Beznadějná koncovka - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Beznadějná koncovka

, Pavel Matocha,
Beznadějná koncovka
Zdroj: Euro.cz

Mistr světa v šachu z roku 1972 čeká v japonském vězení na vyhoštění

Šokující zpráva obletěla před deseti dny šachový svět. Bobby Fischer, mistr světa z roku 1972 a možná nejlepší šachista historie, byl zadržen v Japonsku a v tamním vězení čeká na vyhoštění do Spojených států. V Americe přitom bude postaven před soud a v nejhorším případě stráví až deset let v kriminálu za porušení mezinárodních sankcí vůči bývalé Jugoslávii.
Na mezinárodním tokijském letišti Narita zatkla japonská přistěhovalecká služba Bobbyho Fischera, když chtěl odletět do filipínské Manily. Americký občan Fischer je ve své domovině hledanou osobou od roku 1992, kdy sehrál proti vůli americké vlády šachový zápas proti Borisi Spasskému v bývalé Jugoslávii. Dvanáct let pak pendloval po světě (pobýval zejména v Japonsku, na Filipínách, v Německu a v Maďarsku), aniž by USA vyvinuly větší úsilí dostat ho domů před soud. Překvapivě až v prosinci loňského roku Spojené státy úředním aktem na dálku „zneplatnily“ Fischerův platný pas a tuto informaci poslaly do zemí, kde se dříve pohyboval. Letos v červenci byl proto v Japonsku zadržen kvůli neplatnému cestovnímu dokladu.
Fischerova dlouholetá přítelkyně Miyoko Watai řekla agentuře AP, že Bobby nevěděl, že jeho pas byl zneplatněn. Tvrdí, že proti případnému rozhodnutí o vyhoštění do USA se odvolá. Utajený zdroj Seattle Post-Intelligencer uvádí, že se nedá odhadnout, jak dlouho bude deportační procedura trvat, ale japonské úřady jsou prý již rozhodnuté Fischera do USA vydat.

Geniální šachista.

Bobby Fischer (61) se narodil v židovské části Brooklynu a velmi brzy zcela propadl kouzlu šachů. Nic jiného kromě královské hry jej nelákalo. Opustil střední školu a stal se profesionálním šachistou. Jeho genialita byla brzy zřejmá – ve čtrnácti letech poprvé vyhrál mistrovství USA, v patnácti se stal mezinárodním velmistrem. Kromě nadání disponoval nezměrnou ctižádostí a pracovitostí, studiu šachu se věnoval čtrnáct hodin denně.
Co mu na sebedůvěře chybělo v životě, to mu přebývalo za šedesáti čtyřmi poli šachovnice. Považoval se za nejlepšího šachistu a když byl v roce 1962 po turnaji v Curacao kritizován, že ve srovnání se sovětskými velmistry hrál slabě a že zřejmě není ani nejlepším na Západě při srovnání s Bentem Larsenem, odpověděl, že turnaj nebyl fér a že Sověti podváděli. Tvrdil, že některé partie mezi sovětskými velmistry byly předem dohodnuté remízy, že pouštěli body mezi nimi vybranému vítězi a navzájem si pomáhali při analýzách. Mnoho komentátorů ho mělo za blázna, který se vymlouvá a vymýšlí si. Po čtyřiceti letech je ale třeba dát Fischerovi v tomto zapravdu. Jeho slova nedávno potvrdili bývalí sovětští velmistři a účastníci zmíněného turnaje (David Bronstein, Viktor Korčnoj a Nikolaj Krogius). A když poté ve čtvrtfinále turnaje kandidátů mistra světa smetl sovětského velmistra Tajmanova 6:0, pak v semifinále Dána Benta Larsena také 6:0 a ve finále Tigrana Petrosjana 6,5:2,5, nebylo o jeho šachových schopnostech pochyb. Světový šachový trůn dobyl v roce 1972 v Reykjavíku v zápase, který byl na vrcholu studené války prestižní pro obě velmoci. Styl, kterým Fischer porazil Sověta Spasského, byl fenomenální a pro východní blok potupný. V první partii nastavil Američan v koncovce figuru tak, že mnoho šachových komentátorů je dodnes přesvědčeno, že to bylo schválně, že dal soupeři fóra. To ještě potvrdil ve druhé partii, kdy se nechal zkontumovat, když organizátoři odmítli vyhovět jeho požadavku, aby v hracím sále nebyly televizní kamery. Spasskij tedy vedl 2:0, ale nakonec prohrál 8,5: 12,5.

Spravedlivý vynálezce.

Fischerův mimořádný smysl pro šachy je patrný nejen z jeho výsledků a ohlasů soupeřů, ale i ze dvou vynálezů, které nesou jeho jméno. První jsou Fischerovy náhodné šachy, které se liší od klasické varianty základním rozmístěním figur. Před každou partií je náhodně vylosováno výchozí postavení šachových kamenů na první a osmé řadě (pěšci zůstávají na svém místě), a tak zcela odpadá nuda teorie šachového zahájení, kdy mnoho variant je proanalyzováno i na dvacet tahů. Učit se teorii zahájení při Fischerově variantě nelze, respektive nemá smysl, neboť základních možných postavení je téměř jeden tisíc.
Druhým vynálezem jsou Fischerovy šachové hodiny. Zhruba až do poloviny devatenáctého století se šachy hrály bez hodin, a tak občas jeden ze soupeřů mohl druhého doslova vyhladovět. Stalo se, že nad jedním tahem jeden hráč přemýšlel šestnáct hodin! Pak se sto padesát let hrálo s mechanickými hodinami, kdy každý ze soupeřů měl určité množství času na určitý počet tahů a na celou partii, třeba dvě hodiny na čtyřicet tahů a hodinu na zbytek partie. Pokud někomu ze soupeřů vypršel čas, šachovou mluvou „padl praporek“, prohrá,l i pokud už měl na šachovnici vyhranou pozici. Fischerovy hodiny dávají hráčům nejen určité množství času na celou partii, ale za každý provedený tah jim trochu času přibude – obyčejně třicet vteřin. Hráč tak má na každý tah vždy minimálně třicet vteřin, a tak by už neměl vyhranou pozici prohrát pro nedostatek času.

Nenávistný antisemita.

Po získání titulu mistra světa se ale Fischer v podstatě stáhl z šachového světa a nakonec ani nenastoupil proti svému vyzyvateli. Tak se v roce 1975 stal mistrem světa Anatolij Karpov, aniž by se s Fischerem utkal.
Fischer se vždy odmítal podřizovat jakékoli autoritě a chtěl být tím, kdo z pozice nejsilnějšího hráče určuje pravidla. Jeho mimořádné požadavky na pořadatele (nejen finanční, ale například i pokud jde o výši toalet v jeho hotelovém pokoji) se stále stupňovaly. A stejně tak zřejmě postupovala i jeho duševní porucha.
Je přesvědčen, že světu vládne židovské spiknutí a že zvláště on je jedním z pronásledovaných. Ač sám po matce Žid, stupňoval své antisemitské výkřiky od „prolhaných bastardů“ až do polohy, že holocaust si vymysleli Židé, aby na něm pak vydělali spoustu peněz. I v jiných oblastech jeho života bylo zřejmé, že není zcela psychicky v pořádku. Na několik let upsal třicet procent svých příjmů jedné náboženské sektě. Nebo si nechal vyvrtat všechny své zubní plomby, neboť nechtěl mít ve své hlavě nic cizího, skrze co by ho jeho nepřátelé mohli ovlivňovat.
Přestože jeho životní úroveň stále více klesala, odmítal v osmdesátých letech pozvání na šachové turnaje, kde mu mecenáši nabízeli od jednoho do čtyř milionů dolarů jako startovné. Odpovídal, že částka je pořád ještě malá. Nakonec si přivydělával tím, že za několik tisíc byl ochoten se sejít s někým z šachových fandů, nebo někomu zatelefonovat.

Jdou po paranoikovi.

Finanční injekce přišla až v roce 1992, kdy jugoslávský bankéř souhlasil s tím, že zaplatí šest milionů dolarů jako cenový fond pro Fischera a Spasského, pokud v jeho zemi sehrají odvetu za Reykjavík 1972. Fischer souhlasil, přestože těsně před zápasem dostal dopis z amerického ministerstva financí, že kvůli sankcím proti Jugoslávii nesmí v Miloševičově zemi hrát. Nejenže nařízení americké vlády ignoroval, ale na tiskové konferenci na tento dopis naplival. Zápas proti Spasskému hladce vyhrál a jako vítěz inkasoval 3,5 milionu dolarů. Od té doby však nesměl do své vlasti.
Jako psanec pendloval po světě a skrze filipínské rádio šířil své paranoidní názory. Seznámit se s nimi může každý na internetové stránce http://home.att.ne.jp/moon/fischer. Když al-Káida udeřila na New York a Washington, Robert Fischer to označil za velmi dobrou zprávu.
Fischer je však přesto všechno možná názornou demonstrací rčení: „To, že jsi paranoik, neznamená, že po tobě nejdou.“ Je totiž podivné, když nějaký stát vydá na svého občana obžalobu, pak jej nechá léta volně cestovat po světě, a dokonce mu v průběhu doby vydá i nový pas, a po jedenácti letech vyvine úsilí, aby ho dostal domů před soud.
Příští týdny ukáží, zda člověk, který by potřeboval spíše lékaře než soudce, nezíská další argument pro své tvrzení, že „brutální vláda Spojených států a světové židovstvo jej chtějí zničit“. V této koncovce, zdá se, už ani Fischer nenajde nějakou remízovou záchranu.

Nic není ztraceno.

Amerika dala světu kromě Bobby Fischera jen jediného mimořádného šachistu, Paula Morphyho, jednoho z nejlepších hráčů druhé poloviny devatenáctého století. Ten zažehl svoji šachovou slávu simultánkou v největším hotelu v New Orleansu v roce 1857 a mohl by být nadějí, že i v beznadějné koncovce se dá najít spásný tah. „Štíhlý mladík ve fialovém sametovém kabátu, s vysokým škrobeným límcem a s vlající kravatou nastoupil proti patnácti nejlepším šachistům města,“ popisují autoři knihy Šachy s úsměvem Morphyho neworleanskou simultánku. „Mlčky a neslyšně kvapil od jedné šachovnice ke druhé a k další a tak stále a stále dokola. Když vyhrál prvních deset partií, zastavil se a zahleděl na obraz, který visel na protější stěně. Bylo na něm namalováno, jak usměvavý ďábel hraje šachy s bledým vlasatým studentem, který vytřeštěnýma očima patří na Jeho satanské Veličenstvo. ´Ti dva hrají o lidskou duši, a student poznává, že vše je ztraceno, “ přiskočil s vysvětlením úslužný pořadatel. Paul Morphy poznamenal s úsměvem: „Nic, naprosto nic není ztraceno. Poraďte tomu vystrašenému studentovi na obraze, aby obětoval jezdce na g5. A bude mít docela dobrou hru.´“