O šimpanzích, spravedlnosti a lidech - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

O šimpanzích, spravedlnosti a lidech

,
O šimpanzích, spravedlnosti a lidech

Shodou okolností jsem tento týden byl na jedné konferenci v Bruselu, kde se dva příslušníci francouzských elit, bývalý šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a současný eurokomisař pro finanční a ekonomické záležitosti Pierre Moscovici, zmiňovali o „žlutých vestách“. Oba mluvili o příčinách protestu, jež viděli v narušení důvěry v politiku jako takovou a v nárůstu sociální nerovnosti.

Jakkoli nepokoje původně začaly protestem kvůli navýšení zdanění motorové nafty o necelých 7 eurocentů za litr, což i při denním dojíždění do práce představuje tak půl eura denně, spustily ve Francii největší řetězovou reakci proti „statu quo“ za poslední dvě generace.

Sociální nerovnost není nové téma, po roce 2008 o ní mluví kde kdo. Koneckonců jiný Francouz, Thomas Piketty, se dokázal trefit do ducha doby spisem Kapitál v 21. století, z nějž se stal před pár lety bestseller (přečíst tuhle olbřímí knihu celou je heroický výkon, který jsem zvládl včetně poznámek pod čarou, ovšem jenom proto, že jsem musel).

Popravdě řečeno mě o dost víc zajímalo a zajímá, kde se v nás pojetí spravedlnosti vzalo a do jaké míry je kulturně podmíněné, tedy zda se lišíme podle toho, odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme (také otázka jednoho Francouze).
V okruhu mých známých, jež považuji za své přátele, jsou ekonomové zastoupeni zhruba stejně jako zoologové a lékaři lidští i zvířecí. Beru to jako svoji velkou životní výhru, že nejsem díky nim uzavřen v myšlenkovém silu. Jeden z nich, primatolog („odborník na opice“), mi kdysi řekl u výběhu s dnes již vyhubením ohroženými hornoguinejskými šimpanzy skvostný bonmot: „Jsme jako druh jasně nejchytřejší, ale taky nejchamtivější“.

Z hlediska pro ekonomy zažité maximalizace osobního užitku by se dalo vyvodit, že to tak je. Cokoli lepšího než nula je pro obdarovaného, který se o předmět (kořist) nezasloužil, z hlediska zásluhovosti přijatelné, a podle ekonomů by obdarovávající měl ten podíl minimalizovat, aby mu skoro všechno zůstalo.

Jane Goodall a náš společný příbuzný v pralese Gombe. To nejlepší, co v nás je.
Jane Goodall a náš společný příbuzný v pralese Gombe. To nejlepší, co v nás je. (foto The Jane Goodall Institute)

Seriózní terénní výzkum nejbližších příbuzných člověka se datuje k roku 1960 (kdy s ním začala dnes proslulá Jane Goodallová v pralese Gombe v tehdejší britské kolonii Tanganyice, dnešní Tanzánie). To je dostatečně dlouhý časový úsek, aby se dala sledovat i genetika, podle níž můžete zjistit, kdo se ukázal být reprodukčně úspěšným. Jedna atraktivní a plausibilní hypotéza říká, že to nejsou nejbrutálnější a nejsilnější samci, ale naopak ti, kteří nejen že dokážou budovat aliance s jinými samci, ale hlavně se dovedou dělit o ulovenou potravu, protože šimpanzi mají rádi živočišné proteiny – tím jsou nám také blízcí. Jinak řečeno, evoluce preferovala sdílení a je předobrazem „politiky“.

Ani evoluční antropologové a primatologové se neshodnou, jak to vlastně je. Máte i pohled, který je úplně opačný. Nicméně téma je na stole a je nutné jej samozřejmě ověřovat, nejlépe experimenty, které rovněž už desítky let zajímají psychology a behaviorální ekonomy; techniky zkoumání se neustále zlepšují.

Pokud by byl reprodukční úspěch podmíněn ochotou se dělit, pak to máme většinově vrozené. Už v raném věku, na pískovišti, jsou děti schopné vnímat, že není kamarád, kdo se nechce dělit, zvlášť když mu máma nabalila něco chutného ke svačině. To jsme poznali všichni a nepotřebujeme na to ani primatology, ani evoluční antropology, stačilo to zažít.

Napříč kulturami vnímáme rozdílně to, co je „férová část“, kterou si „nárokujeme“ jako obdarovaní, a to, co jsme ochotni sdílet, když obdarováváme. Někde je to velmi blízké 50:50, jinde nastává spokojenost se sdílením pro obdarovaného u nižší hranice. Ta ovšem není blízká nule, bez ohledu na zásluhovost.

Statky, které jsou kulturně zažité, mohou být sdíleny jinak, s jinými nároky, než novinky, kde akceptované kulturní vzorce sdílení chybějí. Jinak řečeno, neměl by nás tak úplně překvapit rozdíl mezi vnímáním kapitalistů, kteří neparticipovali na privatizaci, ale vytvořili nějakou velkou firmu na převážně dematerializovaných aktivech, nota bene s většinou tržeb pocházejících ze světa, a někým, kdo po sobě nechal díry v zemi a ani se nepodělil.

Existují potvrzené rozdíly mezi ochotou ke sdílení v rámci komunity v závislosti na její velikosti. A samozřejmě napříč etniky, zejména těmi, jež jsou vnímána jako nepřátelská.

Co dodat? Podívejte se ještě jednou na tu fotku.

Čtěte další články a komentáře Miroslava Zámečníka.