Kdo chce být chudší - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Kdo chce být chudší

, Pavel Matocha,
Kdo chce být chudší
Zdroj: Euro.cz

Ministerstvo vnitra ještě nepochopilo, že cizince potřebujeme

Káva s kardamomem voní od vedlejšího stolu. „Zkus ashak, to jsou takové taštičky plněné mletým masem a zalité smetanou,“ doporučuje mi expert na komunistické tajné služby Pavel Žáček. Sedíme v afghánské restauraci Kabul Karolína v centru Prahy, přímo proti legendární čtyřce U rotundy, kdysi vyhledávanému útočišti studentů z Fakulty žurnalistiky (dnešní Fakulta sociálních věd). Čekáme na Žáčkova bývalého spolužáka z žurnalistiky Hasiba Saleha, kterému tento afghánský podnik patří.
Hasib Saleh žije v České republice již dvacet let. Narodil se v Kábulu a ve druhé polovině osmdesátých let studoval v Praze Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. V té době z Afghánistánu emigrovali jeho rodiče a sourozenci do USA a ani on se již domů nevrátil. Posledních pět let vlastní a provozuje restauraci afghánských specialit Kabul Karolína. V Čechách se oženil, synovi je pět let a devět let zde má trvalý pobyt. O občanství žádal už čtyřikrát.
Hasib nám přináší objednané ashaky. „Občanství mi zamítají bez uvedení důvodu. Takže i když plním veškeré zákonné povinnosti, platím daně, bydlím tu už dvacet let, tak mi ministerstvo vnitra říká, že mě Česká republika jako svého občana vlastně nechce. Moje manželka je Češka, takže když chceme společně jet na dovolenou třeba do Francie či Španělska, ona může, ale já musím žádat o víza. Také nemám právo volit.“ Hasib české občanství nedostal, zatímco tři jeho sourozenci už mají americké.

Remíza se dvakrát nenabízí.

Proč brání ministerstvo vnitra úplné integraci Hasiba Saleha do české společnosti, nebyl ministerský mluvčí Petr Vorlíček schopen vysvětlit. Odpověď prý nemůže poskytnout, neboť případ je předmětem správního řízení, během kterého lze informace poskytovat pouze jeho účastníkům. Problémem je, že informace – důvody zamítnutí žádosti o udělení občanství – ministerstvo neposkytuje ani účastníkovi.
Stejně je na tom Andreja Stojkovič z Chorvatska. I on má nárok žádat o české občanství, i on o něj požádal a také on byl odmítnut. Narozdíl od pana Saleha však váhá, zda má požádat znovu. „Nevím, je-li slušné, abych žádal opětovně, když jsem byl odmítnut. V šachách také není slušné nabízet soupeři podruhé remízu, když už ji jednou odmítl,“ říká pan Stojkovič.
„Formálně uplynulo pět let od doby, kdy mám trvalý pobyt v České republice, a celkově přes jedenáct let žiji v Praze. Ve své bývalé vlasti mám vzpomínky, hroby, známé, ale už žádné nemovitosti. Takže žiju tady a ne tam. Proč žádám o občanství, když hokeji nerozumím, pivo mi nechutná a nemám chatu ani chalupu, dokonce ani žádné auto? Jednoduše proto, že jako sociologovi a občanovi mi není lhostejný vývoj společnosti, že mne zajímá nejenom pouhý současný stav, ale tendence, tedy dlouhodobý proces budování demokratické společnosti. V rámci svých možností pravidelně materiálně podporuji šachový život v Praze a občas kulturní akce, jako je právě nyní výstava Umění a útěk na Pražském hradě. Jako člen několika fotbalových klubů se kromě hráčské činnosti podílím i na jejich samofinancování a samosprávě,“ napsal před dvěma roky do žádosti o udělení státního občanství České republiky Andreja Stojkovič.
Za půl roku dostal od ministerstva vnitra zamítavou odpověď, v níž bylo jako důvod uvedeno, že „žadatel se nijak nepodílí na tvorbě rozpočtových příjmů českého státu a že nemá žádné rodinné vazby na státní občany České republiky. Andreja Stojkovič přitom od roku 1993 v Praze podniká v oblasti polygrafie, živí ho tedy jeho vlastní firma Profil International, která od roku 1996 platí v Česku daně. Nejde o nijak vysoké částky (za poslední tři roky dohromady 82 500 korun), ale i to je příspěvek do státního rozpočtu (nikoli jeho zátěž).
Na otázku, kolik by měl žadatel o občanství odvést za poslední rok či za posledních deset let na daních, aby ministerstva vnitra usoudilo, že přispíval do českého rozpočtu, ministerstvo ani přes upomínání neodpovědělo.
Oba – Hasib Saleh i Andreja Stojkovič – jsou přitom vysokoškolsky vzdělaní, před zákonem bezúhonní, živí se podnikáním a platí daně. Jde tedy přesně ten typ osob, o které Česká republika oficiálně usiluje. Loni v létě vyhlásilo ministerstvo práce a sociálních věcí program Aktivního výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který by měl přilákat do země perspektivní pracovníky. Měli bychom takto získávat kvalifikovanou pracovní sílu, aniž bychom platili za její výchovu.
Důvodů pro aktivní imigrační politiku je několik: demografická situace, předpokládaný ekonomický růst a s ním spojený tlak na trh práce, konkurence ostatních států při získávání vysoce kvalifikovaných pracovníků a nakonec i boj proti nelegální migraci. Pozitivní externalitou navíc ještě bude obohacení naší kultury o nové prvky.
Zhoršující se demografická situace vzhledem k penzijnímu systému, tedy zvyšující se podíl důchodců na ekonomicky aktivní části populace, je obecně známým faktem. A katastrofické vyhrocení demografického vývoje kolem roku 2050 je obecně přijímanou předpovědí jako jistá budoucnost. Po zvyšování porodnosti je migrace druhým nejdůležitějším nástrojem pro aktivní populační politiku.
Analýzy vývoje demografické situace na trhu práce v ČR do roku 2030, kterou vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí, uvádí, že na českém trhu práce bude v roce 2030 chybět zhruba půl milionu osob v produktivním věku. Dostatek lidí lze zajistit buď posunutím věkové hranice pro odchod do důchodu, nebo vyšší mírou migrace ze zahraničí.

