2005 - objev Evropy - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

2005 – objev Evropy

, Jan Žižka,
2005 – objev Evropy
Zdroj: Euro.cz

Francouzi vzrušeně debatují o budoucnosti kontinentu

Hala Paláce sportů v Paříží bouří nadšením. Mluví Nicolas Sarkozy, nadějný francouzský politik pravého středu, pravděpodobný kandidát na post příštího prezidenta. „Říci ano evropské ústavě znamená otevřít se nové Evropě,“ hřímá tvrdým a naléhavým hlasem. Mohl by však říci cokoliv a více než čtyři tisíce jeho shromážděných příznivců by mu připravily další a další ovace.
Mítink vládního hnutí UMP, které Sarkozy vede, nepůsobí příliš francouzsky. Je součástí kampaně těch, kteří prosazují schválení evropské ústavní smlouvy v referendu 29. května. Barevná trička mladých příznivců, plakáty s písmeny „OUI“, obrazovka, na níž je zuřivě gestikulující politik, ale i malá holčička, kterou čeká nadějná evropská budoucnost. Dobře zrežírovaná show podle vzoru amerických stranických konferencí.
Sarkozyho projevu předcházelo emocionální vystoupení političky Simone Veilové, která připomněla hrůzy druhé světové války. Vzpomeňte si – dnešní Evropská unie smířila i staré rivaly, Francii s Německem. To se stalo zcela demokratickou zemí, zdůrazňuje Veilová. „Ať žije Německo,“ vykřikuje kdosi. „Buďme věrní těm, kdo bojovali proti nacismu, a těm, kteří překonali nenávist mezi Němci a Francouzi,“ prohlašuje o něco později Sarkozy. Další důvod, proč hlasovat pro Evropu, jíž teď momentálně reprezentuje navrhovaná ústavní smlouva.

Náš král.

Sarkozy ale nabízí pestrý mix různých prohlášení. Pro každého něco. Zastánci větší ekonomické pružnosti se dozvědí, že proevropské „ano“ otevírá šanci pro modernizaci Francie. Ostře kritizuje 35hodinový pracovní týden, který před časem zavedli socialisté. Hodlá skoncovat se zatěžováním francouzských podnikatelů a naznačuje, že by se mohly snížit daně.
Na druhé straně slibuje Francouzům ochranu, která nemá nic společného s představami liberálních zastánců principu laissez-faire. Zemědělci si zaslouží takové ceny svých produktů, které jsou uznáním jejich práce, nikoliv tržního poměru mezi poptávkou a nabídkou. A nejlepší sociální model je podle Sarkozyho takový, který dává práci každému.
Na své si přijdou i příznivci hrdé Francie, umírnění nacionalisté. Evropa musí být silná v konkurenci s Čínou, Indií i Spojenými státy. Anglický komisař pro obchod v Bruselu nemůže říkat francouzskému ministrovi průmyslu, že je nutné vyčkat s reakcí vůči dovozu z Číny. Když levný čínský textil zaplavuje Francii, musíme jednat, pokračuje nepřetržitě gestikulující Sarkozy. Turecko nemá být členem Evropské unie. A to, že si Středoevropané mají vybrat mezi nízkými daněmi a evropskými subvencemi, už dobře víme.
Jenže tento večer nejsou jednotlivá slova rozhodující. Důležitá je vlna emocí. Aktivní mladík poznamenává: „Ten Sarkozy, to je náš král.“ Ostatně, jsme v zemi velkých „monarchů“ – krále Ludvíka XIV., císaře Napoleona či prezidenta Francoise Mitterranda. Starší Čechofrancouz mi ale později řekne mnohem střízlivěji: Sarkozy je v dnešní Francii jedinou nadějí.

Kult pesimismu.

Nadšení Sarkozyho večera ostře kontrastuje s tím, co už dříve prohlásil prezident Jacques Chirac: Francii ovládl pesimismus. Tam, kde se pěstuje kult pesimismu, chybí kreativní energie. Skepse vůči evropským projektům se paradoxně prosazuje v zemi, která stála u zrodu integrace západní části starého kontinentu. Francie je před referendem o evropské ústavní smlouvě rozpůlena na dvě části podobně jako Amerika při posledních prezidentských volbách. Nejistota se tak šíří i do proevropského tábora, v němž se mnozí obávají důsledků odmítavého verdiktu francouzských voličů. Co pak bude s Evropou? Co když Francie přijde o své významné postavení, které jí zatím v Evropské unii náleží?
Politolog Jacques Rupnik soudí, že pesimismus se týká pouze části společnosti, která už na politické scéně nevěří nikomu. Skeptický postoj k evropské ústavě je ovšem rozšířen daleko mimo tradiční oblast působnosti krajní levice a krajní pravice. Proti dokumentu se staví i zhruba polovina příznivců socialistů, tedy dominantní strany levého středu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že socialisté si podporu ústavy schválili ve vnitrostranickém referendu. Vcelku jednoznačně pro ústavní smlouvu je v politické reprezentaci pouze umírněná pravice.
Mnoho Francouzů má obavy: z nezaměstnanosti, která dnes tíží tři miliony občanů, z globalizace, v níž leckdo vidí hrozbu pro sociální vymoženosti, z odchodu tuzemských podniků na východ, kde využijí nižších mezd pracujících. Nastupující asijská velmoc Čína se najednou jeví v úplně jiném světle. Zatímco donedávna se hodně mluvilo o nových příležitostech na čínském trhu, dnes je v popředí zájmu nepříjemná a levná asijská konkurence. K tomu se přidává strach z ilegálního přistěhovalectví do Francie. Nelze se divit, že také loňské rozšíření Evropské unie o chudší země střední a východní Evropy mnohdy nevyvolává velké nadšení. Právě naopak. Ekonomická konkurence nováčků, kteří mezi sebou soupeří o to, kdo z nich rychleji a razantněji sníží daně, je ve Francii cejchována jako „sociální dumping“.

Mýtus polského instalatéra.

Hlavní postavou francouzské kampaně před referendem se stal bezejmenný polský instalatér. Ten hraje hlavní roli v legendě, podle níž už brzy přijde do Francie poskytovat své služby. Využije totiž práva, které mu poskytne chystaná Bolkesteinova směrnice EU o liberalizaci služeb. Když člověk potká ve Francii Poláka a přijde řeč na toto téma, okamžitě uslyší: Vždyť i ve Varšavě máme málo instalatérů. Jak by mohli polští instalatéři zahltit Francii? Jenže polský instalatér je spíše symbolem levné konkurence z východu. A s ilegálními pracovníky, kteří se podbízejí za nízké mzdy, se Francouzi pochopitelně setkávají. Často si ani neuvědomují, že práce na černo nemá s evropskou regulací vůbec nic společného.
Socialističtí poslanci Evropského parlamentu vyšli Francii vstříc a předložili návrhy, které mají chystanou směrnici o službách výrazně orubat. Kontroverzní Bolkesteinův návrh nepřežije, volají jedni. Druzí ale nevěří: před referendem ve Francii nebude nikdo vytahovat kontroverzní návrhy, ale brzy po všelidovém hlasování se k nim Evropská unie zase vrátí. Tento názor zastávají i příznivci předního socialistického politika Laurenta Fabiuse.
Jakou má ale toto vše souvislost s evropskou ústavou? Ta přece vůbec neurčuje, jak má vypadat směrnice o službách. Řada expertů tvrdí, že v kampani se objevují témata, o která v referendu vůbec nejde. Bezpochyby mají pravdu. Politolog Jacques Généraux, odpůrce ústavy, však jisté vysvětlení přece jen nabízí. Konvent, který konstituční smlouvu připravoval, údajně selhal, neboť nevypracoval takové zásady ekonomické a sociální politiky, díky nimž by bylo možné čelit bezbřehé konkurenci. Généraux odmítá ústavní smlouvu, ale chce více Evropy, zvláště té sociální.

Dost bylo liberalismu.

Do této logiky zapadá rovněž argumentace šéfa kampaně socialistických odpůrců smlouvy Henriho Emmanuelliho, někdejšího blízkého souputníka prezidenta Francoise Mitterranda. Emmanuelli ostře kritizuje ústavu kvůli věcem, které nejsou v EU žádnou novinkou, byť se nyní po případném schválení ústavy mohou dočkat nového právního potvrzení. Socialistickému předákovi vadí nezávislost Evropské centrální banky či pravidlo, podle něhož společný evropský rozpočet nesmí mít deficit. Podobná ustanovení jsou údajně dnes nebezpečnější než v minulosti, protože žijeme v době přehnané deregulace a liberalizace.
„V Evropě jsme se stali demagogickými monetaristy,“ zlobí se Emmanuelli během svého pařížského setkání s novináři ze střední a východní Evropy. Zatímco americký prezident George Bush umožnil velké rozpočtové schodky, v EU se chystá zmenšování společného rozpočtu. To vše v době, kdy unie po svém rozšíření čelí novým výzvám. „Rozšíření bylo děláno totálně nezodpovědně,“ zdůrazňuje Emmanuelli.
Socialistická politička z tábora příznivců ústavní smlouvy Elisabeth Guigouová předtím v této souvislosti poznamenala: Francouzské referendum je vlastně o rozšíření EU. Před přijetím nových členů do unie se žádná opravdová debata ve Francii nekonala, takže přichází na řadu právě teď. Jsme o krok pozadu. S nadsázkou lze dodat, že Francouzi teprve teď objevili, jak vlastně rozšířená Evropa vypadá. Guigouová tvrdí, že podobné to bylo už na počátku devadesátých let, kdy Francouzi v referendu schvalovali maastrichtskou smlouvu, ale ve skutečnosti se také vraceli k předchozímu kroku – vzniku jednotného vnitřního trhu.
Ten, kdo poslouchá zmíněné francouzské socialisty, jim však nemůže vytknout, že by chtěli demonstrovat nepřátelský postoj ke střední a východní Evropě. Naopak. Emmanuelli i Guigouová žádají ohromné investice pro nové země – na infrastrukturu, školství, celkový hospodářský rozvoj. Připomínají, že také do Španělska či Portugalska před časem zamířily obrovské finanční částky. Emmanuelli navrhuje zvláštní evropskou daň, z níž by bylo možné výdaje hradit. Také Evropskou unii vybízí, aby se nebála půjček. Vypůjčené finance pak zhodnotí v investicích. Od Středoevropanů se však na druhé straně očekává, že nepovedou ekonomickou válku a zvýší své sociální standardy. Tím, jak se novým členům EU takový scénář líbí, se však uvedení politici příliš nezabývají. Možná by to byl další zajímavý objev.
JAN ŽIŽKA, Paříž