Konec starých časů

14. července 2010, 12:24 - Jefim Fištejn
14. července 2010, 12:24

Idea zakladatelů státu blahobytu, že lze žít po staletí nad poměry, se ukázala přehnanou

Myšlenky, které 60 let panovaly v bohatých zemích, je na čase hodit za hlavu. To již tuší, leč se bojí vyslovit nahlas vůdcové dvaceti nejrozvinutějších mocností. Jejich poslední sraz v kanadském Torontu 26. až 27. června jako vždy vyprodukoval jen stohy popsaného papíru. V závěrech G20 je skutečně nebývale nová jejich unylá, odevzdaná intonace. Je zřejmé, že účastníci pravidelných sešlostí už ani zbla nevěří, že obvyklý lektvar z keynesiánských a monetaristických návodů je schopen vyléčit krizi bohatých ekonomik. „Ekonomická politika dle mne v celém světě nabrala chybný kurz,“ píše v pravidelném sloupku nejzavilejší z ekonomů-keynesiánců Paul Krugman. Poprvé nositele Nobelovy ceny, autora nesčetných agitek a člověka blízkého nynější americké vládě neklame „čich“. Přímo před námi praská v základech 60letá budova „welfare state“ – sociálního státu vulgo „státu blahobytu“. Každý ekonomický model, byť vybavený nejdůmyslnějším matematickým aparátem, zůstává jen modelem. Zlomová povaha dnešních událostí je právě v tom, že tři generace v rozvinutých zemích žily v podmínkách blahobytu – a čtvrté to není dáno. Zhruba od třicátých let minulého století teorie státu blahobytu natolik zrohovatěla, že začala vypadat jako něco pevného a nepopíratelného – na způsob malé násobilky. Ve skutečnosti však přání, jež bylo otcem myšlenky, vždy obsahovalo zárodek své vnější záhuby. Za samozřejmost se kupříkladu považovalo, že věk odchodu do důchodu se bude neustále snižovat. Když se u nás zaváděl důchodový systém, podíl důchodců se počítal na jednociferná procenta. Od prvopočátku bylo možné tušit, že dříve nebo později se tento systém stane neúnosným. Kdo však byl tehdy natolik jasnozřivý? Za axiom se považovalo, že stát má povinnost zaručit pracujícím slušný výdělek a zároveň „vytvářením nových pracovních příležitostí“ zajistit „všeobecnou zaměstnanost“. Již v době rooseveltovského Nového údělu se ve vtipu říkalo, že nové příležitosti vytvořené s cílem zaměstnat nezaměstnané by měly být maximálně neužitečné. Nechť kupříkladu kopou a hned zasypávají jámy, jinak se opatření mine účinkem. Pokud totiž namísto nesmyslných jam budou vyrábět nějaké konkurenceschopné zboží nebo služby, stáhnou na sebe část poptávky, která bude scházet jiným podnikům. Ty pak zkrachují a na ulici se ocitne nový zástup nezaměstnaných. Kvůli nim bude třeba vytvářet nová pracovní místa, která opět způsobí něčí úpadek, jenž zplodí nezaměstnané – a tak stále dokola. Další axiom blahobytu spočíval v tom, že není třeba se bát dluhů. Ba naopak. Je dobré zajistit přístup k penězům pro firmy a jednotlivce, neboť se tím stimuluje poptávka po zboží a službách. Lidé a podniky se vrhnou nakupovat, výrobci budou vyrábět a hospodářství utěšeně růst. To mohlo jakžtakž fungovat v dobách protekcionismu a uzavřených národních trhů. Globalizace způsobila, že lidé a podniky nestimulují snadnými penězi vlastní ekonomiku, ale spíše hospodářství zahraničního státu – především nákupem výrobků z dovozu. Šrotovné nepomohlo v Německu ani tolik místním výrobcům aut jako spíše Škodovce. V Rusku v prvním čtvrtletí letošního roku – poté, co příjmy z dražší ropy zlevnily peníze – vzrostl meziročně HDP o 2,9, zatímco dovoz zahraničního zboží o 18,4 procenta. Útrpný je pohled na vlády, které mají oči, ale nevidí. USA, které nejvíce ze všech investovaly do přežitých společenských receptů, nedokázaly za tři roky protikrizového zápasu vyřešit trojí úkol státu blahobytu – snížit nezaměstnanost, zvýšit životní úroveň a zároveň podpořit hospodářský růst. Zdá se, že i prezidentovi USA Baracku Obamovi začíná docházet, že dosáhnout toho současně je v 21. století zhola nemožné. Geniální myšlenka otců-zakladatelů státu blahobytu, že lze žít několik století nad poměry, se ukázala silně přehnanou. Obří půjčky byly mezitím „rozfrcány“ a stále hlasitější jsou poznámky, že dříve nebo později stát bude muset znehodnotit tento dluh inflací, aby jej nemusel vracet. Na pozadí skutečných statistik starý útěšný argument, že dluhy vrátíme, jakmile naplno roztočíme kola hospodářského růstu, začíná vypadat jako naprostý idiotismus. Jaký by asi měl být růst, jestliže se zadluženost americké pokladny ročně zvyšuje o dvanáct a více procent HDP? Starý model je ve výběhu a vyluzuje už jen smrtelné chroptění. To však ještě neznamená, že nový model bude klapat jako hodinky. Nic nelze předem dokázat. Lze jen zkoušet – především na sobě. Ekonomika přece jen není exaktní vědou. Dějiny nejsou cestovní mapou do ráje, nýbrž neustálým experimentováním.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Segwit2x se nekoná. Bitcoin se zatím štěpit nebude.
Rozdíly v placení zdravotního a sociálního pojištění pro OSVČ
Měli byste se bát, když nakupujete na českých e-shopech?
Když za škodu může sport...
O dědictví IV: Dědit, či darovat?
Auta
Tajemný prototyp z českých silnic přišel o maskování. Jedná…
Elektrický tahač Tesla Semi má po premiéře. Někteří ho ale za žádný zázrak nepovažují
První upoutávky na Mercedes-Benz CLS ukazují předek a digitální interiér
Nejlepší ojetá auta do 100 000 Kč, která jsou levná na provoz
Retro: Kolik stála nová auta v listopadu 1989 a o kolik jsou dnes dostupnější
Technologie
Tip: Firefox vám poradí, čím nahradit nefungující doplňky. Jak na to?
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Google Maps budou přehlednější. Navíc se přizpůsobí chodcům i řidičům
Xeony generace Ice Lake mají 38 jader a HBM2. Xeony Phi nahradí 44jádrová verze ISX-H
Na Chromeboocích poběží MS Office i World of Warcraft, ale…
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít