Komentář: Mlčení kůzlátek - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Komentář: Mlčení kůzlátek

,
Komentář: Mlčení kůzlátek
Zdroj: ČTK

Český volič přestal reagovat na skandály a s preferencemi ANO nic nehne. Ztratili jsme úctu k demokracii? Odpověď je horší: nikdy jsme ji neměli.

Expremiér Mirek Topolánek si nedávno v příspěvku pro Echo24.cz s titulkem „Milý Miloši, Andreji a Slávku…“ svým roztomilým gangsterským slohem postěžoval, že co by za jeho časů působilo jako nestandardní politické řešení, je dnes akceptováno jako norma.

„Už neplatí vůbec nic,“ píše v narážce na ohýbání ústavy ze strany prezidenta a financministrovo pohrdání parlamentem. Zatímco „Milošovi“ (víš, že Tě v zásadě mám rád) doporučuje jen více noblesy při úřadování, „Andreje“ (my už se dnes rádi nemáme, že?) prosí, aby respektoval nenáviděná demokratická pravidla, tu zbytečnou veteš, a podal demisi. Příspěvek vzbudil zaslouženou pozornost, analogickou té, kterou v USA vyvolal George W. Bush napomínáním Donalda Trumpa.

Každý hned pochopí, že když včerejší vzteklý pes hořekuje nad vytím dnešní smečky, musí jít o něco jako diagnózu.
Verdiktům regulérních „psychiatrů“ společnosti, tedy sociologů a komentátorů, už skoro nikdo nevěnuje pozornost. Což je zase naše diagnóza.


Přečtěte si, za co všechno mohou padající volební preference ČSSD:

Mučedník a učedník

Vladan Gallistl


Pokud jde o hlubší smysl Topolánkova příspěvku, ten už tak zřejmý není. Měl Mirek opakováním slova „nestandardní“ na mysli hlavně „odporující ústavě a pravidlům“, anebo spíše „v rozporu se slušným chováním“? Patrně obojí, ale právě v této dichotomii tkvějí neradostné vyhlídky dneška. Kdyby šlo jen o ústavu, zažila již útoků na právní systém několik, tím největším byla asi opoziční smlouva z roku 1998. Nakonec dosti nestandardní bylo i vládnutí Topolánkovy ODS s podporou přeběhlíků Melčáka a Pohanky v letech 2006 až 2009, byť to nebylo nijak zvlášť v rozporu se slušnými mravy. Naopak docela ústavní bylo jmenování vlády Jiřího Rusnoka a dalších přátel Miloše Zemana bez důvěry Poslanecké sněmovny v roce 2013, což působilo skoro tak slušně jako latinskoamerický puč. Ústava je ovšem svého druhu plot okolo záhumenku; co na něm politická elita vypěstuje, záleží na jejích kultivačních schopnostech. A ty jsou odvozeny od požadavků konzumentů, jež jsou – což je nejhorší zpráva – dosti nevalné.

Babiši, snězte si mě

Jestli se podle předpokladů předseda hnutí ANO na podzim ujme vlády, zmocní se ministerstva vnitra a naplno rozvine svůj repertoár, jenž kombinuje difamace opřené o Babišův bezedný archiv kompra na oponenty s květnatými tweety z jeho kreativní PR dílny, zhruba polovina populace na to bude připravena. Podle agentury Stem odpovědělo loni na otázku „Myslíte si, že by bylo dobře, kdyby v naší zemi vládla pevná ruka a někdo jasně určil, co se má dělat?“ kladně 60 procent lidí. Podle jiného výzkumu CVVM si jen 48 procent lidí v současné době myslí, že demokracie je lepší než jakýkoli jiný způsob vlády, pětině lidí je podoba režimu docela lhostejná. Zvláštností obou výzkumů je, že vůbec nevybočují z historické řady. Pevné ruce přitakala více než polovina respondentů poprvé v období „blbé nálady“ roku 1997, největší podporu (70 procent) pak měla bezprostředně po pádu vlády Mirka Topolánka (jehož slavná pěst vystřelená proti bulvárním fotografům zřejmě veřejnosti nepřišla dost „pevná“).


Přečtěte si komentář k přetrvávajícím socialistickým tendencím v české politice:

Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč

Lubomír Heger


V zájmu historické přesnosti je třeba říci, že pluralitní demokracie v těchto končinách nebyla populární nikdy, snad s výjimkou let 1918 až 1928, kdy o ní se zálibou hovořil poslední zbožňovaný demokrat této země, tatíček T. G. Masaryk (poté už přišla světová krize). Jeho nástupce a další „demokrat“ Edvard Beneš systému zasadil osudovou ránu, když bezprostředně po návratu z Londýna na jaře 1945 svými dekrety zrušil klíčové strany první republiky (agrární, živnostenskou a národně-demokratickou), založil národní výbory a pověřil „soudce z lidu“ vypořádáním se se „zrádci“. Pro nový systém sám razil novotvar „lidová demokracie“, to vše s cílem „vzít komunistům vítr z plachet“, jak vysvětlil bývalým kolegům, když jim doporučoval, aby věc „nebrali tak tragicky“.

