Komentář: Seberou vládní strany odvahu na klíčové reformy eurozóny? Jak může přispět Česko? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Komentář: Seberou vládní strany odvahu na klíčové reformy eurozóny? Jak může přispět Česko?

, Zdeněk Kudrna, Peak.cz,
Komentář: Seberou vládní strany odvahu na klíčové reformy eurozóny? Jak může přispět Česko?

Zkušenost reformátorů velí dělat kontroverzní reformy na začátku volebního období, aby se jejich přínosy mohly ukázat do příštích voleb. V Evropské unii je to těžší, neboť volby jsou v některé z členských zemí téměř každý kvartál.

Avšak mezi volbami v Itálii na jaře 2018 a těmi do Evropského parlamentu v červnu 2019 bude rok bez plánovaných voleb v kterékoli z velkých zemí EU. Zároveň je to začátek volebního období pro francouzského prezidenta Emmanuela Macrona i staronovou německou kancléřku Angelu Merkelovou, takže lepší chvíle na dohodu o evropských reformách (a brexitu) dlouho nebude.

Projev Emmanuela Macrona na Sorboně ukazuje, že na přípravách klíčových reforem se v zákulisí pilně pracuje. Stejně tak v Junckerově správě o stavu unie zazněla spousta návrhů, avšak bez zásadních detailů, které by mohly být příliš kontroverzní v Berlíně. Čeká se na koaliční dohodu kancléřky Merkelové, jež ukáže, zda nové vládní strany seberou odvahu na více než kosmetické reformy eurozóny.

Na evropské úrovni bude klíčová dohoda Německa a Francie. Jednak proto, že tradiční velmoci byly vždy motorem evropské integrace, ale především proto, že v reformních debatách v posledních deseti letech byly preferovány návrhy obou zemí na opačných pólech spektra. Z toho vyplývá, že dohodne-li se Berlín s Paříží, pak je velká šance, že se přidají i ostatní členské země, jejichž preference jsou obvykle někde mezi.

Macronův kratší konec

Macron se snaží definovat reformní agendu, ale má rozdány slabší karty. Francie sice přestála eurokrizi lépe než Itálie či Španělsko, ale ekonomicky zůstává v hlubokém stínu Německa. Není tak v pozici, z níž může razantně prosazovat své návrhy. Síle jejích argumentů by pomohla prokázaná schopnost prosadit reformy pracovního trhu, které by snesly srovnání s Hartz IV balíkem změn, jež prosadil bývalý německý kancléř Gerhard Schröder v roce 2003.

Hartzovy reformy nabyly v debatách o eurozóně téměř mytický status, neboť ukazují, že Němci dokážou reagovat na nepříznivý vývoj a prosadit nepopulární změny. To jim dává právo požadovat něco podobného i po ostatních a podmiňovat reformy eurozóny splněním tohoto „domácího úkolu“.

Reformy ordinované Macronem by se mohly rozvinout do hloubky srovnatelné s Hartz IV. Ovšem jen pokud se mu podaří překonat tradiční protesty a přesvědčit dostatek Francouzů, že některé změny nelze odkládat donekonečna. Průlom ve Francii by zvýšil tlak na změnu i v Itálii a dalších zemích na jihu EU.

Jakákoli reforma posílí pozici Francie ve vyjednávání o eurozóně. Jednak by prokázala, že nejen Německo je schopné reformovat, ale především by zvýšila pravděpodobnost, že dohodnutá pravidla se budou dodržovat. To snižuje riziko, že mechanismy sdílející ekonomická rizika či společné rozpočty budou využívány asymetricky jen na Jihu, což je obava, která brání dohodám.

Strašák polský instalatér a pražská spojka

Česka se debaty v eurozóně příliš netýkají, avšak Macron nás zatáhl do hry. Ve snaze ukázat, že jeho reformy nejen usnadňují propouštění zaměstnanců, ale zároveň je i lépe chrání, navrhl změnu pravidel pro vysílání zaměstnanců mezi státy EU. To je chytrá strategie, neboť se jedná o otázku ekonomicky nevýznamnou, avšak politicky velmi symbolickou.

„Polský instalatér“ zůstává ve Francii symbolem konkurence z nových členský zemí a zpřísnění pravidel pro vysílané pracovníky zdánlivě tuto konkurenci omezuje. Ve skutečnosti jen necelé procento občanů pracujících v jiné než domovské zemi spoléhá na tato pravidla, která firmám dočasně umožňují platit nižší mzdy, než je standardem v hostitelské zemi. Zbývajících 99 procent má místní kontrakty, jež odpovídají zvyklostem v hostitelské zemi, takže se jich tato pravidla netýkají.

Za těchto okolností není překvapením, že vlády nových členských zemí jsou ochotny pragmaticky vyjednávat o kompromisech s Macronem. Jen polská vláda se snaží sbírat domácí body rozporováním. Nakonec je ale i v zájmu zemí mimo eurozónu, aby přispěly svou troškou k restartování francouzsko-německého reformního tandemu, bez něhož nejde konstrukci společné měny dotáhnout.

Článek vyšel na webu Peak.cz


Ohodnoťte tento článek
Diskuze