Objevení společnosti: co odhalil koronavirus, Borisovy oči a nekonečná epidemie - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Objevení společnosti: co odhalil koronavirus, Borisovy oči a nekonečná epidemie

,
Objevení společnosti: co odhalil koronavirus, Borisovy oči a nekonečná epidemie
Zdroj: Mladá fronta

Doba krizí, výjimečných opatření, katastrof a náhlých vykolejení z běžného provozu, jakým je současný život v pandemii koronaviru, je i časem více či méně bolestných a šokujících prozření, ztráty starých jistot, a naopak nalézání nových. Náhlost a hloubku těchto proměn snad nejpříznačněji rámuje obraz britského premiéra Borise Johnsona, který po odchodu z nemocnice, kde mu lékaři pomáhali v boji proti nemoci způsobené novým virem, s unavenou tváří, ale se svítícíma očima, plnýma naděje, mimo jiné prohlásil: „Opravdu existuje něco takového jako společnost.“

Je to jako blesk z čistého nebe, když lídr britské konzervativní strany parafrázuje kultovní výrok Železné lady, symbolu konzervatismu a stranické ikony, která se kdysi vyjádřila přesně v opačném gardu. „Nic takového jako společnost neexistuje,“ řekla v roce 1987 v populárním ženském časopise pro ženy po čtyřicítce Woman´s Own premiérka Margaret Thatcherová a dodala: „Existují jen individuální muži a ženy a rodiny. A žádná vláda nemůže udělat nic než skrze lidi a lidé se musí starat v prvé řadě o sebe. Je naší povinností starat se o sebe a potom, také, starat se o naše bližní.“ Tato pasáž, která chladnou Thatcherovou společensky polidšťuje, neboť hovoří i o starosti o bližní (sousedy), se už moc necituje. Ani premiér Johnson ji nepřipomínal. Podstatné bylo převrátit legendu a otočit pozornost na společnost, která teď zachraňuje svobodná individua, muže a ženy, rodiny.

Prudké zastavení společensko-ekonomického stroje, který se zalekl smrti působené novým koronarvirem, najednou ukazuje, ŽE tu vůbec něco takového jako společnost JE, ale také, CO to společnost je – z čeho společenské vazby vycházejí, jak fungují, jak jsou pevné, jak moc je ovlivňuje spojující lidská vlastnost, kterou je soucit, a jak moc se projevuje v administrativní vrstvě vládnutí a výkonu politické moci, která je naopak jakéhokoliv soucitu prosta. Společnost najednou vystupuje ve dvou radikálně odlišných vrstvách, které na sebe občas velmi tvrdě narážejí, třeba když je nedostatek povinně nařízených ochranných roušek nebo když se připravuje chytrá karanténa či rozhoduje o finanční pomoci velkým a malým podnikatelům.

Soft vrstva, měkké mezilidské vazby, které se nejčastěji vyjevují v mediálně zvětšeném a narcisticky užívaném obrazu nezištně si pomáhajících a navzájem tleskajících lidí, takže pozitivní sociální energie je chvílemi už tolik a he tak bezmezná, že se v ní skoro nedá svobodně nadechnout. Dobrovolnictví a charita, pomocné ruce, kterých je najednou tisíce, neboť se snadněji nabízí, když jsou v nouzi všichni, než když v ní je jen někdo, kdo si, jak často říká „zdravý“ národní rozum, za svou bídu většinou může sám.

Tvrdý obal, společnost jako organizace státu, Gesellschaft, struktura, která prostupuje život každého z nás, ať už chceme nebo nechceme. Až teď, když vláda ze strachu z koronaviru vyřadila z provozu běžný každodenní život, se začíná zjevovat celý ten státní propletenec, který obvykle odmítáme, zatímco teď ho naopak chceme. Ukazuje se jeho potřeba, ale i jeho rigidita, neschopnost, i neviditelné způsoby, kterými nás jako občany ovládá už jenom tím, že projektuje naše životy jako body v epidemiologických mapách, nebo čísla ve statistikách nakažených, vyléčených, mrtvých.

Během epidemie se stal populárním citát francouzského filozofa Michela Foucaulta, který hovoří o epidemii jako o snu mocných, „protože epidemie umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém podrobné registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý občan podléhá přímému vlivu moci. Sen o epidemii nakažlivé nemoci je snem o vládnutí.“ Pro Foucaulta ale byla epidemie jen důležitým dobře viditelným projevem disciplinární kontrolní moci, která nás seřizuje i mimo výjimečné situace a katastrofy, mimo působení vis major, aniž si to uvědomujeme, protože disciplinární sílu moci přijímáme jako potřebnou civilizační autoregulaci a kultivaci. Máme teď mimořádnou příležitost tuto moc vidět, pocítit ji na vlastním těle, vnímat její bezohlednost vycházející z abstrakce davu a mechanické počítatelnosti, a také se připravit na to, že až skončí její epidemický sen, bude nás chtít jako subjekty dál udržet – pevně a zevnitř, přitažené strachem ze smrti – v roli funkčního prvku systému.

Díky epidemii vidí dnes společnost a její skutečné funkce a dysfunkce i ti, kteří vůči ní byli doposud slepí. Kvůli stejné epidemii tento obraz může paradoxně rychle zmizet, protože je mnohem snadnější se podřídit než se donekonečna o sebe bát. Koronavirus jednou svou práci dokončí, epidemie může v principu vládnout dál. O ostražitost vůči tomuto riziku šlo citovanému Foucaultovi. Tomuto nebezpečí bychom se měli stavět už teď stejně jako koronavirové nákaze.

Objevení společnosti: co odhalil koronavirus, Borisovy oči a nekonečná epidemie
4.5 (90.43%) 23 hlasování
Diskuze