalo přílivem drahých kovů z imperiálních držav.

V jednotě je síla.

Všechny tyto katastrofické vize jsou pouhými scénáři a je zde bezpochyby mnoho argumentů, kterými lze dokládat opak. Snahy Evropské unie spojit síly v zahraniční či obranné politice sice nejsou přesvědčivé, ale Evropané přece jen krůček po krůčku postupují kupředu. Když se v dubnu sešli nejvyšší představitelé Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, aby povzbudili evropské vojenské plány, sklidili hodně posměchu. Jenže k jejich vizím se od té doby – více či méně skrytě, v té či oné míře – přihlásila řada evropských států. A to i český premiér Vladimír Špidla, který byl tak uctivě vítán v Americe. Faktem nicméně zůstává, že ochota Evropanů dávat více peněz na obranu se nijak výrazně nezvýšila.
Spojené státy zase již nejednou prokázaly, že se dokážou vyrovnat s různými situacemi. Když se zdá být americké angažmá v zahraničí nadměrné, v USA se může projevit tendence uzavřít se do sebe a o problémy světa se příliš nezajímat. Klasický „izolacionismus“ však dnes není možný, neboť Američané musí čelit terorismu v zahraničí. Schopnost reagovat na případné ekonomické krize se nicméně v případě USA zdá být pořád podstatně vyšší než třeba u Japonska či západní Evropy.
Realisté na obou březích Atlantiku zdůrazňují, že přehnané soupeření mezi Amerikou a Evropou by bylo kontraproduktivní. Ekonomům je jasné, že když se s ekonomickými problémy potýkají Spojené státy, je to špatný signál pro Evropu. Platí to i obráceně. Byla to Amerika, která po druhé světové válce aktivně vybízela Evropu k hospodářskému sjednocení. Administrativa George Bushe je první v poválečné historii USA, která začala sázet na rozpory mezi evropskými státy. Možná jde ale pouze o aktivity ministra obrany Donalda Rumsfelda a jeho názorových spojenců. Ve Washingtonu si totiž mnozí uvědomují, že návrat ke vzájemným rivalitám uvnitř Evropy by znamenal bezpečnostní nejistotu pro Spojené státy v době, kdy se věnují válce proti terorismu.

Nespolehliví spojenci.

Obchodní spory mezi Amerikou a Evropou bývají velmi ostré. Ale zatím se zdá, že mají své meze a všichni si je víceméně uvědomují. Problém je spíše v geopolitice. Po 11. září 2001 Spojené státy ukázaly, že nepočítají s Evropou jako s příliš významným spojencem v boji proti terorismu, ačkoli se tenkrát Washingtonu dostalo jasné podpory celé Atlantické aliance. V době irácké války začali Američané vnímat některé evropské země (především Francii a Německo) jako nespolehlivé spojence. Tento stav chtějí mnozí napravit. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer volá po partnerství Evropské unie a Spojených států pro 21. století. Dokonce mluví o „transatlantickém mostu“. Němci chtějí, aby Evropa byla Americe rovnocenným partnerem. To nebude možné, jestliže Evropané neprokážou vlastní sílu. Pokud by to dokázali, může ovšem vzniknout nový konflikt.
Joschka Fischer si představuje NATO především jako partnerství mezi dvěma silnými hráči – Evropskou unií a Spojenými státy. Neokonzervativní části Bushovy administrativy však mnohem více vyhovuje status quo, kdy se Američané v alianci pohybují mezi mnoha dalšími státy (o poznání menšími), a jejich vůdčí role je tak nezpochybnitelná. Část Američanů ovšem naopak uvítá, když na všechny své „úkoly“ ve světě a v boji proti terorismu nebude sama. Ostatně i mírová stabilizace Iráku je ve Washingtonu stále více považována za tak náročný proces, že se Spojené státy neobejdou bez spojenců.

Evropský cukr, americký bič.

Část politologů upozorňuje, že navzdory veškeré ochotě ke spolupráci představy Američanů a Evropanů o světě zůstanou velmi odlišné. Mezi nejznámější patří teorie Roberta Kagana z nadace Carnegie Endowment for International Peace. „Pokud jde o současné závažné strategické a mezinárodní otázky, jakoby Američané pocházeli z Marsu a Evropané z Venuše,“ napsal Kagan ve svém slavném článku z roku 2002, otištěném v Policy Review. S jistou nadsázkou uvádí, že Evropané jsou nakloněni spíše mírumilovným odpovědím na problémy, dávají přednost vyjednávání a dovolávají se mezinárodního práva.
Američané zpravidla preferují politiky postavené na nátlaku než na přesvědčování, kladou větší důraz na trestné sankce než na pohnutky k lepšímu chování, používají spíše bič než cukr. Tohle není žádné specifikum George Bushe, podobný přístup se už projevoval za demokratického prezidenta Billa Clintona, jak prokazují tehdejší vojenské zásahy na Haiti, v Bosně a Kosovu. Rozkol ve spojenectví s Evropany, pokud jde o Irák, nezačal volbami v roce 2000, ale v roce 1997, kdy se Clintonova vláda pokoušela zvýšit tlak na Bagdád a v Radě bezpečnosti OSN se dostala do sporu s Francií a v menší míře s Velkou Británií.
Kagan vidí příčinu rozdílu v psychologii, strategické kultuře. „Když bývaly evropské velmoci silné, věřily v sílu a ve válečnou slávu. Dnes vidí svět očima slabších mocností,“ argumentuje Kagan. Tvrdí, že zatímco Evropa uskutečňuje Kantův „věčný mír“, Spojené státy zůstávají zabředlé v močálu dějin, když uplatňují sílu v rámci Hobbesova světa anarchie. V tomto světě se nelze spoléhat na mezinárodní zákony a pravidla. Skutečná bezpečnost, obrana a podpora liberálního řádu se v něm stále ještě opírají o vlastnění a použití vojenské moci.
To má svou logiku: právě proto, že je Evropa slabá, čelí ve skutečnosti menším hrozbám než Spojené státy, které mají větší moc, dodává Kagan. Upozorňuje ovšem ještě na jednu příčinu rozdílné filozofie Evropanů – na rozdíl od Američanů totiž v posledních padesáti letech prošli jedinečnou historickou zkušeností, cestou od konfrontace k ekonomické spolupráci a následně integraci, kterou završilo vytvoření Evropské unie. Předseda Evropské komise Romano Prodi nyní tvrdí, že Evropa má sehrát roli ve světovém „vládnutí“, jež je založena na zopakování zkušenosti Evropy v celosvětovém měřítku. I Kagan ovšem vyzývá k tomu, aby se postoje obou břehů Atlantiku přiblížily.

Posun ve Washingtonu i v Bruselu.

Po válce v Iráku se překvapivě zdá, že Spojené státy a Evropská unie k sobě mají o něco blíže. Prezident George Bush a jeho administrativa se najednou začali mnohem více zasazovat o urovnání izraelsko-palestinského konfliktu. Přitom právě Francouzi, Němci, ale třeba i Britové předtím Američanům vytýkali, že se na Blízkém východě příliš soustřeďují na Irák a opomíjejí ten hlavní vřed. Palestinská frustrace je totiž jedním z hlavních motorů arabské nenávisti vůči Americe, či dokonce vůči celé západní civilizaci. To, že je Bush nyní ochoten brát více v potaz názory evropských spojenců, považují mnozí za zásluhu britského premiéra Tonyho Blaira.
Právě Blair podpořil Spojené státy ve chvíli, kdy to potřebovaly, ale zároveň vždy upozorňoval Ameriku na to, co jí v očích světové veřejnosti ubližuje. Britský premiér neopomněl ani americké odmítání Kjótského protokolu o snižování emisí skleníkových plynů, či Mezinárodního trestního soudu. Pozorovatelé nicméně připomínají, že pokud měl Blair na Bushe skutečně vliv, veřejnost se o tom příliš nedozvěděla. A tak není divu, že dnes britský premiér má doma větší problémy obhájit svůj postoj k válce v Iráku než americký prezident. A to zvláště poté, co vyšlo najevo, že některé důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku Saddáma Husajna byly přinejmenším neověřené.
Ani Evropu však nenechaly zkušenosti z války v Iráku klidnou. Představa totálního zaostávání za Amerikou ve světové politice nakonec přivedla Evropskou unii k vypracování nové strategické koncepce, která se v mnohém přiblížila americké. „Od konce války poradci Javiera Solany (šéfa zahraniční a bezpečnostní politiky unie) pracovali ve dne v noci na strategické koncepci, kterou zveřejnili na summitu Evropské unie v řecké Soluni 20. června,“ napsal list Financial Times. Evropané v tomto dokumentu označili zbraně hromadného ničení za novou hrozbu pro globální mír, a dokonce podpořili použití síly při řešení krizí – pokud už nebude žádné jiné řešení. Na rozdíl od Američanů však Evropská unie nadále klade vyšší důraz na to, aby vojenské akce měly mandát OSN.

