Jak utopit Frankensteina

Návrh liberalizace služeb způsobil nevídanou eurobouři

Není to nic víc než návrh jedné z dalších směrnic Evropské unie. Přesto dokáže vybudit neuvěřitelné emoce. Bývalý komisař Frits Bolkestein, pod jehož dohledem se projekt nové směrnice o liberalizaci služeb formoval, jistě věděl, že míří na hodně citlivá místa dnešní Evropské unie. Ani on ale asi netušil, jaká bouře se nad „jeho“ směrnicí přežene.
Návrh nyní zkoumají jednotlivé výbory Evropského parlamentu. Někteří poslanci mluví o hrozbě xenofobie. Bolkesteinova směrnice se stala klackem v argumentaci francouzských odpůrců evropské ústavní smlouvy. Dokonce si vysloužila přezdívku „Frankensteinova“. Část Francouzů se obává, že polští instalatéři či stavaři naruší úroveň jejich sociálních standardů. Sám prezident Jacques Chirac mluví o nebezpečí „ultraliberalismu“, které údajně šířil Bolkestein. Za názorové spojence bývalého komisaře jsou považovány nové členské země, které loni vstoupily do unie. Mnozí v západní Evropě se obávají, že nováčci rozboří evropský sociální model. Emoce se ovšem neúměrně šíří i střední Evropou. Odpor, se kterým se návrh liberalizace služeb v Evropské unii setkal, je prý jen dalším důkazem, jak chce stará část unie diskriminovat nováčky. Nejenže k sobě odmítá pustit pracovní síly z Polska, Česka a dalších zemí, ale hodlá uzavřít hranice také pro poskytovatele služeb.

Krotitelé horkých hlav.

Diskuse o směrnici je plná mýtů. Poslanci v Evropském parlamentu v minulých dnech mnohokrát připomínali, že Bolkesteinův návrh nemá s ústavní smlouvou mnoho společného. Francouzi, zamyslete se, vyzývají krotitelé horkých hlav. Projekt směrnice vznikal na základě smlouvy z Nice, neboť ústava ještě neplatí. Šéf francouzských socialistů Francois Hollande ostatně upozorňuje, že právě ústavní smlouva se stane pojistkou proti nežádoucím úchylkám, neboť vyděluje oblast citlivých veřejných služeb. Pravidla v této oblasti si bude každá země nadále pečlivě střežit. Takže tu máme velký paradox. Pokud by kritičtí Francouzi na konci května odmítli ústavní smlouvu, v platnosti by zůstala smlouva z Nice, z níž strůjci „Frankensteinovy směrnice“ vycházeli.
Také obhájci liberalizace služeb by však měli připustit, že návrh Evropské komise je hodně kontroverzní. Obsahuje totiž princip „země původu“. Ten říká, že poskytovatel služby se může řídit předpisy a pravidly země, v níž sídlí, i když své služby nabízí v jiném členském státě. Kritici soudí, že tento princip je v rozporu s dosavadním vývojem evropské integrace, byť již byl v některých ojedinělých případech použit. Do jaké míry lze reálně očekávat, že Německo či Francie k sobě pustí polského či českého provozovatele služeb, který se nebude řídit tamními pravidly?
Belgická socialistická poslankyně Anne van Lanckerová tvrdí, že princip „země původu“ by spustil nepřípustnou soutěž mezi právními systémy jednotlivých zemí. Van Lanckerová je zpravodajkou výboru pro zaměstnanost a sociální věci a její názor má v diskusi o směrnici značnou váhu. Také ona žádá liberalizaci služeb, ale při respektování pravidel, která platí v různých státech.

Volný pohyb na papíře.

Evropská komise však měla velmi dobrý důvod pro to, aby právě princip „země původu“ do směrnice zařadila. Vysvětlení je jednoduché: Volný pohyb služeb již v unii teoreticky funguje. Jakákoli firma, která nabízí služby, má právo vyslat své zaměstnance do jiné členské země. Také může založit svou pobočku v jakémkoliv dalším státě unie. Přesto ale existuje spousta byrokratických překážek, které takovýto pohyb provozovatelů služeb znemožňují.
Nynější šéf Evropské komise José Manuel Barroso se odvolává na studii, která identifikovala více než devadesát různých bariér pro volný pohyb služeb. Firmy musejí opakovaně prokazovat to, co již prokazovaly v jiné zemi unie, musejí dokládat, že splňují pravidla v oblasti pojištění, vedení bankovních účtů, kvality poskytovaných služeb a tak dále. Formálně jsou hranice otevřené, ale byrokracie staví nové ploty. Pokud by platil princip „země původu“, toto vše by odpadlo.
Známý polský poslanec Evropského parlamentu Dariusz Rosati to v rozhovoru pro týdeník EURO a polskou verzi Newsweeku vyjádřil naprosto jednoznačně: Jestliže se vyřadí princip „země původu“, celá směrnice ztrácí smysl.

Oklešťování Bolkesteina.

Jiný názor má ovšem zpravodajka výboru pro vnitřní záležitosti Evelyne Gebhardtová. Tato německá sociální demokratka se v posledních týdnech stala mediální hvězdou i za hranicemi své země. Přední světová média informovala o jejím návrhu, který zcela zásadním způsobem mění původní text Bolkesteinovy směrnice. V době před francouzským referendem její zpráva – prezentovaná na jednání výboru pro vnitřní trh v Bruselu - pochopitelně vyvolala mimořádnou pozornost.
Gebhardtová žádá vyřazení principu „země původu“ a také vysvětluje, jak by ho chtěla nahradit. V případě některých služeb by měl platit princip „vzájemného uznávání“, u jiných služeb by se prostě respektovala pravidla země, v níž se služba poskytuje. Pravidlo „vzájemného uznávání“ říká, že ten, kdo poskytuje službu v jedné zemi, může tuto službu bez překážek nabízet i v jiném státě unie. Musí však respektovat jeho pravidla ochrany spotřebitelů a životního prostředí. To se týká také pracovního zákonodárství, v tom se ale návrh Gebhardtové neliší od původní Bolkesteinovy verze: Na pracovníka vysílaného do jiné země Evropské unie se vždy mělo vztahovat třeba tamní ustanovení o minimální mzdě. I oni démonizovaní Frankensteini projevili jisté sociální cítění… Někteří posluchači německé poslankyně dospěli k závěru, že její princip „vzájemného uznávání“ je vlastně takovou umírněnou verzí „země původu“. To však Gebhardtová zásadně odmítla. Navrhuje, aby dodržování pravidel vždy hlídala ta země, v níž se služba poskytuje, zatímco Evropská komise chtěla poskytnout kontrolní pravomoci právě zemi původu.
Návrh německé socialistky navíc dále omezuje výčet služeb, pro něž má směrnice platit. Ani Evropská komise nepočítala s tím, že by se týkala třeba finančních služeb, dopravy (s malými výjimkami) či veřejných služeb „všeobecného zájmu“. Gebhardtová dále vyřazuje například zdravotnické služby či loterie.

Rozpůlená Evropa.

Německá europoslankyně minimálně naznačila, jakým směrem se bude v příštích měsících diskuse o směrnici ubírat. Gebhardtová však také musí počítat s velkým odporem konzervativní a liberální části Evropského parlamentu vůči nadměrnému oklešťování směrnice. Někteří poslanci již dali najevo, že budou trvat na principu „země původu“. Britský konzervativní europoslanec Malcolm Harbour také prohlásil, že považuje za nepřijatelné omezování počtu služeb, pro něž má směrnice platit. Má-li směrnice výrazně přispět k hospodářskému růstu a vytvořit statisíce nových pracovních míst, jak očekávají optimisté, musí mít co nejširší záběr, tvrdí Harbour.
Socialisté naopak upozorňovali, že prostor pro výrazný růst pracovních míst je pouze u některých druhů služeb. Trh služeb pro občany je víceméně nasycen, zatímco vyšší zaměstnanosti by bylo možné docílit v oblasti služeb pro podniky (business to business). Socialisté tudíž nevidí žádnou tragédii v tom, když ze seznamu vypadnou citlivé veřejné služby „všeobecného zájmu“, jejichž poskytování si chtějí mnohé státy bedlivě střežit.
Spory o konečný text směrnice se zřejmě potáhnou ještě řadu měsíců, ale pravděpodobnost, že směrnice zůstane v původním Bolkesteinově znění, je poměrně malá. Politickou realitu vcelku vystihl předseda Evropského parlamentu Josep Borrell, když upozornil na riziko, že „v době, kdy jsme uprostřed procesu ratifikace ústavy, jedna polovina Evropy uvidí v návrhu (Evropské komise - poz. red.) útok na evropský sociální model, zatímco druhá polovina bude tento návrh považovat za překážku ekonomického rozvoje“.

Parlament to zařídí.

Hodně se změnilo i v Evropské komisi, která původně s návrhem směrnice přišla. To však bylo ještě v době, kdy jí šéfoval Romano Prodi. Nizozemského komisaře pro vnitřní trh Fritse Bolkesteina mezitím vystřídal Charlie McCreevy z Irska. A ten se vyslovil pro to, aby se text směrnice zásadně změnil. Dokonce začal v souvislosti se směrnicí používat výraz „sociální dumping“, na který jsou mnozí Středoevropané tak citliví, neboť v něm vidí nástroj, kterým chtějí staří členové unie zapuzovat konkurenci ze zemí nových. „Nebudu hájit směrnici, která by umožňovala sociální dumping,“ prohlásil McCreevy.
Když se nejvyšší představitelé zemí Evropské unie v březnu sjeli na summit do Bruselu, řešili, co dál se směrnicí. I oni se pochopitelně museli složitě dohadovat na kompromisním stanovisku. Nabízela se možnost vrátit návrh Evropské komisi k přepracování. K tomu se však premiéři a prezidenti neodhodlali. Místo toho společně prohlásili, že je nutné najít vyvážený přístup při otevírání trhů, který bere ohled i na sociální vymoženosti a práva spotřebitelů. Naznačili tak další putování směrnice. Ta zamíří do Evropského parlamentu, kde bude ve spolupráci s Evropskou komisí zásadně předělána. Možná že její konečná verze nebude mít s původním Bolkesteinovým návrhem mnoho společného.
Zdaleka ne všichni jsou s tímto postupem spokojeni. Zelení poslanci v Evropském parlamentu sice vítají snahy směrnici zásadně předělat, ale tvrdí, že nejčistší řešení by bylo, kdyby sama komise svůj původní návrh stáhla a přišla s úplně jiným.

Velký moment. Pro koho?

Nabízí se však i zcela odlišný pohled na současnou situaci. Evropský parlament dosud mnozí považovali za méně významnou instituci Evropské unie, žijící ve stínu Evropské komise a Rady. Skepsi vůči evropskému poslaneckému sboru pravidelně vyjadřují voliči na celém kontinentu, když k volbám europoslanců přicházejí ve výrazně nižším počtu než k volbám národním..
Nyní to však bude právě Evropský parlament, do něhož se vkládají velké naděje. Na jeho půdě se nemá rozhodovat o nějakých mírných úpravách, ale o samotných zásadách směrnice, která je dnes - i vzhledem k francouzskému referendu - v takovém centru pozornosti. Slovo poslankyně Evelyne Gebhardtové je najednou stejně důležité jako stanoviska ministrů členských zemí, a to i těch největších. Evropský parlament bude pochopitelně rozhodovat společně s Radou ministrů (tedy se zástupci členských států). Debata mezi zastánci odlišných politických názorů v parlamentu však může být transparentnější než diplomatické manévrování v Radě. Šéf poslaneckého sboru Josep Borrell - byť poněkud nadneseně - mluví o „velkém momentu pro evropskou parlamentní demokracii“.
Zastánci evropské integrace mohou doufat, že se nabízí další příležitost, jak ukázat, že i na nadnárodní úrovni mohou fungovat demokratické poměry. Euroskeptici zase mohou věřit, že se opět jednou prokáže nesmyslnost takových nadějí.

Jaký dumping, pánové?

Zatím se zdá, že by diskuse v Evropském parlamentu mohla být přinejmenším věcná. Ze slovníku kritiků Bolkesteinova návrhu se naštěstí vytrácejí slůvka jako „sociální dumping“ či „ultraliberalismus“, která sice možná nahánějí hrůzu, ale příliš nepomáhají při vyjednávání o jednotlivých úpravách směrnice. Přední ekonom Dariusz Rosati patří k těm, kteří se v minulosti vůči výrazu „sociální dumping“ ohradili. „Musel jsem důrazně vysvětlovat, že nic takového neexistuje,“ uvádí Rosati. Jeho slova si zřejmě ostatní poslanci vzali k srdci.
Podobné je to s „ultraliberalismem“. Sám Frits Bolkestein přijel na začátku dubna do Paříže obhajovat „svou“ směrnici a při té příležitosti prohlásil: pojem „ultraliberalismus“ existuje jen ve Francii. Nikdo jiný ho nezná. Také dodal, že Francie se nemá čeho bát, neboť je sama čtvrtým největším vývozcem služeb na světě.
A co se vlastně stane, když Evropský parlament společně s Radou opravdu směrnici zásadně předělají tak, že půjde o úplně jiný text, než navrhovala Evropská komise? Umožňují to vůbec pravidla? Ale ano. Nebylo by to poprvé. Zažil to už i sám Frits Bolkestein. Právě z dílny jeho lidí pocházel návrh směrnice o firemních fúzích a akvizicích, kterou parlament a Rada zásadně předělaly. Bolkestein pak sondoval u svých kolegů komisařů, zda by Evropská komise nemohla svůj původní návrh stáhnout a tak přijetí pozměněné směrnice zabránit. Ukázalo se, že komisaři sotva půjdou do takového sporu se dvěma hlavními zákonodárnými orgány.
Se směrnicí o službách by to bylo ještě jednodušší. Bolkestein už v komisi nesedí, a jeho nástupce tak trochu přešel na druhou stranu barikády. Poslankyně Gebhardtová v Bruselu na adresu Bolkesteinových lidí prohlásila: „Chtěli dělat revoluci. Ale když dělám revoluci, musím vědět, že mám na své straně dost lidí. Ukázalo se, že toto nebyl ten případ.“ Svatá pravda, nebo předčasný soud? Pořád jsou tu i ti, kterým se může podařit alespoň něco z Bolkesteina přece jen zachránit.