KONFLIKT JE TAKÉ FORMOU INTEGRACE - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

KONFLIKT JE TAKÉ FORMOU INTEGRACE

, Pavel Matocha,
KONFLIKT JE TAKÉ FORMOU INTEGRACE
Zdroj: Euro.cz

Válka v Kosovu může rozšíření EU urychlit

Jacques Rupnik (48) – francouzský politolog soustřeďující se na problematikupostkomunistické Evropy. Narodil se v Praze (jeho rodiče pracovali na francouzské ambasádě) a v Československu žil až do svých patnácti let. Vystudoval Institut politických věd v Paří ži a Harvardovu univerzitu. Balkánu se věnuje po celá devadesátá léta. Je ředitelem centra mezinárodních studií na Institutu politických věd v Paříži. V ČR vyšla v roce 1992 jeho kniha Jiná Evropa.

EURO: Cesta Václava Havla do Kosova byla v Praze hodnocena velmi rozličně, často kriticky. Jak jste ji hodnotil vy v Paříži?

RUPNIK: Z hlediska image České republiky v zahraničí to byl velice důležitý a podařený čin, vzhledem k tomu, jak česká politická reprezentace poslední tři měsíce reagovala na intervenci NATO v bývalé Jugoslávii. Západ viděl n ového člena aliance, který hned při její první akci vyjádřil své rozpaky, ne-li otevřeně odpor k tomu, co aliance dělá. Václav Klaus mluvil jako Bělehrad, když říkal, že za vyhnání Albánců může NATO. Zeman mluvil jako Moskva, když od začátku říkal – žádné pozemní vojsko, Rusko se musí vtáhnout do řešení. Bral v potaz všechny ruské námitky. Teď se nevyjadřuji, zda byly oprávněné, nebo ne, pouze říkám, že vystoupení Klause a Zemana České republice na mezinárodní scéně nepomohla. Samozřejmě , všichni na Západě měli během posledních tří měsíců jiné starosti a ještě budou se situací na Balkáně mít, ale to neznamená, že takovéto zakolísání nebo váhání ČR nebylo registrováno. Hodně vypovídá o stavu české společnosti, její identitě a způsobu, jakým se chce nebo nechce integrovat do nadnárodních struktur. Naproti tomu Václav Havel, který jako první hlava státu přijel hned po válce do Kosova, získal pro republiku velký mediální ohlas. Zprávy CNN ráno začínaly návštěvou Václava Havl a v Kosovu. Image České republiky jako zastrašené malé země, která má spíše neutralistické instinkty ve chvíli, kdy aliance intervenovala, Václav Havel celou dobu korigoval. Dával jasnou podporu intervenci a nyní to dotáhl. Bylo to dobře načaso vané symbolické gesto.

EURO: Není návštěva Havla v Kosovu pokračováním bombardování bývalé Jugoslávie jinými prostředky – ve smyslu změny fungování mezinárodního práva? Bombardování nebylo podpořeno Radou bezpečnosti OSN, bylo útokem na svrchovaný stát. Cestě Havla do Kosova bývá vyčítáno, že bez pozvání Bělehradu navštívil území Jugoslávie, přestože OSN nadále ve svých r ezolucích počítá s celistvostí Jugoslávie.

RUPNIK: Bez pozvání makedonské vlády přicestovalo skoro 300 tisíc uprchlíků do Makedonie. Bez pozvání albánské vlády 450 tisíc do Albánie. Vinou Miloševiče, jeho armády a jeho různých ozbrojených skupin. Havel jel do země, kde existuje protektor át OSN, což je pro něj důležitější než pozvání srbského diktátora, který je obžalován jako válečný zločinec. Vyberte si, co je pro českého prezidenta přijatelnější? Možná ale, že pro Čechy a jejich vládu je důležitější Miloševičovo pozvání. To však o něčem vypovídá. Myslím, že tím, co udělal Miloševič za posledních deset let – od zrušení autonomie Kosova, až po vyhnání milionu občanů vlastního státu – ztratil legitimitu. Znáte mezinárodní právo, které dává hlavě státu právo násilím a vraž děním, jehož rozměry teď každý den zjišťujeme, vyhnat statisíce vlastních občanů? Copak svrchovanost státu dává právo diktátorům vyhánět a vraždit vlastní obyvatelstvo? Kdybychom čekali jenom na Miloševičovo pozvání, tak tam vraždí dál a vyhnal by z Kosova posledního Albánce. Takže bych řekl, že Havlova návštěva nesouvisí s bombardováním, jsou to dvě oddělené věci. Vojenská intervence skončila, Miloševičův režim přijal určité podmínky, srbská armáda se stáhla z Kosova a te ď nastává mezinárodní protektorát nad Kosovem. Myslím, že suverenita bývalé Jugoslávie se už nevrátí do té podoby, která existovala předtím.