Francie v akci.

Svou připravenost k zásahům ve světě deklarovala Francie, kterou Američané v době irácké války považovali za největšího zrádce. Paříž nyní hledá možnosti, jak společně se Spojenými státy přispět k poválečné obnově Iráku. Francouzi se postavili do čela vojenské mise Evropské unie v Kongu. Dokonce se pustili do dobrodružné akce, kdy agenti francouzských tajných služeb měli v amazonské džungli osvobodit unesenou kolumbijskou političku Ingrid Betancourtovou, která má i francouzské občanství. Tato akce sice skončila fiaskem, ale na druhou stranu potvrdila, že Francouzi jsou ochotni jednat pružně. Právě Francie jako jedna ze dvou hlavních vojenských mocností unie má stát v čele budování autonomní evropské obrany. Nyní vše záleží na tom, jak se k celému projektu postaví druhý klíčový hráč – Velká Británie.
Jistá naděje pro zastánce evropské obrany tu je. Sami Britové před pěti lety společně s Francouzi přišli s projektem obranné politiky Evropské unie. Londýn projevoval ochotu k velmi úzké spolupráci s ostatními zeměmi unie v obranném průmyslu a při vyzbrojování armád evropskými zbraněmi. Problém je v tom, že manažeři klíčové britské zbrojovky BAE Systems měli jiný názor než vláda. Dospěli k názoru, že bez fúze s některou z obřích amerických zbrojních firem nemají šanci uspět. Spojení by mělo zajistit přístup Britů k nejmodernější vojenské technologii, kterou disponují pouze Američané.
Zdá se, že se Londýn s ambicemi BAE Systems smířil. Jestliže Tony Blair během své nedávné cesty do USA v něčem tlačil na Američany, tak v tom, aby pootevřeli dveře ke svým vojenským technologiím. Tato žádost má širší aspekt: Jak mohou Američané chtít, aby jim Evropané byli spolehlivými spojenci, když se s nimi nepodělí ani o know-how? Washington nakonec Blairovi vyšel vstříc. Zatím se ovšem zdá, že na tom může vydělat spíše britský zbrojní průmysl než projekt evropské obrany. Kontinentální (především francouzské) zbrojovky se přesto tváří sebevědomě. Jejich šéfové tvrdí, že jsou na tom lépe než BAE Systems a jsou schopny v konkurenci obstát.

Obchodní souboje.

Zatímco americko-evropský rozkol v zahraniční politice je poměrně novou záležitostí, v obchodu není ostrý souboj mezi Spojenými státy a Evropskou unií ničím neznámým. To je dáno i tím, že zatímco v diplomacii si členské země unie nenechají sáhnout na své pravomoci, jejich obchodní politika je jednotná. Nyní se pozornost zaměřuje na nadcházející zasedání Světové obchodní organizace v mexickém Cancúnu, které se uskuteční v září. Pokud se USA a Evropská unie nedohodnou, dostane se další liberalizace světového obchodu do slepé uličky.
V centru pozornosti je zemědělství. Rozvojové země tvrdí, že je poškozují ochranářská opatření Evropy i Ameriky. Unie přichází s reformou své zemědělské politiky, díky níž mají být dotace farmářům nezávislé na výši jejich produkce. Spojené státy však žádají další ústupky včetně zrušení vývozních dotací. Brusel tvrdí, že unie už ustoupila dost. Také trvá na prosazení ochrany názvů potravin, jakými jsou parmská šunka, sýr Roquefort či vína Bordeaux. Dalšími spornými body jsou neochota unie dovážet geneticky upravené potraviny ze Spojených států, americká podpora hutnictví či otázka, zda USA přistoupí na zpřístupnění levných léků chudým zemím.

Box č.1
Slezte z toho lustru, Donalde
Dobytí Bagdádu je už dávno za námi, ale slova amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda ze začátku roku stále znějí v paměti mnoha lidí. Šéf Pentagonu tehdy rozdělil Evropu na novou a starou. Nová je ta, která má podobné názory na válku jako Spojené státy. Rumsfeld v lednu tvrdil, že těžiště NATO se posouvá na východ – do aliance vstoupí další země ze střední a východní Evropy. A ty budou pro Ameriku lepšími spojenci než Francie a Německo, které odmítaly útok na Irák. Metropolemi staré Evropy jsou právě Paříž a Berlín.
Rumsfeldova „analýza“ prokázala mimořádnou životnost – dodnes je tématem pro různé komentáře. Novináři se stále ptají významných světových politiků, co si o slovech amerického ministra obrany myslí. Německý ministr zahraničí Joschka Fischer už v lednu vyzval Rumsfelda, aby se uklidnil. A nedávno v rozhovoru pro list Financial Times Fischer sdělil zcela jiný pohled na věc: Stará Evropa byla založena na nacionalismu. Novou Evropou je integrovaná Evropa.
Navzdory Rumsfeldovi jeho dělení Evropy odmítla naprostá většina představitelů kontinentu, včetně těch, kteří americkou akci v Iráku podporovali. Také český premiér Vladimír Špidla, jehož George Bush označil za svého přítele, rozlišování mezi novou a starou Evropou v Americe rozhodně zavrhl.
Skutečností je, že vlády některých členských a kandidátských zemí projevily vůči americké vládě větší vstřícnost než jiné. Spousta faktů ovšem také dokládá, že rozdíly mezi evropskými zeměmi nejsou také velké, jak se Rumsfeldovi zdá. Největší protiválečné demonstrace byly v těch zemích unie, které Washington oficiálně podpořily – Británii, Španělsku a Itálii. Veřejné mínění v nových zemích unie bylo rovněž proti válce.
Zajímavý byl Rumsfeldův odkaz na budoucí nové členy NATO. Právě ti se totiž v poslední době dostali pod velký tlak Washingtonu, aby s USA uzavřeli dohodu, v níž se zaváží, že nikdy nepředají amerického občana Mezinárodnímu trestnímu soudu. Lotyšsko i Bulharsko odmítly (nečekaně troufalé od nové Evropy) a Spojené státy jim pozastavily vojenskou finanční pomoc. Stejný osud potkal v červnu Estonsko a Litvu. (žiž)

Box č.2
Evropská naděje z Vermontu?
Budete zase moci být hrdí na to, že jste Američané, říká svým potenciálním voličům Howard Dean, bývalý guvernér státu Vermont. Dean kandiduje na post amerického prezidenta za demokraty a v tuto chvíli se zdá, že by se mohl stát jejich hlavním kandidátem v boji proti Georgi Bushovi v příštím roce. Politik z Vermontu je živým důkazem toho, že názorové spektrum ve Spojených státech je dnes velmi polarizované. Většina Američanů sice pořád vyjadřuje podporu Bushovi, ale značná část voličů jeho politiku velmi rezolutně odmítá.
Deanovy názory se blíží mínění evropských kritiků války v Iráku. Politik zdůrazňuje roli, kterou by měla hrát OSN. Odvolává se na to, že oproti jiným demokratickým kandidátům na prezidenta byl od počátku proti útoku na Bagdád. Howard Dean tvrdí, že vždy pochyboval o Bushových důkazech o zbraních hromadného ničení, jimiž měl disponovat Saddám Husajn. Američané jsou stále více rozladěni tím, že v Iráku umírají jejich vojáci a že náklady na udržování vojenské přítomnosti oproti očekáváním značně rostou. Čím horší bude situace v Iráku, tím větší jsou Deanovy šance na zvolení.
Paralely mezi postoji Howarda Deana a evropských politiků lze hledat i v jiných oblastech. Prezident Bush má na svědomí velký rozpočtový schodek, zatímco v Evropě značná část politiků, bankéřů a podnikatelů prosazuje rozpočtovou disciplínu. (Navzdory tomu, že Francie či Německo pravidla Paktu stability EU porušují.) Dean se může pochlubit tím, že ve Vermontu dosahoval rozpočtových přebytků. Odmítá Bushovy daňové škrty a ušetřené peníze hodlá přesunout do zdravotnictví.
Z tohoto pohledu by si Dean mohl notovat s umírněnými evropskými sociálními demokraty, kteří také chtějí kombinovat sociální vymoženosti obyvatel s přísným hospodařením. Na celoamerické úrovni guvernéra považují za představitele radikální levice, ale ve Vermontu se profiloval spíše jako centrista. To lze snadno vysvětlit: celé politické spektrum ve Vermontu je – podobně jako v Evropě – oproti zvyklostem Spojených států poněkud posunuté do leva. Dean ovšem zdaleka nemá nic jisté – i značná část demokratů soudí, že šanci uspět ve volebním boji má spíše politik, který nepůsobí tak radikálně. (žiž)