Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Výnos z dražby sběratelské kolekce „Muži 28. října“ získají váleční veteráni a děti po úrazech

Unikátní sběratelská kolekce „Muži 28. října“ vytvořená na počest 100. výročí vzniku…

Na internetu můžete díky PayU a Google Pay platit na jedno kliknutí

Budoucnost online plateb na internetu je v jednoduchosti. Zákazník chce zaplatit snadno a…

Kávovar JURA je tradice v moderním obalu

Pokud se řekne švýcarská přesnost, zřejmě si jako první představíte švýcarské hodinky,…

Esej: Poslední bitva nevzplála

 Drchal 26. května, 10:00  -  Václav Drchal
26. května, 10:00

V Trevíru postavili sochu mizernému vědci, ideologovi komunistických diktatur, ale také muži, který má trochu zásluhu na tom, že žijeme v „kapitalismu s lidskou tváří“.

Říká se tomu alternativní historie. Zkuste si představit, jak na pařížském předměstí - ve Ville-ďAvray - vztyčí radnice pětimetrovou sochu tamnímu rodákovi hraběti Josephu Arthuru ďe Gobineauovi. Místní mají radost, že si jich konečně někdo všimni, potentáti se sjíždějí ze široka daleka a předseda Evropské komise prohlásí, že hraběte je „nutno chápat v kontextu doby“, a za to, že jeho „pozdější následovníci použili hodnoty, které formuloval, a slova, která k popisu těchto hodnot nalezl, jako zbraně proti jiným, nelze povolávat k zodpovědnosti Gobineaua“.

Kouzlo spočívá v tom, že něco takového je naprosto nepředstavitelné. Hrabě Gobineau byl největším představitelem akademického rasismu 19. století, sepsal rozsáhlé pojednání o nerovnosti ras, ve kterém tvrdil, že se lidská plemena „po mentální i fyzické stránce vyznačují trvalými a nevykořenitelnými rozdíly“, přičemž - coby Francouz - samozřejmě favorizoval bělochy. Naprosto sice nemohl za to, že se jeho myšlenkami pár desítek let po jeho smrti inspiroval mladý Adolf Hitler, přesto předloni v červenci - kdy uplynulo 200 let od jeho narození - o něm a jeho díle žádný velký Evropan neřečnil. A neudělal by to, ani kdyby toho vypil ještě víc než obvykle.

Karlu Marxovi - největšímu představiteli akademického (stejně jako Gobineau bádal Marx v poklidu své pracovny a továren i živých dělníků se štítil) revolučního socialismu 19. století - se této cti před necelými třemi týdny od Jeana-Clauda Junckera dostalo. Ani on přitom neříkal správné věci, když prosazoval světovou revoluci, vyvlastnění soukromého majetku a nahrazení demokracie diktaturou proletariátu.


Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel


Jednoduchá odpověď na otázku - proč Marx „ano“, kdežto Gobineau „ne“ - zní, že Evropa (hlavně ta západní) je ke komunistické totalitě mnohem tolerantnější než k té nacistické. Pokud však chceme jít víc do hloubky, je třeba připustit, že Marxův případ je přece jen složitější: jednoznačně se zabýval nejnaléhavějším tématem své doby, ze svých sledování nicméně vyvodil zcestné závěry a stal se nevědomým ideologickým předchůdcem komunistických diktatur 20. století. Na druhé straně mu ale nelze upřít, že má - samozřejmě proti svému nejvnitřnějšímu přesvědčení - jistou zásluhu na tom, že si vcelku dobře žijeme v něčem, čemu by se mohlo říkat kapitalismus s lidskou tváří.

Hrůzy kapitalismu

Když Marx charakterizoval poměry v anglických továrnách slovy - „nejhrůznější obrazy pekla, které překonaly Danteho fantazii“- měl, pokud jde o první polovinu 19. století, pravdu. Muži tenkrát běžně pracovali - šlo o nejstupidnější, ducha i tělo ubíjející mechanickou činnost - 14 až 16 hodin denně, ženy a děti skoro stejně dlouho, přičemž platy stačily sotva k přežití.

Důkazů existuje nespočet. Magistrát města Opavy například roku 1837 hlásil, že děti od devíti let přicházejí do práce v tamních textilkách „v letních měsících v šest a v zimních měsících v sedm hodin dopoledne a opouštějí ji večer v osm večer“. Měli nicméně hodinu a půl „na zotavení“, a tak majitelé továren tvrdili, že jim práce „spíše prospívá, než aby ubližovala“. V Praze bylo hůř. Také tam děti pracovaly 14 hodin denně, ovšem bez přestávky na jídlo a pití, a úředníci z magistrátu naprosto nepochybovali, že továrna má „škodlivý a mrzačící vliv na jejich vývoj“.

Spisovatel Theophil Pisling, který o 20 let později navštívil několik severočeských textilek, napsal, že děti dostávají za stejnou práci jen třetinu mužské mzdy, jsou zdaleka nejčastější obětí mrzačících úrazů a ztracenou generaci vystihl slovy: „Co lze očekávat od třídy lidí, kteří se od samého dětství učí jen jedinému mechanickému úkonu?“

Zjevně nic, a stejně to cítila také řada současníků. Marx v Kapitálu shromáždil řadu případů toho nejotřesnějšího vykořisťování, přidal trochu ekonomie, něco staré dobré německé filozofie a pokusil se z toho vydestilovat obecně platné závěry. Bohužel se mu to moc nepovedlo.


Vyhynutí drvoštěpů. Nejkurióznější právní normou roku je „dřevorubecké“ nařízení vlády


Mimochodem s informacemi nakládal velmi kreativně. Nezdráhal se použít zastaralá, různě upravená, z kontextu vytržená data a poté je interpretovat tak, jak se mu hodilo. Charakteristické je v tomto ohledu třeba jeho tvrzení, že hrůzy tovární práce snížily tělesnou výšku Evropanů, což dokládal minimálními odvodními mírami vojáků před a po napoleonských válkách. Ty sice opravdu klesly, jenže Marx jaksi zapomněl dodat, že za to daleko spíš mohlo masivní rozšiřování armád a nutnost odvést do pole každého, kdo měl obě nohy.

Vyšumělá revoluce

Manifest komunistické strany, který Marx sepsal spolu s Engelsem v roce 1848, je dokonale úderná politická agitka, která končí zřejmě nejcitovanější revoluční pasáží všech dob: „Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“ Lépe to snad ani napsat nešlo, jenže tohle byl také strop Marxových schopností: jako novinář a politik byl skvělý, jako vědec mizerný. Engels sice na pohřbu o svém příteli okouzleně prohlásil, že „tak jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, objevil Marx vývojový zákon lidských dějin“, jenže v reálném světě jsou Marxovy dějinné zákonitosti platné zhruba tak stejně jako ty, které ve své „psychohistorické“ sci-fi sáze Nadace formuloval spisovatel Isaac Asimov.

Marxovo životní arcidílo Kapitál (dotáhl jen první díl; další dva po jeho smrti dokončil Engels) je proto nejen nekonečně rozvleklé a zmatené, ale z větší části také chybné. Největším Marxovým omylem bylo, že - slovy filozofa Raymonda Arona -zaměnil britský grunderský kapitalismus počátku 19. století za kapitalismus jako takový. Společnost se mu (pravda pomalu) měnila před očima - jen během jeho života přijal britský parlament čtyři velké novely upravující dělnickou práci, které zkrátily délku směn nejmenších dětí na 6,5 hodiny denně, žen a mládeže na zhruba devět hodin, továrníkům nařídily upravit nejnebezpečnější stroje a zavedly inspektory, aby na dodržování těchto pravidel dohlíželi - Marx nicméně tento vývoj velkoryse ignoroval. Dál tvrdil, že kapitalismus nelze reformovat, že se postavení dělníků neustále zhoršuje, bude zhoršovat, a nakonec nahromaděný antagonismus musí vybuchnout ve světové revoluci, která sežehne starý zkažený svět.


Absolutní moc nad tvorbou peněz. Švýcarská centrální banka ji odmítá


Marxova zásadní předpověď se však nikdy nenaplnila. Ke komunistickým revolucím došlo bez „internacionální pomoci“ vlastně jen v Rusku a Číně, tedy neprůmyslových zemích, ve kterých podle Marxova učení ještě dlouho k ničemu takovému dojít nemělo. Všude jinde se kapitalismus dokázal zreformovat a společnost zbohatla natolik, že revoluce jaksi vyšuměla. Jinak řečeno, pravdu neměl Marx, ale jeho poněkud realističtější socialističtí souputníci. Třeba Jean Jaures, který realisticky tvrdil, že se „proletariát chopí moci nikoli v důsledku politické vřavy, ale následkem metodického a legálního soustředění vlastních sil v rámci vlády demokracie a všeobecných voleb“.

Gilotina odbíjí čas

K ničím neodůvodněné víře ve světovou revoluci nejspíš Marxe přivedl sklon vidět společnost černobíle, záliba v apokalyptických vizích a morbidní okouzlení zmarem. Ne nadarmo existuje v jeho (a Engelsově) Německé ideologii poetická pasáž, v níž jsou „odlesky hořících měst vidět až na nebesích“ a harmonii sfér tvoří „melodie Marseillaisy a Carmagnoly, doprovázené duněním děl, zatímco gilotina odbíjí čas“.

Převzetí moci měla v Marxových představách doprovázet diktatura proletariátu, což je poněkud neurčitý termín popisující přerod kapitalismu v komunismus. Každopádně však mělo jít o násilný nedemokratický proces zahrnující likvidaci třídního nepřítele a znárodnění soukromého vlastnictví, který neponechával žádný prostor pro lidská práva a svobodu jednotlivce, což Engels geniálně shrnul hegelovským bonmotem, že „svoboda je pochopením nutnosti“.


Esej: Na cestě do pekel


Marx za vraždění a další ukrutnosti svých pokračovatelů nemůže, od jeho názorů už ale opravdu není daleko k Leninovu rudému teroru, gulagu a masovému vyhlazování, které „miláček strany“ Nikolaj Bucharin kvantifikoval vzácně upřímným vyjádřením, že se bude třeba zbavit zhruba pětiny obyvatel Sovětského svazu příliš spojených se starým režimem. Marx má ale také – a to je skutečný paradox - jistý podíl na zreformování původního divokého kapitalismu a vzniku moderního západoevropského sociálního státu (o jeho přebujelé zaopatřovatelské verzi si samozřejmě můžeme myslet, co chceme). Sociální zákonodárství nejdřív vlády a parlamenty přijímaly z vlastní vůle - už víme, jak se měnily pracovněprávní normy v Británii, a dodejme, že výše citovaná hlášení opavského a pražského magistrátu o dětské práci vedla nakonec k přijetí prvních dělnických zákonů také v Rakousku -, ovšem v 60. letech 19. století socialistické hnutí, a marxistické křídlo v něm, zesílilo natolik, že s ním bylo nutné počítat. Když v roce 1881, tedy dva roky před Marxovou smrtí, začal německý kancléř Bismarck zavádět první systém povinného pojištění pro případ nemoci, stáří či úrazu (doprovázely to zákony proti socialismu a rozsáhlé zatýkání), doslova řekl: „Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říci - uplatit ji státem.“

Další státy Německo následovaly, sociálnědemokratické strany postupně začaly zasedat v evropských parlamentech, objevilo se všeobecné hlasovací právo (už roku 1907 získali sociální demokraté ve volbách do vídeňské Říšské rady nejvíce hlasů ze všech) a nakonec - po druhé světové válce - vznikl v západní Evropě klasický sociální stát (welfare state). Marx v tom všem sice hrál jen okrajovou roli, přesto úplně bez „viny“ není.

Prohráls, Karle

Na tři otázky, jestli měli trevírští svému nejslavnějšímu rodákovi vztyčit sochu, přijmout ji darem od Číny a jestli se měl akce zúčastnit předseda Evropské komise, si musí každý odpovědět sám.

Autor tohoto článku tak jako velká část Středoevropanů, která zažila reálný socialismus, volí - radši ne, určitě ne, proboha. Přesto lze v této nešťastné záležitosti najít jistou útěchu: Marxe by z toho všeho - pomníku dodaného zemí vyznávající bezohledný grunderský kapitalismus, hloupých oslavných řečí a stále nepřicházející revoluce - pořádně bolela hlava.

Přečtěte si také:

Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize

Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu

Kde je ten národní kapitál?

Dobrou chuť, soudruzi

Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
3 tipy, jak si snížit daňovou povinnost ještě do konce roku
Kdy potřebujete výpis z katastru nemovitostí?
Kdy se (ne)vyplatí pracovat při exekuci?
Test: která navigace do auta je ta nejlepší
Co je dobré vědět o dobrovolném důchodovém pojištění?
Auta
Nejprodávanější automobilové značky na světě: Vede Toyota,…
Modernizace pro UAZ Profi
VW chce překonat Porsche na Nürburgringu. Využije k tomu elektrický speciál z Pikes Peak
Rekordní Bloodhound SSC, který zatím své schopnosti nepředvedl, je na prodej za pakatel
McLaren 720S Spider: Do prodeje míří extrémně rychlý roadster. Stojí sedm milionů
Technologie
První kolo WiFi4EU ukončeno. Víme, které české obce dostanou dotace na internet
Nvidia brzo vydá grafiku GeForce RTX 2060, bude mít GPU s 1920 stream procesory
Špičkový držák dvou monitorů Stell SOS 2020 (recenze)
Planeta Blink. Konec vývoje EdgeHTML není dobrý pro web [komentář]
Google+ opět děravý. Google síť nakonec ukončí o čtyři měsíce dříve
Hry pro příležitostné hráče