Zlaté uprchlíky většina nechce.

Problému migrace věnoval před dvěma lety rozsáhlou přílohu týdeník The Economist a jeho závěr byl jednoznačný: „Tak jako omezení bariér v obchodu se zbožím učinilo svět ve druhé polovině dvacátého století bohatším, tak také omezení bariér pro pohyb lidí by mohlo být mocnou obohacující silou v první polovině století jedenadvacátého. Avšak v demokraciích vlády nemohou vnucovat svou politiku občanům, pokud ti jsou vůči ní rezistentní. Některé země se vždy budou snažit imigraci minimalizovat a budou z tohoto důvodu chudší. Naopak ty země, které přijmou změnu, budou odměněny energickou a bohatší společností, i když budou muset podstoupit změny, které nemusí být vítány. Imigrace je vždycky loterií. Pokud však v jejím rámci jde vše, jak má, každý v této loterii získává.“
Zmíněná příloha The Economist i výzkum českých sociálních vědců Ladislava Rabušice a Aleše Burjanka uvádějí, že v čistě ekonomických hlediscích na imigraci profitují především migranti samotní. Nicméně v případě příchodu lidí vzdělaných a kvalifikovaných je jednoznačný profit i na straně hostitelské země. Německá studie Formování přistěhovalectví – podpora integrace tvrdí, že vedlejším aspektem příchodu jednoho kvalifikovaného pracovníka je vytvoření dalších dvou pracovních míst.
Studie britského ministerstva vnitra dokládá, že migranti, kterých je přibližně osm procent britské populace, generují deset procent HDP. Navíc se téměř neobjevují v kategoriích nezaměstnaný či nemocný, takže nepředstavují žádnou zátěž pro sociální systém země. Vzhledem k tomu, že většina příchozích je dospělých, přicházejí s již dokončeným vzděláním, což představuje pro jejich novou vlast další úsporu.
Migrace pramení především z nerovnoměrného ekonomického a demografického vývoje v různých částech světa a ekonomický motiv bude pravděpodobně u většiny uprchlíků tím rozhodujícím. Jejich touhu mít se lépe však většinou neakceptuje většina populace země, kterou si pro svůj nový život vybrali. Přestože přistěhovalci celkově přinášejí spíše pozitivní než negativní efekty.
Stejně je tomu i v České republice. „Naše studie ukazuje, že současné postoje české populace vůči potenciálním imigrantům vstřícné nejsou, “ píší v závěru práce Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace? autoři Rabušic s Burjankem.

Cizích je tu málo.

Náš republikový migrační přírůstek se v posledních letech ustálil na hodnotě okolo deseti tisíc. Celkový počet cizinců s povolením k pobytu ke konci roku 2000 dosáhl hodnoty 235 tisíc osob, tedy přes dvě procenta celkové populace ČR. Nejvíce cizinců u nás pochází z Ukrajiny (57 tisíc), Slovenska (40 tisíc), Vietnamu (24 tisíc), Polska (17 tisíc) a Ruska (15 tisíc). Podle údajů OECD žije v České republice v absolutních číslech více cizinců než v Polsku, Maďarsku a Slovensku dohromady, nicméně i to je stále čtyřikrát méně (v relativních číslech vztažených k počtu obyvatel), než je průměr v Evorpské unii. Postupně jsme se změnili ze země, odkud lidé odcházeli, či která byla pro migranty zemí tranzitní, na stát, který se stal cílem migrace. Většina přistěhovalců se usazuje v Praze, kde podíl cizinců s povolením k pobytu představuje více než třetinu všech cizinců v republice.
Rozdíl mezi Českou republikou a ostatními postkomunistickými zeměmi je dobře zřetelný i z počtu cizinců registrovaných na místních trzích práce: v České republice jich je 160 tisíc, v Maďarsku 50 tisíc a v Polsku a Slovinsku jen po 20 tisících. Česká republika navíc jako jediná z nově přistoupivších členů Evropské unie již zahájila program aktivního lákání kvalifikované pracovní síly. „Poláci a Maďaři zvažují podobný projekt, ptají se nás na naše zkušenosti, ale zatím žádný takový program nevyhlásili,“ říká Věra Ivanovičová z ministerstva práce a sociálních věcí, která má projekt Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků na starosti. Česko je první z postkomunistických zemí, která se snaží zahraniční odborníky cíleně získávat.

Jako na Novém Zélandu.

Projekt Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, zahájený v červenci 2003, byl sice připraven na základě kanadského (konkrétně quebeckého) vzoru, ale Ivanovičová konstatuje, že nejvíce připomíná novozélandský model. Cílem je nabídnout odborníkům ze zahraničí, aby se trvale usazovali v České republice, a usnadnit jim proto některé byrokratické procedury, které imigranti musí podstupovat. Například ze 47 tisíc pracovních povolení platných v roce 2002 bylo 33 tisíc vydáno dělníkům, takže projekt by měl zvyšovat procento vzdělané a kvalifikované pracovní síly.
Zájemci si musí nejprve obstarat v Česku pracovní povolení a práci. Zařazováni jsou i cizinci již v zemi žijící a pracující, neboť tím prokázali, že jsou na zdejším trhu práce žádáni. Pokud splní příslušná kritéria (největší váhu má vzdělání, viz box Kritéria výběrové procedury) a budou zařazeni do projektu, získají právo požádat o povolení k trvalému pobyt již za dva a půl roku (běžná lhůta je deset let). Navíc by s nimi měla citlivěji zacházet i cizinecká policie, respektive v případě ztráty zaměstnání budou mít měsíční lhůtu na to, aby si našli nové místo, aniž by museli vycestovat ze země.
„Cizinec, který pracuje v České republice legálně a přijde bez vlastního zavinění o zaměstnání, musí opustit české území do několika dnů. Systém tyto lidi nutí, aby si nechali líbit od svých zaměstnavatelů téměř cokoli. Vytouženým vysvobozením z problémů je pro ně až trvalý pobyt,“ říká koordinátorka integračního projektu Mezinárodní organizace pro migraci IOM Marie Říhová.
Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků je zatím omezen na občany Bulharska, Chorvatska, Kazachstánu, Běloruska a Moldavska. Výjimkou jsou pouze absolventi českých vysokých škol, kteří se mohou hlásit bez ohledu na státní příslušnost.
Plánovaná kvóta pro první rok (300 osob) byla naplněna zhruba z poloviny. Věra Ivanovičová vidí důvod především v obtížích se získáváním pracovního místa. „Mezi občany vybraných států je o projekt velký zájem. Den, kdy jsme v Kazachstánu dělali tiskovou konferenci, telefonovalo pět set lidí, kteří chtěli podrobnější informace. Na našich internetových stránkách máme registrováno již 1400 zájemců o práci v Česku, ale jen dvacet nabídek práce od českých zaměstnavatelů. Ze všech lidí, kteří do projektu vstoupili v prvním roce, přišli jen tři ze zahraničí, všichni ostatní již u nás před tím žili,“ vysvětluje Ivanovičová. Pro druhý rok bylo stanoveno jako maximální množství 700 nově zapojených.
K 2. listopadu 2004 bylo do programu zařazeno 220 osob (159 Bulharů, 28 Kazachů, 18 Bělorusů, sedm Moldavanů, pět Chorvatů a tři zahraniční absolventi české vysoké školy). Vše je zatím v testovací fázi, v níž se ověřuje, zda by program mohl fungovat i ve větším měřítku. Proto také zatím nebyla mezi preferované země vybraná Ukrajina, neboť očekávané množství zájemců z této země by mohlo program zahltit a zablokovat. Projekt zatím zaměstnává jen pět státních úředníků na plný úvazek a náklady na pět let jeho života odhaduje ministerstvo na padesát milionů korun..
Jedním z úkolů je prozkoumat úzká hrdla v cizineckém zákoně. Ředitelka české pobočky IOM Lucie Sládková ukazuje na jedno takové místo: „Každý rok musí cizinec žádat o prodlužení pobytu na cizinecké policii. Minimálně po dobu deseti let, dokud nezíská trvalý pobyt, nemá žádná práva kromě jediného: platit v Česku daně.“
Bývalý ředitel odboru pro migraci a integraci cizinců na moinisterstvu práce a sociálních věcí Michal Meduna naznačil, jakým směrem by se změna mohla ubírat. Současná politika zaměstnávání cizinců nijak nebere v úvahu délku pobytu cizince v Česku. Řešení vidí v přírůstkové metodě integrace, která by brala ohled na princip přibývání práv v souvislosti s délkou pobytu. „Chceme zavést, aby člověk, který v Česku pracoval už dva roky, mohl získat pracovní povolení druhé generace na dobou dvou let. Cizinci by dávalo určitou jistotu a mohl by měnit povolání v rámci stejného zaměstnavatele, nebo by mohl dělat stejnou práci pro jiného zaměstnavatele. Po šesti letech nepřetržité přítomnosti by získal povolení třetí generace na dobu čtyř let, bez specifikace zaměstnavatele nebo povolení,“ uvedl Meduna pro Lidové noviny.

Zahraniční know-how.

S aktivním řízením migrace mají bohaté zkušenosti například Kanada, Austrálie, Irsko, Velká Británie a Německo. Pro ilustraci lze uvést, že například Irsko vystavuje až deset tisíc pracovních povolení týdně. Před dvaceti lety bylo jedním z ekonomicky nejslabší států Evropské unie, ale od té doby se mnoho změnilo. Irsko vykazuje trvalý hospodářský růst (v letech 2000 až 2002 průměrně osm procent ročně), který je však v posledních letech ohrožován nedostatkem pracovních sil ve všech profesích. Proto také láká zpět domů své emigranty a pořádá náborové akce po celém světě.
Austrálië uděluje každoročně trvalý pobyt kolem 70 000 lidí. Asi polovina žadatelů získá různá víza v rámci Programu kvalifikovaných migrantů nebo Programu migrantů-obchodníků. Druhá polovina připadá na slučování rodin, přesídlení a navrátilce.
V Německu začne od 1. ledna 2005 platit nový imigrační zákon, který výrazně usnadňuje získání pracovního povolení pro kvalifikované odborníky. Již v květnu 2000 schválil německý parlament návrh na zaměstnávání až dvaceti tisíc zahraničních IT odborníků. Pracovní úřady musejí vydat písemný příslib, že udělí pracovní povolení během jednoho týdne od žádosti. Na základě tohoto příslibu je možné požádat o vydání předběžného souhlasu s pracovním vízem až na pět let. Takový IT odborník potom může kdykoli změnit firmu nebo si založit vlastní. Má-li zajištěné ubytování, může o víza okamžitě požádat i jeho rodina.

Sisyfovská práce.

Manželé Ruzyakovi jsou ve srovnání s pány Salehem a Stojkovičem teprve na začátku cestu. Pocházejí z Kazachstánu a v Česku žádají o azyl z náboženských důvodů. Larisa Ruzyaková provozovala v muslimském městě waldorfskou (tedy křesťanskou) školu a bylo jí dáno zřetelně najevo, že je v Kazachstánu nežádoucí. Azylová procedura se však táhne už pět let a manželé tak zatím nemají v naší zemi vlastně žádná práva.
Žadatelé o azyl nesmějí první rok vůbec pracovat a také později to mají s prací velmi obtížné. Například jejich jediným dokladem je azylová průkazka, kterou si musejí každé dva měsíce měnit, a to výhradně osobně na pracovišti ministerstva vnitra v Mladé Boleslavi. Přitom pan Ruzyak je IT odborník, paní Ruzyaková má zkušenosti s řízením školy. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní, a byli by tedy ideálními kandidáty do programu Aktivního výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Jsou přesně těmi lidmi, o které stát sice oficiálně stojí, ale kterým v reálném životě brání, aby působili na českém trhu práce, a integrovali se tak do české společnosti.
Ministerstvo práce a sociálních věcí dělá dobrou věc, ale pokud bude ministerstvo vnitra pokračovat ve své dosavadní politice vůči cizincům, půjde o sisyfovskou práci.

Hasib Saleh
Afghánské speciality
Hasib Saleh (45) se narodil v Kábulu, kde dva roky studoval psychologii na vysoké škole. Jeho otec byl lékařem, a Salehovi tak patřili mezi úzkou afghánskou elitu. V roce 1984 přišel do Československa na Fakultu žurnalistiky Karlovy univerzity, kterou dokončil v roce 1990. Tehdy se rozhodl v Praze zůstat natrvalo.
Začínal jako tlumočník na afghánském velvyslanectví a pak pracoval u firmy Alma, která prodávala perské koberce. Nyní již pět let vlastní a provozuje restauraci Kabul Karolína, kde nabízí afghánské speciality. Ve své rodné zemi se byl podívat naposledy před šestnácti lety.
Jeho rodiče emigrovali do Spojených států. Má českou manželku, pětiletého syna, trvalý pobyt v Česku od roku 1995. Přesto mu ministerstvo vnitra opakovaně odmítá – bez udání důvodu – udělit občanství.

Andreja Stojkovič
Slovník homonym
Andreja Stojkovič (50) se narodil v Bělehradě v bývalé Jugoslávii a vystudoval Pedagogickou fakultu v Rijece a postgraduál na Filozofické fakultě v Záhřebu. Než doktorandská studia ukončil (1985), učil na gymnáziu v Záhřebu předmět masová média v kultuře. Rok pobýval v Paříži, kde shromažďoval materiály pro svoji disertační práci na téma sociálnědemokratická alternativa v Rusku před rokem 1917. Ve druhé polovině osmdesátých let pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu pro společenský výzkum na Záhřebské univerzitě, kde se věnoval sociologii města a sociologii kultury, a přednášel sociologii sportu na tamní Fakultě tělesné výchovy.
Do Prahy přišel v roce 1992 jako host Československé akademie věd a pracoval v Sociologickém ústavu v týmu profesora Jiřího Musila. Od roku 1993 podniká v oblasti polygrafie, vlastní firmu Profil International a příležitostně překládá. V bývalé Jugoslávii prodal své tři nemovitosti po rodičích a koupil si byt v Praze. Další byt v Praze poté postavil na půdě jednoho z letenských činžáků.
Letos dokončil slovník česko-chorvatských homonym, tedy slov, která mají v obou jazycích zcela rozdílné významy (například „strava“ znamená chorvatsky příšerná situace, „sok“ znamená šťáva a „kat“ je patro). Často a dobře hrává šachy a fotbal.
Trvalý pobyt v České republice má pan Stojkovič již sedm let. Žádost o udělení českého občanství mu ministerstvo vnitra zamítlo s odůvodněním, že nepřispívá dostatečně do státního rozpočtu a že nemá žádné české příbuzné.

Ruzyakovi
Waldorfská škola
Manželé Oleg a Larissa Ruzyakovi z Kazachstánu přišli do České republiky společně se svým synem Pavlem v roce 1998 a požádali o azyl z náboženských důvodů. Jsou křesťané a v islámském Kazachstánu byli pronásledováni pro své náboženské přesvědčení, respektive kvůli provozování křesťanské školy.
Larrisa (40) vystudovala Vysokou školu stavební ve městě Usť-Kamenogorsk a pracovala jako architektka v Semipalatinsku. Pak se vrátila do Usť-Kamenogorska jako učitelka kreslení. V roce 1994 založila společně s několika přáteli waldorfskou školu a stala se její ředitelkou.
Oleg (42) vystudoval technickou vysokou školu, obor telekomunikace a pracoval jako vedoucí analytického oddělení ve společnosti Gubernia, která poskytovala waldorfské škole právní a ekonomickou pomoc.
Školský úřad v Usť-Kamenogorsku Larisse nařídil, že má přestat vyučovat křesťanství a vyměnit učitelský sbor. Když odmítla, stupňoval na ni tlak, který vyvrcholil návštěvou čtyř neznámých mužů u nich v bytě. Byla jimi zastrašována, že pokud se školou ihned neskončí, skončí špatně ona i její rodina. Neznámí vyděrači jí doma sebrali doklady, počítač a vyhozené papíry. Manžel Oleg si šel stěžovat na prokuraturu, ale tam mu doporučili, ať raději uteče i s rodinou ze země.
České ministerstvo vnitra Ruzyakovým azyl neudělilo s odůvodněním, že křesťanská orientace školy nemohla být důvodem k jejímu uzavření, neboť ministerstvo vnitra nemá ve svých zdrojích podchyceno, že by v Kazachstánu docházelo k pronásledování z náboženských důvodů. Informačními zdroji, na které se vnitro odkazuje, jsou zpravodajství ČTK (tato agentura však nemá v Kazachstánu zpravodaje) a zprávy ministerstev zahraniční USA a České republiky (ty však primárně nemonitorují dodržování lidských práv ve světě, ale sledují svými výstupy spíše diplomatické zájmy vlastní země). Městský soud v Praze rozhodnutí ministerstva vnitra zrušil a vrátil k novému řízení.
Ruzyakovi žijí v České republice již pět let ve velké existenční nejistotě. Jejich syn Pavel (14) navštěvuje základní školu a studuje také na Šachové akademii mezinárodního mistra Josefa Přibyla.

Podíl cizinců na celkovém počtu obyvatel

  • Švýcarsko 19 %
  • Rakousko 9 %
  • Belgie 9 %
  • Německo 9 %
  • Francie 6 %
  • Švédsko 6 %
  • Dánsko 5 %
  • Nizozemsko 4 %
  • Norsko 4 %
  • Velká Británie 4 %
  • Irsko 3 %
  • Itálie 2 %
  • Španělsko 2 %
  • ČR 2 %

Profesní struktura
účastníků projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků
(k 1. 9. 2004)

  • technické profese 47
  • management 19
  • zdravotnictví 13
  • umělecká řemesla 11
  • administrativa 10
  • informační technologie 8
  • vědečtí pracovníci 6
  • právníci 2
  • různé 69

Vzdělání
účastníků projektu Aktivní výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků
(k 1. 9. 2004)

  • střední 104
  • vyšší odborné 11
  • bakalářské 10
  • magisterské 51
  • doktorské 9

Kritéria výběrové procedury

  • pracovní poměr – až 12 bodů (dle doby trvání platnosti povolení k zaměstnání v ČR)
  • pracovní zkušenosti – až 6 bodů (dle délky předchozího pracovního poměru)
  • dosažené vzdělání – až 15 bodů (dle nejvyššího dosaženého vzdělání)
  • věk – až 8 bodů (optimálním věkem 23 až 35 let)
  • předchozí zkušenost se životem v ČR – až 6 bodů (dle délky předchozího pobytu v ČR)
  • jazykové znalosti – až 9 bodů (hodnotí se znalost českého či slovenského jazyka na prvním místě a dále angličtina, němčina, francouzština)
  • hodnocení rodiny – až 10 bodů (hodnotí se výše bodů, které by ve stejném dotazníku získal partner, a dále se bonifikují první tři děti)