Držme se faktů - Euro.cz

Přihlášení

Držme se faktů

, Stanislava Janáčková,
Držme se faktů
Zdroj: Euro.cz

Eurozóna zatím nepřinesla slibovaný nárůst prosperity

Zánik české koruny a ztráta měnové suverenity představují tak závažný krok, že nutnost zvažovat všechna pro a proti nemůže popřít ani poradce ministra financí Oldřich Dědek, autor článku Příliš mnoho konstrukcí (EURO 11/2006). Emotivnost jeho polemiky s naší statí Není kam spěchat (EURO 9/2006) je zbytečné komentovat. Některá tvrzení je však nutno uvést na pravou míru.

Neplněný slib.

Z našeho původního textu byla redakcí vypuštěna tabulka, dokládající zpomalení růstu eurozóny po startu společné měny. Šlo o tabulku průměrných temp růstu HDP eurozóny (průměr za země nyní tvořící eurozónu), v obdobích 1971 až 1980, 1981 až 1990, 1991 až 1998 a 1999 až 2004. Příslušná tempa růstu klesala následující řadou: 3,2 procenta, 2,4 procenta, 2,3 procenta, 1,9 procenta. Poslední, nejnižší údaj je za období po zavedení eura. (Pramen: Eurostat and DG ECFIN, ECB Statistics Pocket Book, January 2006). Růst zemí nyní tvořících eurozónu se zpomaluje dlouhodobě. Prohloubení integrace až do podoby měnové unie se mělo stát lékem, který způsobí obrat k lepšímu. Stal se však pravý opak. Je bezpředmětné přít se o to, jaká část dalšího zbrzdění růstu jde čistě na vrub eura, a jaká je důsledkem nekompatibility společné měny s rostoucí regulací, centralizací, byrokratizací a s výsledným poklesem pružnosti všech trhů v eurozóně. Rozhodující je, že eurozóna zatím nepřinesla slibovaný nárůst prosperity.
Po vzniku eurozóny lze pozorovat jak značné rozdíly v tempech růstu mezi jejími členy, tak i zpomalení tempa růstu eurozóny jako celku. Jedno nevylučuje druhé. Hypotézu, že euro brzdí růst eurozóny jako celku, nelze vyvrátit pouhým poukazem na to, že pro část členských zemí to neplatí. Co platí pro celek, nemusí nutně platit pro všechny jeho části.

Fakta a politika.

Není pravda, že pro nás jako autory „historie skončila roku 2003“. Pokud jde o pozorovanou divergenci měr inflace v eurozóně, citovali jsme údaje z nejnovější studie kolektivu pracovníků Evropské centrální banky, která jde až do roku 2004 (ECB ji publikovala v lednu 2006). Dochází-li Oldřich Dědek k jiným závěrům než ECB, může důvod být nejen v zahrnutí dat za rok 2005, ale i v odlišné metodice. Studie ECB totiž pracuje s více ukazateli pro hodnocení rozdílů v inflaci, vychází z několika hypotéz a používá sofistikovanou metodiku k jejich testování. Přidáním jednoho roku a nakreslením grafu s jedním ukazatelem Dědek těžko může propracovanou studii ECB shodit se stolu.
Pro tvrzení Oldřicha Dědka, že rozdíly v mírách růstu a inflace jsou vlastně přizpůsobovacím mechanismem (takže u zemí eurozóny s rychlejším růstem vede vyšší míra inflace ke zpomalení růstu, kdežto u zemí jako Německo nízká míra inflace růst urychluje), zatím nenacházíme žádnou oporu ve faktech.Kdyby takový mechanismus skutečně fungoval, musely by míry růstu i míry inflace jednotlivých zemí eurozóny navzájem konvergovat – ale k tomu, alespoň prozatím, nedochází. Naznačený přizpůsobovací mechanismus zůstává učebnicovou spekulací.
Nemůžeme přijmout tvrzení, že námi uváděná fakta, statistické údaje i závěry rozsáhlých studií, na které jsme cítili potřebu upozornit, jsou „nevěrohodnou a vykonstruovanou argumentací“. Tento postoj Oldřicha Dědka není příliš vhodný pro odborné diskuse, ovšem hodil by se výborně pro jeho účinkování na politické scéně.

Diskuze