Recenze: Malé velké ženy - Euro.cz

Přihlášení

Recenze: Malé velké ženy

,
Recenze: Malé velké ženy
Zdroj: Mladá fronta

Historické drama Malé ženy je nádherným filmovým snímkem, který zobrazuje dospívání čtveřice dívek v Nové Anglii poloviny devatenáctého století. Je to druhý celovečerní film režisérky (a herečky) Grety Gerwig, který získal šest nominací na filmové Oskary (z nichž jednu za kostýmy proměnil). Česká kina ho uvádějí od konce ledna.

Aspirující mladá spisovatelka Jo March jde nabídnout nakladateli svůj rukopis, který je po chvíli váhání a velkých škrtech nakonec přijat a Jo běží New Yorkem roku 1868 nadšená ze svého prvního uměleckého úspěchu. Úvodní scéna předznamenává celý film, společenskou fresku americké společnosti, která touží po úspěchu, uplatnění talentu, ale i sociální rovnosti.

Film Malé ženy je sedmou filmovou adaptací stejnojmenné novely americké spisovatelky Luisy May Alcottové o rodině Marchových, umělecké rodině, kde Josephine „Jo“ March (Saoirse Ronan) má nadání literární, Margaret „Meg“ herecké, Amy (Florence Pugh) výtvarné a Elizabeth „Beth“ hudební. Nemá smysl reprodukovat celý děj, který je – na rozdíl od předlohy – koncipován jako mozaika aktuálních událostí a vzpomínek i životních projekcí, ale plynulost, nadšení z objevování krásy života, zklamání, zvratů nepůsobí těžkopádně ani při víc než dvouhodinové stopáži.


V rekordním běhu. Česká kina loni utržila nejvíce peněz v historii samostatné republiky


Třebaže nejvýraznější postavou, která příběh jako spisovatelka vytváří a zároveň vypráví, zůstává rozdrásaná Jo March, ústřední ze čtveřice sester je nejmladší Beth, která onemocní a postupně své nemoci podlehne. Je jako Aljoša z Dostojevského Bratří Karamazových, tichá, dobrosrdečná, plná lásky a pochopení, nesoucí současně utrpení a tíhu života. Beth je referenčním bodem celého příběhu, která svou pokorou a přijetím svého konce dává rozměr snažení všech ostatních postav.

Kvůli sestřině nemoci se spisovatelka Jo vrací z New Yorku a shledává se celá rodina. Vrací se i Amy, která si bere souseda Laurieho, hejska z bohaté rodiny, který původně požádal o ruku Jo. Každá z dcer ukazuje jinou cestou, jíž se žena může ubírat. Amy chápe, že rozhodnutí vdát se má silnou ekonomickou stránku, protože dívka v 19. století má velmi omezené možnosti, jak se sama živit, přičemž ani děti, které má v manželství, nepatří jí. Meg si bere nemajetného učitele Johna, a chudobě nadřazuje lásku a oddanost. Jo volí cestu vlastní nezávislé vratké existence s nejistým postavením.

Právě ona ze všech nejvíc předznamenává pozdější manifest ženské emancipace Vlastní pokoj (1929) Virginie Woolfové, hlásající, že žena potřebuje ekonomické a majetkové zázemí, aby mohla stát pevně na svých nohou ve společnosti a rozvíjet svůj talent. Ve filmu exceluje i Meryl Streepová jako stará panna, které nakonec svůj majetek – svou nezávislost – odkáže spisovatelce Jo. Film se vyhýbá strnulosti a neživotnosti historického dramatu. I přes kostýmy z 19. století působí nesmírně současně. Postavy jsou plné života a vizuální krásy. Snímek využívá nejvyšší potenciál filmu, jímž je prolínání smyšleného příběhu a reality, kdy filmový děj – stejně jako například v závěru Tarantinova filmu Tenkrát v Hollywoodu, který nekončí hromadnou Mansonovou vraždou, ale vraždou vrahů (2019) – se dokáže realitě vyrovnat a transformovat ji.