Mýtus Ruska čili život v zemi resentimentů - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Mýtus Ruska čili život v zemi resentimentů

,
Mýtus Ruska čili život v zemi resentimentů
Zdroj: Mladá fronta

Ze žabomyšího sporu o pár poválečných památníků a nových názvů ulic se stala vážná diplomatická krize. Jak je to možné – 75 let po konci války?! Je to jen tím, že Rusko, které mělo hlavní podíl na porážce Německa, udržuje svou státní interpretaci dějin jako posvátný totem, na nějž se nesmí sáhnout ani zpoza hranic? Anebo je něco podezřelého i ve státě českém, kde lidmi mávají antiruské a proruské emoce, jako by česká kolektivní duše byla pořád ještě uhranuta traumatem osvobození, jež se proměnilo ve faktickou politickou okupaci trvající celá desetiletí?

Češi dost dobře nemohou nikdy úplně pochopit, co pro Rusko znamená to, čemu se říká Velká vlastenecká válka. Tedy válka Sovětského svazu s hitlerovským Německem, která se dotkla prakticky každé ruské rodiny a přinesla více než dvacet milionů obětí. Den vítězství, to je především historický mýtus o velikosti moderního Ruska, které dokázalo porazit i mnohem lépe technicky vybaveného nepřítele. Zářez do těla společnosti byl tak velký a tak krvavý, že dnes vystupuje jako jediný spojující mýtus, který drží jinak sociálně a ekonomicky velmi rozdrolenou ruskou společnost pohromadě. Každé zpochybnění tohoto mýtu – což nemusí být posouvání pomníků ani budování jiných, ale jen kritická otázka – je přirozeně chápáno jako útok na národní identitu, na samo srdce národa, země, společnosti, a nemusí na tom hned pracovat státní propaganda.

Rusko není otevřená společnost, v níž by se svobodně diskutovalo o výkladu dějin, ale není to jenom proto, že současné ruské vedení dějiny zneužívá k politické propagandě a nechce, aby mu do tohoto výkladu někdo mluvil. Je to i posvátností vyprávění o tom, jak hrdinný sovětský lid porazil nacistickou bestii, přičemž se nijak nezohledňuje to, jaké to vše mělo politické motivace, jak prakticky tento boj vypadal a jaké utrpení jiným přinesl. O Velké vlastenecké válce se zkrátka nediskutuje, protože jakmile se tato diskuse začne, zhroutí se koncept moderního Ruska podobně jako Sovětský svaz po pádu Berlínské zdi.

Česko naopak otevřená země je, český pohled na druhou světovou válku je svobodný. Vidíme i to, co se Rusům zkrátka nezobrazuje, protože mýtus Války má mnoho slepých skvrn: předchozí mocenský pakt s Německem, využití války v dalším geopolitickém rozpínání Sovětského svazu, válečné zločiny. Čechům se nezhroutí svět, když demytizujeme válku, která pro nás navíc není Velká vlastenecká, ale jednoduše druhá světová. Tato demytizace začala už v roce 1968, kdy se z ruské síly stal definitivně národní nepřítel, od něhož jsme se v roce 1989 potřebovali odtrhnout, abychom mohli být sami sebou. Českým národním mýtem, který po roce 1989 spojoval, bylo přesvědčení, že kdybychom v roce 1968 (1945, 1948) nebyli uzurpováni Rusem, byli bychom jako společnost dávno mezi nejvyspělejšími zeměmi světa, což po pádu komunismu konečně můžeme.

Po roce 2004 se zdálo, že toto vymezování už máme za sebou, že český mýtus Ruska, který jako resentiment zůstává všude, od sportu po politiku, už nepotřebujeme a nežijeme. Že jsme jako členové NATO a Evropské unie dávno jinde, že novým českým spojujícím mýtem je společná Evropa, ve které dokážeme žít jako sebevědomá unijní země.

Skutečné problémy s Ruskem, které se dnes přelily do propagandistické bitvy o smysl války a o politický vliv ve středu Evropy, odstartovaly přesně ve chvíli, kdy se český mýtus o Evropě začal drolit, kdy mu přestali věřit i nejvyšší politici, jejichž systematické lamentování nad Evropou vpustilo do veřejného prostoru staré duchy. Za patnáct let jsme se tak dostali do víru ambivalentních ruských resentimentů: demokratičtí i otevřeně antidemokratičtí politici se potřebují vymezovat vůči ruskému mýtu války, aby si dokázali, že jsou suverénní, a Rusové dělají totéž v opačném gardu, aby oslabené české poltické sebevědomí (vždy je nejsnadnější šikanovat toho nejslabšího, nejméně sebevědomého) vtáhli do své vnitřní propagandy, která na základě napadaného spojujícího národního mýtu války přesvědčuje obyvatelstvo, že nepřátelé Ruska zase nespí.

Žijeme ve víru resentimentů, kde jeden provokuje druhého a předhání v silných gestech. Ruská reakce je hysterická, česká zase úzkostná, až roztřesená, protože o čem jiném svědčí akty ostentativního bojovného sebevědomí. Jistě, říkají odborníci, Rusko rozumí jen síle a pevnému sebevědomému postoji, ale to není totéž, co chlapecky pevná gesta na regionální úrovni nebo servilní projevy úcty z nejvyšších míst.

Ničivého víru proruského a protiruského šílenství, do něhož se zejména v květnových dnech propadá český veřejný prostor, se zbavíme jediným způsobem: tím, že přestaneme svou vlastní státní identitu definovat Ruskem, jedno jestli jako nepřítelem, nebo jako přítelem, který nám silou svého vůdce ukazuje pravou cestu. Oba tyto směry otevírají propast dějinných resentimentů, z níž se i kvůli ruské fixaci na spojující mýtus Války nedá ve zdraví vylézt. Oba vedou k závislosti a k narušenému sebevědomí.

Budování státnosti a národní identity na figuře nepřítele má v Evropě velkou teoretickou tradici v podobě konzervativních právníků typu Carla Schmitta, jenž dal definiční pevnost nacistické organizaci společnosti a který mimo jiné tvrdil, že teprve vnější nepřítel spojuje a vytváří tak politické společenství. My však dnes máme především vnitřního nepřítele, sami sebe, protože ani po všech těch dlouhých a bolestných letech evidentně úplně nevíme, kam patříme, kdo jsme a kam jdeme.

Resentimentů a všech těch podivných afér s pomníky nás zbaví jediné: když se začneme starat o své sebevědomí v geopolitickém rámci, do něhož jsme v roce 1989 úspěšně vykročili. Žijeme v Evropské unii, která je v ruském mýtu o Válce pořád z velké části jen nevděčným dobytým územím. S tím se ale česká spojující vyprávění už nikdy nebudou překrývat. Máme jedinou možnost: nenechat se utopit v marných, až zoufalých debatách o minulosti, když se musíme naplno starat o to, co přijde. Sebevědomí si musíme vybudovat, nikdo nám ho jen tak nedá, z východu ani ze západu. 

Mýtus Ruska čili život v zemi resentimentů
4.4 (87.71%) 83 hlasování
Diskuze