Kde je síla profesorů - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Kde je síla profesorů

, Jan Žižka,
Kde je síla profesorů
Zdroj: Euro.cz

Irský akademik varuje: vzniká evropský federální stát

Anthony Coughlan, profesor z Dublinu, má zřejmě vlivnější stoupence v Česku než ve své zemi. Český prezident Václav Klaus mluví o „krásném textu“, který o evropské ústavě napsala skupina irských ekonomů a ústavních právníků (EURO 51/2004). Klausovi blízké Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) se ho chystá vydat.
Petr Mach z CEP týdeníku potvrdil, že jde o text, který dal dohromady právě irský ekonom Anthony Coughlan. Sám dublinský profesor se odvolává na konzultace s předními právníky. Coughlan je známým „eurokritickým aktivistou“, je tajemníkem irské organizace, jež se hlásí k Evropské alianci hnutí kritických vůči Evropské unii (TEAM). Na rozdíl od českých „eurorealistů“ se otevřeně řadí k „eurokritikům“. Ir napsal několik podobných verzí kritické analýzy ústavy EU, jež podléhá ratifikaci ve všech státech unie. Týdeník EURO se zaměřil na jednu z těchto analýz (nemusí být zcela totožná s překladem CEP, byť zásadní myšlenky jsou stejné).

Z levicových pozic.

Názorové spojenectví Klause a Coughlana má pikantní nádech. Ekonomická část Irovy analýzy totiž jasně ukazuje, že evropskou ústavu kritizuje ze silně levicových pozic – na rozdíl od českého prezidenta. Smlouva o ústavě pro Evropu (zkráceně „ústava“) je údajně postavena na ideologii extrémního neoliberalismu, principu laissez-faire a monetaristické ekonomické politice. To vyhovuje zvláště nadnárodním firmám, tvrdí Coughlan. Vadí mu, že ústava zakotvuje svobodnou hospodářskou soutěž na základě volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil. Nelíbí se mu, že dokument povzbuzuje liberalizaci veřejných služeb.
Profesor z Dublinu upozorňuje, že Listina základních práv, jež je součástí ústavy, neposiluje práva dělníků na kolektivní jednání. Domnívá se, že Evropský soudní dvůr by dokonce mohl s odvoláním na ústavní smlouvu ohrozit práva zaměstnanců, o něž se dlouho bojovalo v jednotlivých státech. Coughlan však především říká: ústavy normálně neobsahují hospodářskou ideologii, která je záležitostí debaty mezi politickou pravicí a levicí. Tato věta už naznačuje, jak se může stát zdánlivě nepochopitelné: že pravicový Klaus a levicový Coughlan najdou společnou řeč, když se jedná o evropskou ústavu.

Už jen pouhé provincie.

Pro Coughlana je ústavní smlouva zásadním přelomem v historii Evropské unie. Polemizuje tak s postojem řady Evropanů – včetně třeba britského premiéra Tonyho Blaira, podle nichž tento dokument žádné velké změny oproti předchozím evropským smlouvám nepřináší. Už to, že jde o ústavu (byť zamlženě nazývanou ústavní smlouvou), má totiž zásadní dopady, soudí irský profesor.
K pochopení Coughlana je klíčové jeho tvrzení, že naprosto stejné ustanovení ve dvou odlišných právních dokumentech může být interpretováno odlišně, což údajně před časem potvrdil i Evropský soudní dvůr. Je rozdíl, když něco stanovuje smlouva, kterou mezi sebou uzavírají suverénní státy, a když to samé je uvedeno v ústavě. Ústava je totiž základním zákonem státu, který mimo jiné vytváří jeho vládní instituce a stanovuje způsob přijímání zákonů. Tento způsob uvažování pak Coughlana vede k závěru, že dosavadní členské země unie se po ratifikaci ústavy stanou pouhými provinciemi evropského federálního státu. Ústavní smlouva ruší všechny předchozí smlouvy a vytváří zcela novou EU. Na dodržování ústavních principů bude dohlížet Evropský soudní dvůr.
Jediným významným příznakem státnosti, který pak bude Evropské unii chybět, je právo stanovovat daně, píše irský profesor. Jinak nový stát EU bude mít vše to, co státy mívají: ústavu, obyvatelstvo, občanství, území, vnější hranici, měnu, ozbrojené síly, zárodek policie a justice (Europol a Eurojust), zákonodárné, výkonné i soudní orgány, prezidenta (česky ovšem předsedu Evropské rady), úřad prokurátora, ministra zahraničí i diplomatický sbor.

Diktatura institucí?

A co je na tom všem vlastně špatného? Ve svém pohledu na důležitost ústavy se Coughlan tak trochu paradoxně shoduje s významnou skupinou zastánců tohoto dokumentu. V Česku je typickým představitelem tohoto myšlenkového proudu advokátů evropské ústavy Josef Zieleniec, poslanec Evropského parlamentu a někdejší účastník Konventu, který vypracovával první návrh konstituce.
Také Zieleniec zastává názor, že evropská ústava přináší zásadní změnu celé filozofie integrace. V referendu (pokud se uskuteční) budeme hlasovat o tom, zda chceme, aby Evropská unie přestala být společenstvím založeným na mezistátních smlouvách a stala se společenstvím založeným na ústavě. Tak to alespoň bývalý ministr zahraničí popsal ve svém článku pro Mladou frontu Dnes (17. ledna).
Josef Zieleniec dává jasně najevo, že preferuje ústavu, neboť ta pomůže demokratizaci politických poměrů na evropské úrovni. Tady už se ovšem s Coughlanem zcela zásadně rozchází. Irský profesor patří mezi ty euroskeptiky, kteří tvrdí, že v EU demokratické poměry prostě vzniknout nemohou. Evropskou unii údajně není možné demokratizovat tím, že se poskytne více pravomocí Evropskému parlamentu, jak tvrdí eurooptimisté. Evropě totiž chybí démos, normální národní společenství, v němž existuje dostatečná vzájemná identifikace a solidarita mezi jeho členy. Jednoduše řečeno – Evropané netvoří národ. Václav Klaus by jistě tento argument podtrhl rovnou čarou ve znamení souhlasu.
Pro Zieleniece je důležitá pasáž preambule ústavy, podle níž legitimita evropské integrace vychází nejenom z vůle států, ale také přímo z vůle občanů. Coughlan naopak tvrdí, že novým suverénem-vládcem nebude lid, nýbrž EU a její instituce. Občané unie budou poprvé podřízeni nové právní entitě. Ústava jim dá nejenom práva, ale také povinnosti.

Tajná historie EU.

Eurokritici se nevynořili až po vypracování evropské ústavní smlouvy. Byli tady už předtím a mnozí z nich ostře napadali celý proces evropské integrace. Klaus považuje za špatné vše, co v EU vzniklo od přijetí Maastrichtské smlouvy, tedy od počátku devadesátých let minulého století. Coughlan se řadí ke kritikům integrace od samého počátku. S oblibou se odvolává na knihu C. Bookera a R.Northe „Velký klam, tajná historie Evropské unie“.
V evropské integraci prý od počátku šlo o mocenské ambice velkých zemí, zájmy nadnárodních korporací a osobní ambice politiků i byrokratů. Irský profesor označuje za mýtus to, co se děti učí ve školách – že EU vzešla z mírového projektu, který měl zabránit další válce mezi Francií a Německem. Ve skutečnosti takový střet nebyl za studené války vůbec možný, tvrdí Ir. Washington a Moskva by ho neumožnily. Coughlan soudí, že EU kopíruje proces sjednocování Německa z devatenáctého století.
Profesorovy spiklenecké teorie pak podtrhuje ostrá kritika bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d´Estaing, který šéfoval ústavnímu Konventu. Tento povýšenecký politik bránil hlasování o pozměňovacích návrzích, sám rozhodoval o tom, kde je „konsenzus“.
Nedemokratické poměry na Konventu jsou jedním z klíčových argumentů odpůrců ústavy – v Česku o nich hovoří a píše Petr Mach z CEP. Kritici však už tolik nepřipomínají, že ústavu pak přijali také zástupci všech členských zemí EU, kteří získali mandát v demokratických volbách v jednotlivých státech.

Kdo je tady pán.

Coughlanova analýza je vůči ústavě ostře odmítavá, na rozdíl od jiných euroskeptiků však profesor nestaví na laciných tvrzeních. Ir neprotestuje proti tomu, že jde o příliš dlouhý dokument. Naopak – klíčová první část ústavy je podle něj jasná a dá se číst. Lidé by ji každopádně číst měli. Pak jim bude vše jasné. To samé ovšem říkají i zastánci ústavy.
Coughlan dokonce oceňuje – byť velmi okrajově – některé dobré věci v dokumentu, včetně skutečnosti, že se v rozhodovacím systému počítá i s národními parlamenty. Především však přináší výčet toho všeho, v čem všem na sebe Evropská unie strhává další pravomoci. Ústava umožňuje, či dokonce předpokládá, další přesun činností na nadnárodní úroveň. Profesor se zvláště věnuje postupnému vytváření společné obranné politiky. Tuto vizi ústavní smlouva přímo zmiňuje. V této souvislosti Coughlan používá výraz „unifikovaná zahraniční a vojenská politika pro novou EU“.
Irský analytik varuje, že státy ztrácejí možnost podnikat vlastní smysluplné zahraniční aktivity, pokud nedostanou požehnání od unie. Vůči EU mají být jednotlivé země „loajální“, což podle profesora ukazuje, kdo je tady skutečným pánem. Ústava také údajně znamená konec formální vojenské neutrality Irska, Dánska, Švédska a Rakouska.
Celá Coughlanova analýza dokládá, v čem je síla kriticky naladěných profesorů, kteří přicházejí s provokativními pohledy. Mohou poskytnout jasnou názorovou platformu pro skeptiky. Mohou také rozproudit potřebnou diskusi.
Na druhé straně mají Coughlanovy předpovědi budoucnosti (v případě, že bude ústava schválena) přece jen omezenou vypovídací hodnotu. Konstituce dává jisté možnosti těm, kteří by chtěli dále posilovat nadnárodní struktury EU. Tento vývoj však není předem dán ústavou. Mnohem více než na právních formulacích bude záležet na politickém vývoji, poměru sil na evropské politické scéně a na vůli voličů ve volbách – ať už v jednotlivých státech či do Evropského parlamentu.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze