Armádní varianta - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Armádní varianta

, Tomáš Hořejší,
Armádní varianta
Zdroj: Euro.cz

Vojáci navrhovali, aby se zbrojovka neprivatizovala jako celek

Za „nepřiměřeně rizikový“ označili experti ministerstva obrany vládou schválený způsob privatizace vodochodského Aera. Smlouvy, které mají zajistit, že Aero bude pokračovat ve vojenském programu – který využívá i česká armáda – jsou prý „nedostatečné a neefektivní“. Vyplývá to z materiálu „Způsob zajištění zájmů státu souvisejících s vojenským programem společnosti Aero Vodochody, a. s.“, který má týdeník EURO k dispozici. Ministerstvo v něm navrhovalo, aby se část vodochodské zbrojovky ještě před prodejem převedla na „již existující státní podnik“. Očividně mělo jít o Letecké opravny Malešice. Vláda ale nakonec rozhodla jinak.

Strategická závislost.

Vodochodské Aero je pro českou armádu strategicky důležité. Vojenští piloti momentálně létají na osmi jeho letounech L-39 Albatros a čtyřiadvaceti strojích L-159 Alca. Experti z Aera jim poskytují technickou podporu, servis a samozřejmě i náhradní díly. Pro armádní výcvikové účely vyvíjejí novou, dvoumístnou verzi L-159.
Vojáci jsou na Aeru doslova závislí. Zbrojovka totiž vlastní autorská práva na všechna v armádě využívaná letadla a je současně i jejich konstruktérem a výrobcem. V dokumentu ministerstva obrany o vojenském programu Aera se mimo jiné uvádí: „Korekci technického stavu letecké techniky v průběhu životního cyklu je oprávněn provádět pouze vlastník autorských práv a způsobilý k této činnosti je pouze konstruktér… Bez svolení Aera Vodochody nelze předat technické podmínky subdodavatelům… Jedině výrobce letounu je schopen posuzovat pevnostní a únavové vlastnosti konstrukce letounu.“
Aero má rovněž monopol na bezpečnost provozu jeho strojů. „Aero Vodochody, jako výrobce a finální dodavatel letounu i pozemního zařízení, vlastní veškerou potřebnou dokumentaci pro to, aby mohl řešit vzniklé problémy rychle, přesně a se znalostí souvislostí… Pro zachování bezpečnosti provozu letecké techniky je nutno v průběhu celého životního cyklu pružně reagovat na poruchy jednotlivých systémů, sledovat jejich poruchovost a přijímat opatření k udržení a zvyšování bezpečnosti provozu. K tomu je podle mezinárodních předpisů oprávněný pouze výrobce,“ píše se ve zmiňovaném materiálu.
Zbrojovka ale vojákům nezajištuje pouze opravy, zabývá se i modernizací stárnoucí armádní techniky. V nejbližších letech by například měli vodochodští experti do letounů L-159 zabudovat prostředky pro utajené rádiové spojení Havequick II, které jsou odolné proti rušení. Bez nich by se stroje nemohly po roce 2013 účastnit společných cvičení a operací NATO. Stejně tak bude nutné modernizovat záchranné systémy letadla a jeho řídicí software. Letoun má být nově, kvůli zvýšení ochrany, vybaven i prostředky elektronického boje.
A co víc: v letech 2014 až 2017 počítá ministerstvo obrany s rozsáhlou celkovou modernizací L-159 . „Hlavním cílem bude přizpůsobit letoun pro výcvik a vedení bojové činnosti v souladu s budoucími operačními a výcvikovými požadavky. Modernizace bude zaměřena na avioniku, zbraňové systémy, radiové vybavení letounu a prostředky radioelektronického boje,“ píše se v materiálu ministra obrany.

Český Lockheed.

Pro české ministerstvo obrany je Aero zkrátka něco jako pro americký Pentagon Boeing nebo Lockheed. Nebo Saab pro Švédy. Jeho experti proto velmi detailně zkoumali podmínky probíhající privatizace a došli k závěru, že nejlepším řešením pro stát by bylo, kdyby vojenská část Aera zůstala pod plnou státní kontrolou. Konkrétní nebyli, ale z dřívějších prohlášení ministerských úředníků je zřejmé, že zmíněným již existujícím státním podnikem by měly být Letecké opravny Malešice.
A zdůvodnění? Pouhé smluvní zajištění vojenské výroby po privatizaci prý nestačí. „Obecně lze konstatovat, že i v případě zajištění vojenské výroby po privatizaci smluvní formou by prohlášení konkurzu zřejmě znamenalo zásadní nebezpečí pro zachování vojenské výroby,“ píše se v již citovaném dokumentu. „Prohlášením případného konkurzu na majetek Aera Vodochody by obecně vzniklo pravděpodobně poměrně dlouhé období, ve kterém by byl další vývoj situace značně nejistý a ve kterém by bylo zajištění deklarovaných zájmů států a ministerstva obrany přinejmenším značně ohroženo… Jako největší nebezpečí se ale jeví prodej jednotlivých majetkových hodnot společnosti Aero Vodochody třetímu subjektu, který by nebyl zavázán plněním povinností, zajišťujících deklarované zájmy ministerstva obrany. K tomu může dojít formou prodeje části podniku, přímo prodejem jednotlivých věcí movitých či nemovitých, postoupením pohledávek, převedením závazků nebo nehmotného majektu.“
V případě prohlášení konkurzu se navíc dá o zaplacení smluvně sjednané pokuty s úspěchem pochybovat. Sami vojáci si myslí, že „efektivita vymáhání smluvní pokuty by v takovém případě byla pravděpodobně dosti mizivá“.
Stejně tak zavrhli i další zajišťovací instrumenty, například bankovní záruku a ručení třetím subjektem. Naopak o zřízení věcného břemene ve svůj prospěch byli ochotni uvažovat. „Věcné břemeno by mohlo být do určité míry vhodným instrumentem zejména pro zajištění práv k užívání letištní dráhy, kdy by mohlo být specifikováno jako povinnost zajistit možnost užívání dráhy pro realizaci vojenského programu, tedy zejména pro přistávání a vzlet letounů L-39 a L-159,“ uvádí se v armádní analýze.
Co by zmiňovaný „existující státní podnik“ se sídlem v pražských Malešicích z Vodochod vlastně dostal? Do klína by mu spadly budovy laboratoří a konstrukce, prototypová hala a dílny včetně všech strojů a měřicí techniky. Dále pak objekt střediska konečné kontroly, část výrobní linky letounů L-39 a L-159 mimo úseku, kde se montují civilní letouny Ae-270. Pak samozřejmě veškerá technická, projektová, vývojová, konstrukční, výrobní a opravárenská dokumentace. Pod státní letecké opravny by přešel i veškerý potřebný personál, počínaje konstruktéry a zkušebními piloty konče.
Ministerstvo obrany ale svoje požadavky neprosadilo. „Při jednáních o chystané privatizaci jsme prosazovali stanovisko, že nejjistější řešení garance pokračování vojenského programu by bylo, aby tento program zůstal pod kontrolou státu,“ řekl týdeníku EURO mluvčí ministra obrany Andrej Čírtek. „Větší podporu ale získala varianta privatizace firmy v celku, tedy i s vojenským programem,“ dodal. Jak řekl dále, stačí, když se uchazeči o Aero smluvně zavážou, že „budou nadále provozovat vojenský program a že budou dodržovat smlouvy, které ministerstvo obrany s firmou Aero Vodochody uzavřelo“.
Co by se ale dělo v případě, kdy by nový majitel smlouvy porušil? „Hrozí mu vysoké smluvní pokuty. Stát má kromě toho v krajním případě možnost získat know-how i technické zařízení firmy, aby mohl vojenský program provozovat sám,“ tvrdí Čírtek.

Aero Vodochody: uhasínající hvězda

Před rokem 1989 vyvážela firma svá letadla po stovkách. Například do bývalého Sovětském svazu dodala přes dvě tisícovky letounů L-29 Delfín a L-39 Albatros. Další bezmála dvě stovky letadel skončily v Libyi, devadesát v Iráku, devětadevadesát v Sýrii, dvaatřicet v Alžírsku a dvaačtyřicet ve Vietnamu. Aero dokonce v letech 1953 až 1961 vyrábělo v licenci ruské stíhačky MiG-15, MiG-19 a MiG-21. V polovině 90. let si v Aeru objednala dvaasedmdesát nových bitevních letounů L-159 česká armáda. Záhy se ale ukázalo, že tolik jich ani zdaleka nepotřebuje a začala pro ně hledat kupce. Zatím bez úspěchu.
Neúspěchem skončil i první pokus Aero privatizovat. V druhé polovině 90. let se o to pokusil kabinet vedený Václavem Klausem. Kontrolní podíl ve strategické české zbrojovce od něj tehdy získal americký gigant Boeing. Očekávaný zázrak ale nenastal, Aero ani s Američany v zádech nedokázalo expandovat na zahraniční trhy. Nakonec Boing firmu loni opustil. V „druhém kole“ privatizace momentálně Česká konsolidační agentura prodává 99,96 procenta Aera včetně desetimiliardového dluhu.
Ve hře je nyní šest firem: konsorcium Benson RPG, za kterým stojí finančníci Gabriel Eichler a Zdeněk Bakala, společnost Český letecký průmysl (CA IB Corporate Finance a Omnipol), sdružení Aero Kilcullen, uskupení PPF/J&T, Oakfield a Eco-Investment. V tendru by měla rozhodovat především nabízená cena. Vláda údajně očekává nabídky kolem pěti miliard korun.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze