Bratři v triku - Euro.cz

Přihlášení

Bratři v triku

, Pavel Páral,
Bratři v triku
Zdroj: Euro.cz

Proč jsou čeští bankéři za padouchy

Bankéři obvykle nebývají obdivovanými veřejnými hrdiny jako transplantační chirurgové, piloti, či hasiči. V Česku je však neoblíbenost finančních mágů zcela mimořádná. Nestačí, že mají pocuchaný kabát z dob transformace. Ještě na ně kvůli jejich poplatkové politice zaútočil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a de facto je obvinil z okrádání klientů prostřednictvím dohod o cenách služeb.
Na jednu stranu se člověk těžko diví podrážděnosti tří hlav největších českých peněžních ústavů, na straně druhé se tyto hlavy těžko mohou divit tomu, že velká část jejich klientů dnes říká: „Zaplať pánbůh, že jim někdo konečně šlápnul na kuří oko.“ Bankovní poplatky totiž na rozdíl od velké části ostatních cen v ekonomice opravdu vytrvale a podezřele rostou.
Bankéři se brání tvrzením, že přece urputně soutěží a vedou cenovou válku na trhu hypoték či kreditních karet. Žel na trhu depozit a běžných účtů nepochybně žádný krutý konkurenční boj nezuří. Popravdě řečeno, těžko se posuzuje, nakolik je trh bankovních služeb v Česku skutečně konkurenční a nakolik je snažení Josefa Bednáře motivováno blížícím se rozhodováním o jeho dalším mandátu v čele antimonopolního úřadu. Lidem se zátah v bankách určitě líbí a hlas lidu je pro politiky, kteří budou o novém předsedovi ÚOHS rozhodovat, hlasem božím.
Na druhou stranu guvernér ČNB Zdeněk Tůma neváhal prohlásit, že konkurence v bankovních službách je příkladná. Těžko by však také tvrdil opak, když tento trh byl velmi významně vytvářen právě rukama centrálních bankéřů. Jsou to oni, kdo nastavují pravidla pro vstup a výstup z odvětví bankovnictví a tím zásadně ovlivňují úroveň konkurence.
Ale jednoduché není ani posouzení, zda jsou podobné zásahy vůbec na místě. Kovaný liberál říká, že trh si to přebere po svém a pouze trh má pravdu. Realista však k tomu dodá přípodotek, že volný trh a konkurence zcela přirozeně vedou jen jediným směrem, a to k jednomu vítězi, tedy k monopolu. A zde pak trh končí. Angažovanost státu je proto v regulacích tržních sil třeba používat, i když až po převážení na lékárnických vahách.
V našem případě leží na jedné misce racionální argumenty, že nejsou jen tři velké banky, ale i spousta ostatních a některé z nich nabízejí velmi výhodnou poplatkovou politiku. Také charakteristika mnoha bankovních trhů ve staré Evropě nemá příliš odlišnou strukturu a o takovém Estonsku či Litvě darmo mluvit. A některé zahraniční banky mají vyšší návratnost kapitálu než česká velká trojka. Svou věcnou podstatu má i to, že výši poplatků za výběr z bankomatu, či za vedení účtu, ovlivňuje i to, že Češi nemají na lepší a dražší bankovní služby, z nichž zahraniční banky právě tyto kritizované položky dotují.
Na straně druhé tyto dobře placené služby, o něž dosud v Česku není zájem, neznamenají jen tržby, ale také náklady, tudíž tento argument sedí jen zčásti. Zrovna tak ziskovost poměřovaná ukazatelem ROE vysoko nad dvaceti procenty není sice až tak exotickou výjimkou, ale sotva se najde trh, na němž by takto úspěšní byli téměř všichni. Navíc tyto zisky jsou dosahovány dlouhodobě, včetně let, kdy banky musely odepisovat extrémně vysoké investice do nových informačních systémů. Můžeme to jistě zčásti přičíst tomu, že Miloš Zeman neomylně zvolil ten nejdražší a pro kupce nejvýhodnější systém sanace transformací poškozeného bankovního sektoru, ale určité pochybnosti stejně zůstávají.
Enormní zisky banky totiž generují v situaci, kdy jsou silně překapitalizované a kapitálová přiměřenost není na osmi, ale na dvanácti, třinácti a občas i patnácti procentech. Zdaleka proto nevyužívají svého obchodního potenciálu. Podstatnou část aktiv ukládají v ČNB za historicky nejnižší úrok, jaký kdy byl centrální bankou mezi Lanžhotem a Aší vyplácen. Dělají to proto, že nejsou schopné najít dobré projekty pro financování. Důvodem je neochota jejich majitelů přijmout určité riziko, ale i jednoduchost, s jakou se levně posbírané zdroje ukládají na zmíněné repo a do rostoucího státního dluhu. Úrokové marže sice v celku trochu klesají, ale zdaleka ne tak silně, aby to odpovídalo hlasitosti lkaní slyšitelnému z oken domů Na Příkopech, či z mrakodrapů na Pankráci. Například bankovní spread, tedy rozdíl mezi úročením celkových vkladů a výpůjček domácností, dokonce vzrostl od roku 2001 téměř o čtyři desetiny na úctyhodných 6,46 procentního bodu. V případě nefinančních institucí, tedy podniků, je situace o něco horší, protože spread za stejné období klesl ze 4,36 na 3,39 procentního bodu. To je ale vývoj, který silně nahrává brněnským antimonopolním úředníkům. Trh korporátních úvěrů je totiž otevřen a firmy čerpají půjčky i ze zahraničních bank. Proto v konkurenci spready klesají. Zatímco v případě privátních půjček, kde mezinárodní konkurence neexistuje a vše je jen otázkou domácí soutěže, banky vydělávají víc a víc. To pak není divu, že marketingové pošťuchování vypadá trochu bratrsky a mnoho lidí dospěje, byť třeba neprávem, k závěru, že ti tři pánové jsou nakonec opravdu v jednom triku.

Diskuze