Nepřehlédněte

 ČD Cargo, ilustrační foto

Babiš odmítl privatizaci ČD Cargo. Stát podle něj své firmy řídí dobře

podcast týdeníku Euro 43/18

Poslouchejte Euro!

Praha  Ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč (vlevo) a jeho moravský protějšek Michal Sedláček z Kanceláře města Brna

Zakonzervovat sídliště by byla chyba, shodli se územní plánovači Prahy a Brna

Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Technologie ARISTON pomohou v Grónsku rozkrýt globální oteplování

Společnost Ariston zůstává věrná svému cíli přinášet pohodlí každému a oznámila úspěšné…

Jak si připomenout 100. výročí založení Československé republiky? Svatováclavským dukátem!

Právě dnes slavíme snad nejvýznamnější výročí, jaké naše republika dosud zažila. Je jím…

Zbrojaři mají pomocníka na ministerstvu obrany. Už čtvrtý rok

Firmám podává pomocnou ruku odboru průmyslové spolupráce. Jeho úkolem je, aby se české…

Esej: Nesahej mu na čelenku

13. října, 14:25 - Jitka Jeníkova
13. října, 14:25

Co všechno se také nesmí v současné Americe. A kdy se to nebude smět u nás.

Populární americká (bílá) zpěvačka si obleče kimono. Populární krajně kontroverzní americká (bílá) zpěvačka si zatwerkuje (zavrtí zadkem) na pódiu s černými tanečníky. Kanadská (ne tak populární; bílá) zpěvačka v oblečení s obrázky Hello Kitty. Modelky jedné z nejznámějších značek dámského spodního prádla nosící na přehlídkách doplňky inspirované africkými domorodými kulturami. Současnou krajně přecitlivělou Ameriku evidentně rozhází kdeco. A tomuhle se říká kulturní apropriace.

Nesplést si pojmy

Sociologové si tohoto fenoménu začali poprvé všímat zkraje devadesátých let. Zpočátku se týkal především chování příslušníků kultur, jež kolonizovaly původní obyvatelstvo na území dnešních Spojených států, Kanady a Austrálie. V oxfordském slovníku se definice kulturní apropriace objevila teprve vloni a stručně by se dalo říct, že jde o negativní jev, při němž jsou objekty minoritní kultury využívány kulturou majoritní. Ta s nimi nakládá neuctivě, vytrhává je z kontextu a historického rámce.

Kulturní apropriace je vnímána jako další vytěžování už tak dost vytěžené menšiny, jíž mnohdy většina v minulosti dost brutálně a dost dlouho vykořisťovala. Maisha Z. Jonesová z webového magazínu Everyday Feminism vidí hlavní problém v tom, že na rozdíl od většinové společnosti se „marginalizované skupiny nemohou jen tak rozhodnout, jestli se budou držet svých tradic, nebo si - jen tak pro legraci - vyzkoušejí něco z dominantní kultury“. Domyšleno do důsledku a převedeno do současné Evropy, zní tento argument až děsivě.


Po Hollywoodu Bollywood: Hnutí #MeToo po roce dorazilo do Indie


V Americe to ale smysl dává: Podívejme se na indiány a angličtinu. V roce 1887 zakázal komisař pro indiánské záležitosti J. D. C. Atkins používání domorodých jazyků pod hrozbou tělesných trestů a ponižování. V odůvodnění tohoto rozhodnutí podle knihy Jareda Diamonda Svět, který skončil včera stálo: „Výuka indiánů v místním nářečí… je pro ně nejen neužitečná, ale také má neblahý vliv na jejich vzdělání a civilizovanost, a tak nebude povolena v žádné indiánské škole, nad kterou má vláda jakoukoliv kontrolu… Tento jazyk (angličtina), který je dost dobrý pro bílého muže a pro černého muže, bude muset být dost dobrý i pro rudého muže.“ Trvalo víc než sto let, než světlo světa spatřil zákon o amerických domorodých jazycích, jenž v roce 1990 zakotvil, že původní američtí obyvatelé mají právo používat své jazyky.

Připomínka toho, že se svobodymilovný americký národ dlouho choval k původním obyvatelům Ameriky stejně jako k bizonům (nahnat do houfu a postřílet), pálí dodnes. A když pak někdo vyfotí modelku ve spodním prádle a na hlavu jí na efekt narazí velkou indiánskou čelenku, dost zbytečně tím škrábe na tabuli svědomí. Ony totiž ty čelenky nebyly na parádu: označovaly postavení indiánů v rámci kmene, ty skutečně velké směl nosit jen náčelník a každá jejich část měla svůj zásadní význam.

Po vzoru #MeToo

Takové „přisvojení“ může zabolet a málokdo se podiví, když se proti němu ozvou nositelé postižené kultury. Pro tuto chvíli ponechme stranou, že ti obvykle mají důležitější starosti, takže většinou křičí různí samozvaní obhájci morálních hodnot všech odstínů rudé, kteří patrně nic lepšího na práci nemají. Důležitější je, že jednotlivé oprávněné protesty pomalu zanikají v moři bizarních excesů.

Je to úplně stejné jako s hnutím #MeToo. Původně mělo #MeToo propůjčit hlas ženám a mužům, kteří se během života stali oběťmi sexuálního násilí. Mělo se mluvit o tom, o čem se ze strachu a studu roky mlčelo. Jenže se to (jako obvykle) zvrhlo ve vyřizování účtů a celý ten „odezdikezdismus“ vede ke společnosti, v níž se z každého neohrabaného milostného návrhu velmi snadno může stát obvinění z pokusu o znásilnění.

Zpátky ke kulturní apropriaci.

Bojovníci proti tomuto fenoménu shrnují základní problematiku následovně: Je to jev, jenž bagatelizuje mnohdy značně krvavý historický útlak. O. k., ale pak přijde konkrétní příklad takového bagatelizování: název a symbol basketbalového týmu Washington Redsk*ns (hvězdičkou puristé nahrazují písmeno „i“, asi jako my nahrazujeme „r“ ve slově p*del). Tým by se měl podle kritiků zbavit jak názvu, tak obrázku „rudocha“.


Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:

Liberální demokrat jako objekt v obludáriu


Dále je za kulturní apropriaci považováno, pokud máte z určité kultury rádi jen nějaký konkrétní rys, ale k jejím nositelům chováte předsudky. Tak je například vytýkáno obyvatelům San Franciska, že chtějí jíst autentické mexické jídlo, ale bojí se kvůli němu chodit mezi Mexičany. Raději si počkají, až nějakou dobrou mexickou restauraci otevřou běloši v nějaké vypiglované čtvrti. Když si to domestikujeme, dopouští se nejspíš v Praze kulturní apropriace každý, kdo kvůli vietnamské kuchyni nejede rovnou do Sapy.

Výčet „přisvojovacích“ hříchů pokračuje módními prvky, jejichž hodnocení podléhá dvojímu standardu v závislosti na barvě pleti nositele. Nedávno vyvolala velké pozdvižení fotka členky celebritního klanu Kardashianových Kylie Jenner, jež si na sociální síti pochvalovala své nové copánky. A to neměla, protože takový účes je údajně vhodný pouze pro černošky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, on není vhodný ani pro ně.

Maryline Dossouová v měsíčníku Ebony popisuje, jak se její kolegyně, jež se rozhodla nechat si vlasy růst přirozeně, nerovnat je, nesplétat, prostě nechat je tak, jak příroda chtěla, setkala na pohovoru na učitelské místo s dotazem, zda si hodlá něco udělat s vlasy. Mohla to být otázka individuálního vkusu, ale také paušalizující spojení copánky = černošské ghetto, ale mluvit vtéto souvislosti o „kulturní apropriaci“ je naprostá zhovadilost. Ani copánky, ani dredy nejsou výlučně černošskou záležitostí, ať si zastánci boje s kulturní apropriací říkají, co chtějí. Nosili je indičtí svatí mužové a ženy, antičtí Řekové i starověcí Egypťané, ale třeba i Vikingové. Pár týdnů či měsíců si nemyjte hlavu a dredy se vytvoří skoro samy, tak jaká výlučnost?

Jóga, ne protahování

Kritika se snáší také na byznysové parazitování na prvcích cizích kultur (veškerý New Age, na němž vydělávají Neindové), půjčování si prvků z umění (kořeny rokenrolu leží prý v černošské hudbě, o níž jako o inspiračním zdroji mluvil už Elvis Presley) nebo na idealizování historie. Podle skutečného příběhu Pocahontas (vlastním jménem Matoaky) by asi nevznikla veselá disneyovka, ale pořádné historické drama/tragédie.

Urážlivé je i praktikování činností, jež byly předkům některých národů nebo ras odpírány. Třeba taková jóga. Kanadská univerzita v Ottawě se v roce 2015 rozhodla jógu dekolonizovat a její instruktorce Jennifer Scharfové zakázala vést v rámci univerzity její hodiny. Idea byla taková, že běloši nemají právo dělat z posvátné praktiky Indů nějaké protahovací cvičení. Indů se přece něco takového musí bytostně dotýkat. Člověk by čekal, že v zemi, kde podle Asijské rozvojové banky žije 21,9 procenta populace pod hranicí světové chudoby, mají místní na práci docela jiné věci, než řešit, kdo kde co cvičí, ale možné to samozřejmě je.

Nabízí se navíc otázka, zda v dnešním globálním světě ještě vůbec něco takového jako „cizí“ kultura existuje? Téměř všechny činnosti, které denně vykonáváme, jsou produktem staletého vzájemného působení kultur. Přestaneme pít čaj a jíst brambory, protože tu nejsou doma? Přestaneme nosit kostkované sukně a cvičit karate, protože oboje by mohlo nositele kultury, z nichž původně pochází, potenciálně urážet?


Čtěte esej: O (i)racionálním pokroku


Měli bychom nejspíš odložit i cibulový servis po babičce, protože jeho tvůrci se v 18. století inspirovali vzory z čínského porcelánu, aniž by se obtěžovali zkoumáním jejich případného původního kulturního významu.

Podle Adrienne Keeneové z Native Appropriations je fuk, že chodíte do práce v martenskách a pijete kávu z italského presovače. Problém nastává ve chvíli, kdy „předstíráte, že patříte k rase, k níž nepatříte, a používáte k tomu zavedené stereotypy“. Kulturní apropriace ale sama o sobě posiluje mýtus - ten o skupinové vině bílého muže, jež je zjevně dědičná a čas od času je třeba ji přiživit. Co na tom, že jste vy ani vaši předci s vyvražďováním indiánů neměli nic společného a nejspíš jste se ani nepodíleli na obchodu s otroky. A jak je to opačně: Mohly by nás tedy urážet na blond odbarvení Asiaté a černoši s narovnanými vlasy? Prý ne, protože je k tomu vede touha přiblížit se privilegované (rozuměj bílé) vrstvě společnosti v naději, že na ně bude pohlížet vlídněji a jako na sobě rovnější.

Foucault s Bieberem

Většina textů o kulturní apropriaci hovoří o tomtéž: je to zlý jev a jako na takový je zapotřebí se na něj zaměřit, a pokud možno jej vědomě vymýtit. Sofistikovanější autoři se ohánějí Edwardem Saidem a Michelem Foucaultem, ty méně pak Justinem Bieberem, poselství je ale stejné: Musíme stát pevně a neochvějně na straně těch, kteří tvrdí, že byli jednáním mocné bílé masy poškozeni. A stejně jako v případě hnutí #MeToo se ani tady skoro nikdo neodváží zeptat, jaké křivdy jsou ještě skutečné a které už někdo překroutil a vytrhl z kontextu.

Sem tam se ozvou hlasy, které volají po tom, abychom nebránili kulturám v mísení, abychom se nebáli od sebe svobodně přebírat některé prvky. Varují před kulturním ustrnutím a segregací kultur. Přitom je to celé úplně absurdní. Vzájemné ovlivňování, přebírání a „vyzobávání“ motivů a prvků z jiných kultur praktikuje lidstvo odjakživa. Někdy se to podaří, jindy méně. Afričan v kožených kalhotách s padacím mostem bude vždycky vypadat legračně. Ovšem bílý kluk v „gangsta rapa“ hadrech, s řetězy a čepicí s rovným kšiltem taky. Ale proč ne, když se jim to líbí?

Autorka je spolupracovnicí redakce

Přečtěte si také:

Důsledek #MeToo: ve Spojených státech přibývá feministů

Chlípný Weinstein a KP

Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu

Z galerií mizí obrazy, ze startu F1 modelky

Orbán: Starý pořádek se zhroutil, nový řád budou určovat východní státy


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 2 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
Kdy začít nakupovat na Vánoce?
Zájem o úvěry na bydlení v září lámal rekordy
Ceny elektřiny se domácnostem prodraží až o 15 %. Kdy můžete odejít k jinému dodavateli?
Podporu z pracáku nedostanete vždy a její součástí mohou být poukázky (2)
Nové zálohy pro OSVČ v roce 2019: kolik a kdy si změnit platební příkazy?
Auta
Retro: Podívejte se, jak se během let měnil vzhled SPZ na…
Huawei Mate 20 Pro: nejočekávanější smartphone je plný překvapení (video)
Sedm chyb při předjíždění, kterými můžete i někoho zabít
Test asistovaného řízení: Žádné dnešní auto nenabízí autonomní řízení. Ani Tesla ne
Kvíz: Poznáte správně model auta podle fotografie?
Technologie
Génius kontra byrokracie. Jak úřady zkrotily Elona Muska
GeForce GTX 1060 s pamětí GDDR5X potvrzena Nvidií. Prý je založená na čipu GP104
Cnews FM: Óda na Windows 10 October „ještě to není dokonalé“ Update [podcast]
Biostar Racing X470GT8 – vyplatí se dát šanci Biostaru? (uživatelská recenze)
Vyšly testy Core i9-9900K, i7-9700K a i5-9600K. Jaká je pájka, OC, spotřeba a výkon?
Hry pro příležitostné hráče