Čekání na Kerryho - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Čekání na Kerryho

, Jan Žižka,
Čekání na Kerryho
Zdroj: Euro.cz

V Istanbulu se hledal kompromis

NATO postupně ztrácí význam. Pro zastánce tohoto názoru mohl být istanbulský summit aliance dalším důkazem, že tomu tak opravdu je. Spojenci sice vyšlou do Afghánistánu patnáct set, či možná tři tisíce vojáků navíc, ale z hlediska potřeb nestabilní země je to nedostatečné. Členové NATO se shodli, že budou cvičit irácké policisty a vojáky, ale to už řada států včetně Německa i Česka beztak činí. Žádné výraznější zapojení aliance v Iráku na istanbulském jednání neprošlo.
Optimisté na druhé straně připomenou, že ochota najít alespoň nějaký kompromis v Istanbulu byla. Spojenci už se tolik nerýpali ve svých starých sporech z doby útoku na Irák. Přesto nakonec ono „hledání společného jmenovatele“ zastínil další díl slovního souboje mezi americkým prezidentem Georgem Bushem a hlavou francouzského státu Jacquesem Chirakem.
V tomto souboji měl lepší nástup Bush. Tím, že Američané posunuli předání správy v Iráku tamním orgánům o dva dny dopředu – na dobu, kdy začínal istanbulský summit (28. června) – mimo jiné udali tón mediálnímu zpravodajství. O americkém počínání v Iráku se tak začalo informovat v poněkud pozitivnějším duchu.
Jenže postupně získával navrch Chirac. Veřejně vyčetl Bushovi, že žádá vstup Turecka do Evropské unie. Je to, jako kdybychom my říkali Američanům, jaké mají mít vztahy s Mexikem, prohlásil francouzský prezident. V tu chvíli byly sympatie mnoha evropských účastníků istanbulského summitu na jeho straně. Asi i těch, kterým jinak vadí Chirakovo arogantní vystupování v Evropské unii. Nezávisle na tom, co si myslí o vstupu Turecka do unie.
Byl to právě Chirac, kdo se v Istanbulu nejostřeji postavil proti výraznějšímu zatažení NATO do Iráku. Také tento jeho postoj má spoustu příznivců. Můžeme vyloučit, že Američany vedenou alianci by Iráčané nepovažovali za nenáviděné okupanty? Pokud Washington opravdu chce v Iráku získat větší respekt pro mezinárodní jednotky, měl by přesvědčit k účasti muslimské státy. Řada Evropanů se obává, že Američané chtějí řešit svá dosavadní selhání tím, že přenesou spoluzodpovědnost na své spojence. A to až teď, kdy všichni vidí, že se Američanům stabilizovat Irák nedaří.
Chirac ovšem svým postojem dal především najevo, že Američané v alianci prosadí pouze to, na co jim Francouzi s Němci kývnou. Francouzský prezident tak „vedoucímu“ Bushovi vyvádí to, co právě Chirac schytává od ostatních států v Evropské unii, kde by hlavním šéfem chtěl být on sám. Dnešní doba svým způsobem přeje opozičníkům.
Evropané – včetně Francouzů i Němců – si uvědomují, že z amerického krachu v Iráku by se nemohli radovat. Tamní nestabilita je hrozbou i pro ně. Ale pomáhat Bushovi, který na ně dříve nebral žádný ohled? Taková politika ani nemůže přinést žádné politické body. Dokonce i britský premiér Tony Blair kvůli pokračujícímu spojenectví s Bushem ztrácí popularitu.
Významnějším mezníkem než istanbulský summit NATO mohou nakonec být pro alianci podzimní prezidentské volby ve Spojených státech. Prostě se čeká na Kerryho. V Evropě mnozí dobře vědí, že je nutné vztahy s Američany zlepšit. Raději to však udělají ve chvíli, kdy prezidentem USA bude nynější demokratický kandidát John Kerry.
Je nutné varovat před iluzemi. Rozdíly v základních principech zahraniční politiky Bushe a Kerryho budou malé. Oba politici budou prosazovat především americké zájmy a v případě potřeby se nebudou ohlížet na názory ostatních. Současnou potřebu – po iráckých zkušenostech – však také oba vidí v lepší součinnosti s evropskými spojenci. To po nich ostatně žádá americká veřejnost.
Přesto je mezi Bushem a Kerrym zásadní rozdíl. Bushův obrat od jednostranné politiky k posilování spojeneckých vazeb nebude Evropa brát vážně. I kdyby byl zájem Bushovy administrativy upřímný, bylo by velmi těžké překonat nedůvěru z minulosti. Kerryho vztah s Berlínem či Paříží by rozhodně nebyl bezproblémový, ale také by nebyl zatížen tolika brzdami.
Ve prospěch George Bushe je nutné uvést, že po 11. září 2001 to vůbec neměl jednoduché. Kdoví, jak by ve stejné době řídil zemi John Kerry. Evropanům ostatně ani nepřísluší rozhodovat o tom, zda je lepší Bush, či Kerry. Nemá však smysl ani zastírat, že změna ve Washingtonu by mnohým z nich vůbec nevadila.