EURO: Ale protektorát má přece být pouze přechodným stavem?

RUPNIK: Zdá se mi opravdu velice nepravděpodobné, že by se vrátil původní stav před intervencí NATO. To by se násilím musela znovu zavést srbská nadvláda nad obyvatelstvem, které ji odmítlo. Protektorát je ale samozřejmě ambivalentní řešení, které če lí dvojímu pokušení. Albánci chtějí nezávislost, Srbové chtěli srbskou nadvládu. Protektorát není ani jedno, ani druhé. Zrušili jsme srbský apartheid v Kosovu, ale neuznali albánskou nezávislost. Je to řešení, které se snaží tvářit prozatímně, ale m ám obavu, že bude trvat dlouhou dobu. Podíváme-li se na situaci na Kypru, poznáme, jak dlouho prozatímní řešení trvají. Kypr je rozdělen více jak 25 let na řeckou a tureckou část, na pomezí máme modré přilby OSN, které se snaží zabránit otevřenému konfliktu. Za čtvrt století se situace moc nezlepšila. Řecko teď říká, že chce, aby řecká část Kypru vstoupila do EU a že pokud to EU nepřijme, pak Atény budou blokovat rozšíření EU do střední Evropy. N aopak Turci říkají – pokud EU přijme řeckou část, pak my část tureckou vyhlásíme za součást Turecka.

EURO: Zmiňoval jste milion Albánců vyhnaných a desítky tisíc zavražděných. Jiří Dienstbier ale v právě vydaných pamětech tvrdí, že podle údajů OSN bylo za půl roku od podpisu dohody mezi Miloševičem a Holbrookem na podzim 1998 do začátku bombardování NATO v Kosovu pouze 200 mrtvých a to na obou stranách. Tento údaj zpochybňuje tvrzení, že akce NATO byla úspěšná a že nevedla k eskalaci konfliktu.

RUPNIK: Akce NATO byla úspěšná v tom smyslu, že zabránila Miloševičovu režimu provádět v Kosovu to, co tam prováděl. A nejde jen o posledního půl roku. Problémy nezačaly loni v říjnu, ale trvají deset let. Když jsem navštívil Kosovo, viděl jsem školu, kde byly dva vchody – jeden pro Albánce a jeden pro Srby. Bylo tam daleko více albánských dětí, ale Srbům patřily tři čtvrtiny školy. Na chodbě byly dveře mezi oběma částmi, kterými nikdo nesměl projít, klíč měl pouze ředitel školy. To je pro mě metafora, co bylo Kosov o. Evropská forma apartheidu. Myslím, že Jiří Dienstbier tohle nemůže považovat za přijatelné. Všichni od začátku viděli, že Miloševič byl hlavní příčinou této války a rozpadu Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie začal, když zrušil autonomii Kosova a zavedl tam srbskou nadvládu – veškeré státní instituce byly srbské, ale obyvatelstvo bylo albánské. Stát a společnost byly rozděleny podle etnické čáry. V té chvíli bylo jasné Slovincům a Chorvatům, že v takovéto Jugoslávii zůstat nehodlají. Válka začala a skončila v Kosovu. Mezitím byl velký kruh od Slovinska přes Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a válka se nakonec vrátila tam, kde začala. A byla dokončena intervencí NATO, která má samozřejmě své oběti. Zůstává ale velice složitá a ;choulostivá morální otázka, jaké prostředky mohou demokracie používat pro prosazování svých principů a hodnot. Jednoduchá odpověď neexistuje. Přesto všechno myslím, že Miloševičova diktatura byla poražena, a když se dnes zeptáte drtivé většiny Albánců v Kosovu, uvidíte, jak vítají vojska NATO.

EURO: Ale srbská menšina z Kosova zřejmě odejde.

RUPNIK: Mám neblahé tušení, že ano, i když se musí udělat vše pro to, aby tam mohla zůstat. Říká se že padesát tisíc jich už odešlo. Problémem navíc je, že je nikdo nechce. Miloševič jim dokonce zakázal demonstrovat v Bělehradě, protože oni jsou vlastně oběť mi jeho politiky. Jeho politika posledních deseti let znemožnila soužití Srbů a Albánců. Když se podíváte na bilanci Miloševičovy politiky, najdete čtyři porážky. Porážka ve Slovinsku – to byla krátká válka, ta ho nezajímala, prot ože tam nežijí žádní Srbové. Pak porážka v Chorvatsku – 200 tisíc Srbů opustilo Chorvatsko a nyní mimochodem žádají o návrat. Nechtějí již žít v Srbsku. Nejenže nejsou uznáni za občany Srbska, ale nemají ani doklady jako utečenci. Ned ostali od Srbska žádnou humanitární pomoc. Tu jim poskytl až Soros, jehož principem je, že nikdy nedává humanitární pomoc. Tady udělal výjimku, protože srbská vláda pro ně neudělala nic. Byli totiž špatným svědomím Miloševiče a jeho politiky. A další statisíce uprchlíků jsou z Bosny a Hercegoviny. Kosovo bude nyní testem, zde se na Balkáně podaří prosadit pluralitní multietnickou společnost, nebo zda pouze zavládne jiná etnokracie.

EURO: Vy si myslíte, že v Kosovu bude multietnická pluralitní společnost?

RUPNIK: Mám velké obavy, že bohužel nikoliv. Pokud se UČK rychle prosadí jako nová moc, hrozí velké omezení pluralismu, protože jejich politická kultura je zděděná z Titovy Jugoslávie. Jim by se to asi nelíbilo, ale jsou dědici této myšlenky: Ja k se dostanete k moci? Vedete jako Tito národně-osvobozeneckou partyzánskou válku, a když vyhrajete, máte moc na dalších padesát let. To je jejich politická kultura. Jiný směr představuje Ibrahim Rugova, který se celých deset let snažil o nenásilný odpor. Nyní se zapomíná, že Albánci doplatili na to, že zvolili nenásilný odpor. Mezinárodní společenství se o ně začalo zajímat, jedině když přešli k násilí. Dokud byl odpor nenásilný, dokud jenom říkali – lidská práva, musíme se org anizovat, musíme mít svoje paralelní struktury, dělat jakési disidentství, všichni si mysleli: To je fajn. Mezinárodní společenství se o nějaký problém nezajímá proto, že existuje – o Kosovu vědělo dávno – ale protože nebezpečí hrozí eskalací z a své hranice. Pracoval jsem s mezinárodní komisí pro Balkán v roce 1995 a 1996, navštívili jsme všechny země balkánského regionu a ve zprávě je kapitola i o Kosovu. Preventivní diplomacie však bohužel neexistuje. Reaguje se, až když dojde k eskalaci násilí.

EURO: V souvislosti s intervencí NATO v Kosovu se mluví o zpomalení rozšiřování EU. Většinu nákladů na intervenci nesla Amerika a řada komentátorů říká, že většinu nákladů na rekonstrukci bude muset nést EU a že to může způsobit nedostatek financí na rozšíření. Může Kosovo skutečně ohrozit termín 2003 nebo podobný termín rozšíření?

RUPNIK: Je to reálná možnost. Prioritu nyní dostal Balkán, takže veškerá energie, politické soustředění i peníze se musí věnovat tomuto problému. Může to mít nepřímý dopad na zpomalení tempa začlenění dalších zemí do EU. A nepůjde jen o nedostatek peněz, ale i o nedostatek politického soustředění. Když je třeba, peníze se najednou vždycky najdou. Nový předseda Evropské komise Romano Prodi nyní řekl: Budeme potřebovat sedm miliard eur na rekonstrukci Kosova. Srovnejte to se způsob em, jakým se jednalo na summitu EU v březnu v Berlíně, kde se diskutovala Agenda 2000. Němci chtěli snížit svůj příspěvek do rozpočtu, Francouzi bojovali za opatrné reformy zemědělské politiky, každý počítal každé euro. Výsledkem tohoto prý úspěšného jednání bylo, že se rozšíření odkládá na příští rozpočtové období, to jest nejdříve na rok 2006. Protože pokud si spočítáte, co si tam dohodli, pokud neuděláte základní reformy a zároveň nechcete zvýšit rozpočet, je mi úplně jasné, že se tam rozšíření nevejde.

Máte tedy tento účetní, téměř hokynářský přístup k rozšíření a vůbec spravování EU, kde se každá sebemenší položka velice pečlivě počítá, a najednou přijde krize, jako je Kosovo, a mluví se o protektorátu a rekonstrukci hne d za sedm miliard a to je jen začátek. Podívejte se na Bosnu – pouze civilní rozpočet čítá pět až šest miliard eur ročně a to s velmi diskutabilními výsledky. Zůstaneme-li u účetního způsobu rozšiřování EU, tak ho válka v Kosovu může velmi zpomalit. Kosovo ale také může v politických kruzích v Evropě vyvolat zamyšlení nad tím, jak se Evropská unie stavěla v období posledních deseti let k transformaci ve střední a východní Evropě, jaký typ vztahů navázala a jak koncipovala rozšíření EU. Koncipovala je klasickým způsobem, jako pro Španělsko a Portugalsko – musíte se přiblížit ekonomické úrovni a musíte postupně přijímat evropskou legislativu. Možná se to osvědčilo za jiných okolností, ale d nes by se model mohl revidovat. Mohli bychom se vrátit k prioritě jménem politické rozšíření EU a poměrně rychle provést rozšíření do střední a východní Evropy, alespoň pokud se týče druhého a třetího pilíře, a říct, že na adapta ci hospodářství a legislativy se bude ještě pracovat. Bylo by silné gesto říct, politicky rozšiřujeme EU, máme společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Byl by to i signál vůči Balkánu, že z té katastrofy je cesta. Evropská unie b y mohla využít balkánské krize, udělat z nouze ctnost. V sociologii existuje koncepce integrace přes konflikt. Konflikt je vlastně také forma integrace. Přenesme to do mezinárodní politiky.

EURO: Myslíte si, že v tomto revolučním konceptu rozšiřování EU by byl prostor i pro zahrnutí Slovenska do první vlny? Ukazuje se totiž, že celní unie mezi ČR a SR je velkým problémem.

RUPNIK: Určitě ano. Změny, ke kterým na Slovensku došlo od voleb z loňského podzimu, jsou pozitivní. Problém Slovenska nebyl hospodářský, ale politický. Nyní je tedy na čase revidovat postavení Slovenska a myslím, že k tomu dojde v Helsinkách. Mají na tom zájem nejen Češi, ale i Poláci a Maďaři. Pokud by nedošlo k tomuto rychlejšímu rozšíření EU, tak pro Českou republiku by z toho vyplynul dvojí neblahý následek. Nejenže by celá první vlna byla o několik let odložena, ale zároveň by všichni udělali závěr z toho, jak se noví členové NATO chovali během války v Kosovu, a tím pádem zpochybnili i jeho další rozšiřování. Česká republika vystupováním svých politiků s výjimkou Václava Ha vla moc nepomohla Slovensku v kandidatuře do NATO a ani sobě, pokud jde o EU.

EURO: Česká republika nepostupuje směrem k EU, ani pokud jde o proces harmonizace legislativy. Vláda ČSSD je menšinová a nepřesvědčivá.

RUPNIK: Slabá menšinová vláda, která je jenom trpěna svým hlavním protivníkem, nemá sílu k prosazení ničeho významného. Když to sleduji zvenku, mám dojem, že se neděje nic. Připomíná mi to slavnou větu: „Oni nedělají nic zvláštního. Ale dělají t o dobře. Bohužel zde musím dodat, že navíc ani to „dobře nedělají všichni.

Nezpochybňuji úmysly ČSSD v zahraniční politice, ale mluvím o tom, jaké přípravy probíhají či neprobíhají doma. Perspektiva skutečné přípravy na integraci do EU by si vyžadovala širší koalici zaměřenou směrem transformace – integrace. Myslím, že přes všechny odlišnosti, by se ČSSD, KDU-ČSL a US mohly shodnout na evropské koncepci transformace.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze