Dvě podoby aukce - Euro.cz

Přihlášení

Dvě podoby aukce

, Aleš Mydlář,
Dvě podoby aukce
Zdroj: Euro.cz

Veřejná soutěž nemusí být vždy to pravé

Aukce uměleckých předmětů, kterou uspořádalo minulý víkend Dorotheum, se na první pohled nelišila od podobných seancí jiných společností. Také zde se mezi autory dražených předmětů objevovala slavná jména, jako Josef Čapek, Emil Filla, Alfons Mucha nebo Václav Špála. V naplněném sále pražského hotelu Renaissance licitovali zájemci o více než pět set předmětů v celkové minimální ceně přesahující dvanáct milionů korun. Poprvé ale dražba uměleckých předmětů probíhala podle zákona o veřejné obchodní soutěži, nikoliv podle legislativní úpravy o veřejných dražbách. I když Dorotheum zdůrazňuje, že tato forma aukce přináší kupujícím řadu výhod, nemusí tomu tak být vždy.

Veřejná soutěž je rychlejší.

„Zákon o veřejných dražbách jsme vždy plně respektovali. Dle našeho názoru ale značně zasahuje do soukromí prodávajících a kupujících, protože například ukládá u všech vydražených děl předávat adresy prodávajícího kupujícímu, a naopak,“ říká Manfred Humer, jednatel pražské pobočky aukčního domu Dorotheum. „Průběžně jsme hledali takovou formu, která by nám umožňovala zákonný postup, současně eliminovala zásah do soukromí prodávajících a kupujících a snížila jejich procedurální zatížení,“ tvrdí Humer.
Dodává, že celý proces aukce je podle zákona o veřejné obchodní soutěži mnohem jednodušší. Nepředepisuje zasílání vyhlášek a protokolů jednotlivým zákazníkům poštou ve formě dopisu s doručenkou, v případě zastupování při dražbě nevyžaduje plnou moc, u zahraničních zájemců pak apostilitu nebo legalizaci. V samotném průběhu dražby je krkolomná formulace, která musí být vyslovena po každém podání a která licitování nepřiměřeně prodlužuje. „Celkově je dražba na rozdíl od soutěže svázána většími formálními náležitostmi a je spojena s vyšší časovou a nákladovou náročností,“ dodává Humer. Menší administrativní náročnost veřejné soutěže potvrzuje i Libor Nevšímal z aukční síně Naxos. Ne vždy to však musí být vyloženě ku prospěchu věci. Dražebník má například povinnost získat průkazný doklad o původu draženého zboží (takzvaný nabývací titul), což může být pro kupujícího velice důležité. U veřejné soutěže taková povinnost ale není.

Dražby vyhovují prodávajícím.

Zákon o veřejných dražbách, kterým se řídí i aukce umění a starožitností, je pode Humera vhodný hlavně pro dražby nedobrovolné. Libor Nevšímal však říká, že posuzovat vhodnost, či nevhodnost zákona je nesmysl. „Dobrovolná dražba je jednou z cest zpeněžení majetku, která má své výhody a nevýhody. Například dražení nemovitostí podle zákona o dražbách je pro prodávajícího dost výhodné. Daň z převodu nemovitosti se počítá z ceny vydražení a platí ji nabyvatel,“ dodává Nevšímal. Advokát Karel Muzikář ze společnosti Weil, Gotshal & Manges týdeníku EURO řekl, že dobrovolná dražba je navíc obecně lepší z hlediska transparentnosti celého procesu, protože v ní existují striktní pravidla daná zákonem. „Volba té které formy dobrovolného prodeje však plně záleží na dohodě stran,“ upřesňuje Muzikář.