Enrique Stanko Vráz: Záhadný světoběžník

30. června 2011, 05:58 - Robert Šimek
30. června 2011, 05:58

Byl jedním z nejzáhadnějších českých cestovatelů. Na přelomu 19. a 20. století navštívil různé části Severní a Jižní Ameriky, Asie i Afriky. Během cest shromáždil řadu cenných předmětů a unikátních fotografií, které pak věnoval Národnímu a Náprstkovu muzeu v Praze. Svůj skutečný původ i pravé jméno ale tajil a dodnes je známý pouze pod pseudonymem.

 Foto: Archiv

 „Mluvím-li o svém mládí, lžu!“ říkával nepokrytě. Podle jedné verze byla jeho matkou Češka a otcem Rus, podle jiné to bylo naopak. V žádosti o první cestovní pas kolonku „rodiče“ jednoduše proškrtl a pravdu o svém původu neřekl ani své budoucí manželce. Když se jednou v dopise jemně zeptala, rezolutně odepsal: „Ať Vás ani nenapadne, že bych Vám někdy řekl své pravé jméno! Kdo mě chce, ať vezme mě, jak jsem!

Dokonce i přezdívku si různě měnil. Příjmení Vráz psal nejdřív bez čárky a později k němu připojoval jména jako Emrajeo Stanislav, Ed. Stanislav, Emil Stanislav či Emanuel Stanislav. V literární tvorbě ale proslul jako Enrique Stanko Vráz a brzy mu už nikdo jinak neřekl. Jeho pravá identita tak zůstala dokonale skryta a dnes už se vypátrat nedá. Možná byl ztraceným básníkem Karlem Ilichmanem nebo nemanželským synem hraběte Thurn-Taxise, jak si myslí někteří vědci. Jemu samotnému se ale pod pseudonymem žilo dobře. Pověst záhadné osobnosti byla navíc v době velké cestovatelské konkurence na přelomu 19. a 20. století nejlepší reklamou pro jeho přednášky, články a knihy.

Zakleté Timbuktu

 Mluvil i psal česky. Podle vlastních slov se ale narodil roku 1860 v bulharském Trnovu (dnešní Veliko Tărnovo) v rodině diplomata nebo důstojníka. Absolvoval střední vojenskou školu a roku 1877 bojoval proti Turkům u Plevna, kde byl raněn. Poté odjel do švýcarska, aby tam začal studovat medicínu. Došlo ale k blíže nespecifikované rodinné tragédii, po které se roku 1880 vydal tehdy dvacetiletý mladík na cestu do Afriky.

Začal si říkat Enrique Stanko Vráz a v přestrojení za Araba se snažil z Maroka dostat do tajemného města Timbuktu v dnešním Mali. Živil se lovem zvířat a sběrem rostlin, které pak prodával místním nebo posílal do Evropy. Vytýčeného cíle ale nedosáhl. Po třech letech marných pokusů navíc těžce onemocněl malárií a úplavicí, takže musel odjet na Zlaté pobřeží (dnešní Ghana), kde vyhledal pomoc. Obě nemoci nakonec překonal. V Akkře si pak od místních misionářů koupil první fotoaparát, se kterým začal zaznamenávat přírodu.

Pobýval v Kumasi, Akvapinu či Addahu. Roku 1885 se ještě jednou pokusil dostat do Timbuktu, po 322 kilometrech plavby po řece Gambii ale opět onemocněl malárií a musel se znovu vrátit. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral velké množství přírodnin, asi 15 tisíc kusů hmyzu, 1 200 ptáků, 600 savců a zhruba 800 kusů jiných předmětů. Velkou část z této sbírky zakoupil britský guvernér a nechal ji vystavit v Dublinu. Zbytek věnoval Vráz zcela zdarma Národnímu muzeu v Praze.

Smolná plavba po rovníku

 Ze západní Afriky se vydal roku 1888 na Kanárské ostrovy, aby se doléčil z prodělané malárie. Tam se setkal s polským knížetem Adamem Woronieckým i s přítelem Jaroslavem Brázdou, kterého znal už z Maroka. Všichni tři se brzy dohodli, že se vypraví do Venezuely, odkud chtěl Vráz procestovat po vodních tocích celou Jižní Ameriku. V červenci 1889 se tedy na parníku Olinde Rodriguez vydali na cestu a po zastávkách na karibských ostrovech se nakonec úspěšně dostali až k venezuelským břehům.

Kníže Woroniecký, který cestu financoval, ovšem už po třech dnech od vylodění zemřel na žlutou zimnici a dvěma českým cestovatelům nezbylo než si obstarat peníze jinde. Začali proto opět sbírat různé přírodniny, které posílali do Evropy. Zaměřili se přitom hlavně na orchideje a brzy přišli i s další novinkou. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu, která měla podobné vlastnosti jako kaučuk a dala se využít v elektrotechnice či telegrafii.

Obchod s balatou se slibně rozvíjel, roku 

1892 se proto mohl Vráz konečně vydat na odloženou výpravu. Cestu zahájil ve městě Bolívaru na řece Orinoko a později pokračoval po jejích přítocích. Po celou dobu fotografoval a sbíral materiály, které přepravoval na dvou lodích Praga a Tucuso. Druhá loď ale po několika měsících ztroskotala, takže Vráz o téměř polovinu věcí přišel. Výpravě navíc došly peníze, protože Brázdu mezitím někdo přepadl a okradl o všechen zisk z balaty. Nouze donutila českého cestovatele v Manaosu prodat loď i fotoaparát a zbytek plavby proti proudu Amazonky absolvovat na říčním parníku. Přes Iquitos se dostal až k dolnímu toku řeky Huallagy, odtud se vydal s několika indiány do hor. Překročil Kordillery a v listopadu 1893 došel až do Pacasmaya na tichomořském pobřeží, kde svou cestu ukončil. Zážitky z ní později shrnul ve své nejznámější knize Napříč rovníkovou Amerikou.

Mírumilovní zabijáci

 Na chilském parníku Maipo odplul Vráz do Panamy a odtud se po krátké zastávce ve Venezuele dostal roku 1894 do Evropy. V polovině července téhož roku pak konečně přijel i do Prahy a přivezl s sebou nejen množství sbírek a fotografií, ale také 44 ptáků a různých savců, navštívil Vojtu Náprstka a uspořádal také řadu přednášek, se kterými objížděl i další česká a moravská města. V době konání Národopisné výstavy v létě 1895 se pak seznámil i se svou budoucí ženou Čechoameričankou Vlastou Geringerovou.

Už v listopadu 1895 se znovu vydal na cesty. Přes Severní Ameriku se dostal do Japonska a odtud roku 1896 zamířil až na Borneo, kde se vypravil k Dajákům – obávaným lovcům lebek. Ti sice vypadali na první pohled hrozivě a krvelačně, ve skutečnosti byli ale mírumilovní. Hlavy zabitých nepřátel byly jejich nejcennějším majetkem. Bez trofeje lebky nemohl například dajácký mládenec žádat o ruku nevěsty. Vrázovi zde ale žádné nebezpečí nehrozilo. Jak sám později vzpomínal, nikdy si nebyl jistější svým životem než u lovců lebek.

Za boxery do Číny

 Z Bornea se přesunul na Novou Guineu. Nizozemská koloniální správa mu ale nedovolila cestovat do téměř neznámé jižní části ostrova, a tak se usídlil na severu a 12. prosince 1896 se s domorodou družinou vydal na odvážnou cestu do vnitrozemí hornatého Arfackého poloostrova. Jedno zdejší pohoří pojmenoval po Bedřichu Smetanovi. Tento název se ale neujal.

Z Nové Guineje se následně přesunul do Siamu (dnešního Thajska). Pobýval především v Bangkoku, odkud podnikal výlety do okolí. Byl zde spíš v roli turisty, nicméně na základě různých zážitků sepsal roku 1901 úspěšnou knihu V Siamu, zemi bílého slona.

Počátkem června 1897 se zastavil v Praze, ale jen na 14 dní. Poté odjel do Spojených států, kde se v Chicagu konečně oženil se snoubenkou Vlastou, se kterou měl později dvě děti – dceru Vlastu a syna Viktora. Svatební cesta novomanželů vedla do Mexika, kde oba mimo jiné vystoupali na známou sopku Popocatepetl.

Vráz pokračoval v přednášení, při kterém navštívil několik evropských měst. Roku 1900 se ale doslechl o takzvaném „boxerském povstání“ v Číně, které v něm vzbudilo velký zájem o celou zemi. V lednu 1901, krátce po skončení nepokojů, připlul do města Tiencinu, ze kterého vlakem odjel do Pekingu. Zde se jako jeden z prvních Evropanů procházel po Zakázaném městě a pořídil i jeho fotografie. Po třech měsících se pak vydal do Mandžuska a odtud do Koreje, kde byl hostem samotného korejského prince.

Mezi dvěma kontinenty

 Zpět do Evropy cestoval z Vladivostoku přes Sibiř a Moskvu. V Praze se ale tentokrát ani nezastavil a jel rovnou do Chicaga. V letech 1903 až 1904 objížděl hlavní města Jižní Ameriky, ve kterých fotografoval a pořádal přednášky. Začal Brazílií, pokračoval do Paraguaye, Argentiny, Chile, Peru, Ekvádoru, Kostariky, Panamy a na Kubu. Roku 1904 navštívil podruhé Mexiko a společně s americkým archeologem Edwardem H. Thompsonem se zúčastnil i vykopávek v mayském městě Chichén Itzá.

V následujícím roce zajel do Čech a přednášel tu o Latinské Americe, brzy se ale zase vrátil do Chicaga. I jeho rodina neustále cestovala mezi Evropou a Spojenými státy. Roku 1907 se stěhovali do Čech, o tři roky později zase zpátky za oceán. Tentokrát se ovšem Vráz vracel s pověřením Národní rady, aby založil její americkou větev. Měla to být velká organizace, která by spojovala všechny Čechoameričany. Vráz pořádal turné po městech a oblastech osídlených Čechy, přednášel o staré vlasti a svůj výklad doplňoval stovkami diapozitivů, které si přivezl. V lednu 1911 byla Národní rada s kulturním, školským, tělovýchovným i podpůrným posláním ve Spojených státech skutečně založena a Vráz byl jednomyslně zvolen jejím předsedou.

Postupně se naplno zapojil do společenského života Čechoameričanů, dokonce spolupracoval i na předvolební kampani prezidenta Woodrowa Wilsona. Osobně se zasloužil o jeho zvolení, což mělo přímý vliv na pozdější Wilsonův postoj ke vzniku samostatného Československa. Právě v této době ale začal mít Vráz potíže se srdcem a na jeho levé ruce se objevily známky rakoviny, kterou zastavila až amputace roku 1920.

Trpký konec

 Natrvalo se s ženou a dcerou vrátil do Prahy v srpnu 1921. O rok později za nimi z Chicaga přijel i syn Viktor, který byl zpočátku z nové vlasti rozčarován. Vráz se tím trápil. Chtěl chlapce poslat zpět do Ameriky, nejdřív ho ale vzal na své přednáškové turné. Při něm teprve začal syn poznávat krásy české vlasti a postupně rostla i jeho láska k Čechům.

Enrique Stanko Vráz se ale vděčnosti za tuto osvětu ani předchozí zásluhy nedočkal. České prostředí nedokázalo ocenit jeho cestovatelské úspěchy ani podíl na vzniku Československa. Peníze měl pouze z přednášek a literárních seminářů, proto žil v trvalém nedostatku. Bydlel v dělnické čtvrti v Praze-Holešovicích a brzy ho začaly pronásledovat i různé nemoci. Trpěl těžkými depresemi, které nedokázal překonat, a roku 1932 ve svých 72 letech zemřel.

 

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
dTest: Které dary musíte zdanit a kolik odvedete státu?
Práce pro více zaměstnavatelů během roku 2017 a daně
Povinné ručení? Nejlevnější není vždy nejlepší
Chcete si přivydělat? Staňte se členem volební komise
Byty za méně než 4násobek ročních příjmů? Ve 3 z 14 krajů ano
Auta
Také Apple připravuje autonomní řízení. Jeho systém má být…
Srážka se zvěří hrozí nejen na podzim. Co v takovém případě dělat?
Automobilce Mini došla trpělivost. Na Dakar pošle auta s pohonem 4×4 i zadokolky
Je pohon na LPG ohrožený druh? Originálních aut na plyn už moc nekoupíte
Škoda představuje model Ke Luoke. Je to prodloužený Karoq pro Čínu
Technologie
Transcend RDC2: multifunkční čtečka karet pro smartphony (vyzkoušeno)
Messenger už nebude tak brutálně masakrovat fotky. Novým limitem je 4k
4K, HDR a 5× větší úhlopříčka, než má vaše televize. Nový projektor od BenQ stojí jen 40 000 Kč
Panelové prostředí pro aplikace ve Windows žije. Možná si ho brzy osaháme
Vznikl velký výrobce procesorů ARM pro servery, Marvell a Cavium se spojí za 6 miliard $
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít