Izrael hraje černými - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Izrael hraje černými

, Jan Schneider,
Izrael hraje černými
Zdroj: Euro.cz

Nepřátelé židovského státu nastražili past

Podivný konflikt evokuje podivná přirovnání. Izrael je v postavení jezevčíka u rybníka. Musí se dostat na druhou stranu, nesmí přitom rybník ani obejít, ani přeplavat. Izrael navíc hraje černými – nebyl to on, kdo udělal první tah. Má proti sobě protivníka, používajícího teroristickou strategii, která se zdá zaručovat (mediální) vítězství v případě jakékoliv obrany napadeného. A ať přitom Izrael udělá ve skutečnosti cokoliv, ve světě si stejně budou psát to, co budou chtít.

Dementi.

Hned zkraje musím vyvrátit případnou námitku, že prezentuji jakýsi „izraelský“ pohled či názor. Upřímně řečeno, nic takového ve skutečnosti ani neexistuje. V Izraeli se lze tradičně setkat s celým spektrem názorů, postojů a řešení. Jsou tam „bojovníci“, bijící se v prsa po vzoru gorilích samců – většinou jejich počet vzrůstá se čtvercem vzdálenosti od bojové linie (a tak to pokračuje bez ohledu na hranice dále po světě). Jsou tam i – ne svojí vinou – „zarputilí“, kteří by jednali, kdyby bylo reálně s kým, teď však musí odolávat a bojovat, ale žádný plezír z toho nemají. Jsou tam „smutní“, které trápí prolitá krev kdekoliv, ta izraelskou rukou snad ještě více. Jsou tam ale i „ultraortodoxní“, jmenovitě strana Neturej Karta, jejíž zástupci byli nedávno nadšeně přijati v Íránu, neboť i jim vadí stát Izrael (byť jim tento stát poskytuje nemalé výhody). Skutečný Izrael založí dle nich až Mašíach a existence tohoto Izraele příchodu mesiáše jen zabraňuje! A mezi tím vším je ještě bezpočet variant…

Komu vadí mír.

Je zřejmé, že Izrael byl vždy více sužován teroristickými útoky za vlády levice, která otevřeně prosazovala mírové jednání s Palestinci a Araby, než za pravice, zjevně odmítající tuto cestu. Mírové dohody za Izrael však uzavírala právě pravice. Podobný paradox souvisí s jednostranným stažením izraelských ozbrojených sil z jižního Libanonu a z Gazy (mimochodem – Arafatův zdravotní stav se fatálně zhoršil těsně poté, co Kneset schválil stažení z Gazy). Stažení bylo kritizováno z mnoha důvodů a stran, ale fyzická bojová konfrontace nejvíce chyběla nepřátelům Izraele. Pozbývali totiž posledních pseudoargumentů pro svoji existenci. Proto nastražili past Vnikli na svrchované území sousedního státu, zajali rukojmí a následně razantně zintenzívnili raketové útoky na svého souseda (tyto útoky totiž nikdy fakticky neustaly, ani v období takzvaného klidu). Tak byly zlikvidovány poslední izraelské kroky, vedoucí ke zklidnění situace. Vojenské odpoutání však vytvořilo situaci, v níž bylo nepochybně možno označit iniciátora konfliktu!

Wermalláh.

Byla to past. Žádný stát prostě nemůže ignorovat únosy svých občanů a raketové ostřelování svého území. Proto musel následovat obranný krok, který byl tahem vynuceným. Hru totiž otevřeli rukou téměř společnou podivní spřeženci, Hamas a Hizballáh. Zvolili si čas, místo a od wehrmachtu převzali zbabělou taktiku. Jejich ozbrojené složky (hlavně ty neuniformované) se rozptýlily mezi civilní obyvatelstvo a odtud ostřelují izraelské území. Tato „win-win“ strategie, založená na senzacechtivosti médií, spočívá v tom, že napadený stát prohrává, ať už se brání jakkoliv. Buď nechá zabíjet vlastní civilisty (a pak bude čelit oprávněnému a zdrcujícímu tlaku vlastního obyvatelstva), nebo se bude bránit (a pak čelit drtivému politickému tlaku ze zahraničí, způsobenému mediální masáži, využívající co nejdrastičtějších záběrů civilních obětí). Takzvaní civilisté jsou však zčásti regulérními (byť neuniformovanými) bojovníky Hizballáhu či jejich pomocníky, pomáhajícími ukrývat rakety; příliš často však – nedobrovolně – slouží pouze jako lidské štíty. Existují ale ještě další způsoby, jak podvědomě rozšiřovat účinky záběrů z bojiště: pohřbíváním prázdných rakví, stěhováním mrtvých těl, falšovanými statistikami. Toho se týkají málo publikovaná vyjádření Jana Egelanda, komisaře OSN pro humanitární záležitosti, nebo organizace Helsinki Watch.

Šíitské milice.

Podívejme se blíže na agresora. Existuje totiž podezřele mnoho podobností, co se týče Hizballáhu a nám dobře známé „ozbrojené paže politické strany“. Skutečně, příprava na ozbrojené převzetí moci, tak jak bylo uskutečněno Lidovými milicemi a KSČ počátkem roku 1948, a činnost Hizballáhu v posledních šesti letech po stažení izraelské armády z jižního Libanonu, má velmi pozoruhodné paralely. Obě ozbrojená křídla politických stran byla vytvořena pro „důrazné“ prosazení „politických“ záměrů; jejich formování a vyzbrojení proběhlo utajeně. Vlastní politické hnutí přitom získalo masový ohlas, neboť těžilo nejen z demagogických slibů, ale též ze zcela reálných chyb svých protivníků. Pro Libanonce by tato paralela měla být mementem pro budoucnost! Určité politické (křesťanské a drúzské) síly v Libanonu pochopily nebezpečnost Hizballáhu pro budoucí demokratický vývoj Libanonu a požádaly Izrael o pomoc proti němu. Ovšem toto se někde dočíst, to už bychom chtěli od většiny světového tisku asi příliš …

Jak se to mohlo stát?

Zdá se, že izraelské zpravodajské služby jistým způsobem selhaly, když napadení Izraele přišlo překvapivě – a to i co do intenzity. Nepozorovaně přivézt a ukrýt půldruhou desítku tisíc raket se zdá být nemožné! Dnešní satelity dokážou přečíst značku cigaret na stole … Nebo že by zpravodajská spolupráce s izraelskými zpravodajskými partnery pokulhávala? Proč se z hloubi mysli vynořuje vzpomínka na doživotně odsouzeného „izraelského špiona“ ve „spřátelených“ Spojených státech? Jonathan Pollard údajně předával Izraelcům zpravodajské informace, které měly USA předávat Izraeli, ale dle jeho zjištění se tak nedělo …

Virtuální válka.

Lidé v Izraeli sledují s velkým despektem světové televizní zpravodajství. Důvod je nasnadě. Vypadá to, že jde řeč o nějakém úplně jiném konfliktu! Izrael byl napaden a jeho akce je obranná, přesto většina zpravodajských relací začíná slovy o „izraelských útocích v jižním Libanonu“, což – byť nevyřčeno – den po dni buduje podvědomý obraz Izraele jako agresora. Odvysílá se nářek libanonského výrobce rakví, že „nestíhá“. Donekonečna se publikuje prvotní „odhad“ počtu obětí izraelského útoku na Kaná, přestože byl následně snížen na polovinu a čas jejich úmrtí posunut o několik hodin po útoku. Na druhé straně na Izrael dopadají rakety se šrapnelovými hlavicemi – v médiích nic. Na Izrael již téměř měsíc dopadá denně v průměru přes 100 raket!!! Média mlčí.
Naopak, po milionech let vývoje a organizování živé hmoty jsou některé mozky stále schopné se dopustit výroků typu „jednostranné stažení izraelské armády zvýšilo napětí v regionu“. Napětí se zvýšilo, ale pouze uvnitř tábora nepřátel Izraele. Začali trpět citelným poklesem prestiže, důvody jejich existence začaly být podezřelé, jejich legitimita přišla vniveč – a to všechno se zřejmě podepsalo na „sponzorských příspěvcích“. Proto ta nervozita!
Pro současné televizní vysílání je nejvyšším božstvem tarif reklamních časů, realita světa je jen instrumentální. Skutečnost je nezajímavá, podstatná je sledovanost. Zřejmě proto Izrael víceméně rezignoval v oblasti public relations, neboť většina těchto snah přichází vniveč. A nechávat si zabíjet vlastní civilisty pro upoutání zájmu televizních společností? Izrael můžete podezírat z lecčeho, ale z tohoto ne, přestože – můžete namítnout – praxe (Hizballáhu) ukazuje, že to je taktika velmi účinná. Takto postavená situace však vede Izraelce k důvodnému přezírání takzvaného světového veřejného mínění. Není jim nakloněno – a oni chtějí přežít. Musí se proto řídit jenom sami podle sebe. A tato skutečnost tvoří jednu z podstatných charakteristik konfliktu.

Rezistence.

Pokud jde o unesená rukojmí, soudí rabín Stewart Weiss, že každý stát musí pro uchování bojové morálky své vojáky ujistit, že pro jejich záchranu učiní vše. Na tom však je založena taktika teroristů. Za jednoho uneseného vojáka žádají propuštění stovek svých lidí, což je sice ocenění pro Izraelce velmi lichotivé, avšak přistoupení na takovýto handl by jen roztočilo spirálu únosů. K ochraně ostatních svých vojáků proto musí stát – s bolestí – stanovit včas i jistou hranici toho, co pro jednotlivého vojáka může udělat. Zaplacená cena by se totiž postupně zvyšovala k neúnosnosti a nějakou mezní hranici by pak již nebylo možno určit. Jako ilustraci uvádí Stewart Weiss středověký případ rabiho Maharama z Rothenburgu, jenž byl zajat, a bylo požadováno zaplacení vysokého výkupného. Židovská obec sice tyto prostředky soustředila, avšak Maharam vykoupení odmítl a po mnoha letech zemřel ve vězení. Jeho sebeobětování však mělo ten význam, že od té doby již žádný rabín nebyl vzat jako rukojmí pro výkupné, neboť se ukázalo, že to prostě nefunguje. Není bez zajímavosti, že podobně se zachoval Stalin, když odmítl vyměnit svého zajatého syna za generála Pauluse.

Výhledy.

Jakékoliv prognózy by měly vycházet z neideologicky pochopené minulosti. V polovině minulého století se židé nebránili – a nikdo to po nich nemůže chtít podruhé. Izrael tedy bude akceptovat pouze takové řešení, které mu umožní zabezpečit své obyvatelstvo, ať to jsou židé, křesťané, muslimové či drúzové. Toto je jedna z konstant, se kterou musí budoucí mírové ujednání počítat – nebo nebude žádné. Další nezbytností je silný a suverénní Libanon, jenž bude garantovat, že z jeho území nebude žádný jiný stát atakován. Musí to však být Libanon, který nebude v nebezpečí paralely „únorového“ puče a převzetí moci jednou politickou stranou s její „ozbrojenou paží“. Mnohokrát bylo opakováno, že Izrael vlastně bojuje o více než jen sám za sebe. V případě Libanonu to platí stoprocentně.
Izrael usiluje o přerušení sledu vynucených tahů, podle nichž postupuje agresor. Pouze průlom v této oblasti může zvrátit nepříznivý vývoj situace. Jak však má Izrael přežít, když se sice – teoreticky – může bránit, ale nesmí přitom nic poškodit, nikomu ublížit, natož zabít, zranit či polekat? Můžeme se potom divit, že se zachová jako onen jezevčík? Jezevčík, který se má dostat na druhou stranu rybníka, aniž by ho obešel či přeplaval? Co ten jezevčík udělá? Přeplave! Přeplave? Vždyť nesmí!!! Nesmí – ale přeplave.

Popisek
Kouř nad Bejrútem. Jedním z příkladů, jak média manipulují v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě s realitou, je fotografie spolupracovníka agentury Reuters Adnana Hajje, na které je zachycen Bejrút po bombardování 5. srpna. Dýmu nad městem se fotografovi zřejmě zdálo málo, tak ho přikleslil (ne příliš kvalitně). Když manipulace vyšla najevo, agentura s Hajjem okamžitě přerušila spolupráci.