Čechoslováci jako národ to přijali docela s pochopením. „Lid bystrý, s vyvinutým smyslem, odkud vítr vane, rychle pochopil, že komunisté i demokraté rukou nedílnou vypracovali normy legalizující kdejakou špatnost. Moc lidí se podle toho zařídilo,“ vzpomínal Pavel Tigrid, který události sledoval jako novinář. Režim první republiky byl značnou částí populace hodnocen jako „prohnilý“, neboť umožnil domácímu i mezinárodnímu kapitálu hromadit zisky, zatímco životní úroveň pracujících stagnovala. Není paradoxní, že likvidaci té romantické a pokrokové epochy dějin českých zemí provázel takový jásot?

Nutno říci, že klasický stranický model, jak je znám třeba v Německu nebo Rakousku (široká členská základna, jasné ideové zakotvení, mnohaleté stoupání po stranické hierarchii, společenská prestiž) v našich zemích již nebyl nikdy plně obnoven. Na vině nejsou jen komunisté, ale zejména Václav Havel, jenž z četby zahraničních periodik v 70. letech vydedukoval, že „zkostnatělá byrokracie“ parlamentních stran je přežitek a budoucnost mají občanské spolky a hnutí založené ad hoc charismatickými jedinci za konkrétním cílem.

Zde jsou kořeny politické situace roku 1990 („strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“) a také skrytých sympatií havlovských iniciativ (Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci) či havlovských charismatiků z časopisu Respekt pro nové hnutí („Babiš se novému projektu oddal zcela a jeho nasazení nemalá část veřejnosti obdivuje,“ napsal nedávno jeho šéfredaktor Erik Tabery). Jinými slovy, zde jsou kořeny mnohaleté mizérie, do níž tato země takřka bez zájmu veřejnosti klouže.

Hostina kanibalů

Havel své teorie v 90. letech dále nerozvíjel (ale ani neodvolal), působilo by to legračně, když mu OF během dvou let vytuneloval Václav Klaus, pro něhož byla strana klasického střihu (ODS) vehiklem do čela státu, zatímco parlamentní demokracii jako systém považoval za jeden z vedlejších produktů volného trhu (jak napsal už koncem 60. let). Další straně s jakousi členskou základnou, tedy ČSSD, pro niž byla liberální demokracie dlouho jen jednou z dekorací na totemu jménem sociální jistoty, Klaus vyhlásil na příštích 15 let nefalšovaný totaler Krieg, byť jej na čtyři roky přerušil paktem, nejspíše po vzoru Ribbentrop–Molotov, uzavřeným za jediným účelem – aby mohl kanibalisticky hodovat na nedávných druzích z Unie svobody a KDU-ČSL. Kanibalismus jakožto modus vivendi na konci minulé dekády aplikoval Klaus i na vlastní ODS, kterou její zakladatel v roli prezidenta pomáhal rozkládat podle hesla „když mě neuctívá, ať raději nežije“.

Mladí lidé, dnešní třicátníci, kteří v té době vyrůstali a neslyšeli nic o tom, že kousek za hranicemi názoroví protivníci běžně spolupracují při formulování národních zájmů, ba uzavírají i velké koalice (v případě Rakouska třeba na desítky let), museli získat dojem, že parlamentní demokracie rovná se nekonečně nudná žvanírna (zvláště když nikdy nespatřili rokovat britský parlament, jehož zasedání připomínají vybroušené divadelní zkoušky), zpestřovaná občasnými sabotážemi. Ty měly formu seriálu korupčních skandálů, jež obvykle začaly nějakým vyšetřovacím spisem doneseným (zprvu havlisty v silových složkách) novinářům až pod nos.

Tak je tomu v podstatě dodnes, jen spisy v posledních letech zdatně nahrazují odposlechy podstrkované orgány činnými v trestním řízení. Nikoho proto nemělo až tak zarazit, když si orgány vzaly samy hlavní slovo a neplánovaně katapultovaly do popředí (po debaklu premiéry s Věcmi veřejnými) divný novotvar jménem ANO.

Babišovo hnutí, jehož sněmy se zřejmě inspirovaly rituály v Scientologické církvi (ale i kovanými komunisty: Nevolte mě všichni, vypadá to špatně, prosí Babiš při volbě, podobně jako ve 40. letech žádal spolustraníky Klement Gottwald), je ikonou éry, v níž si voliči nevybírají podle programů zavedených stran, nýbrž chaoticky a ve stavu nejvyššího znechucení těkají mezi novými tvářemi, jež se ještě nestačily zkompromitovat. Je ANO prázdná skořápka bez členstva, jejíž agendu podle okamžitých hnutí veřejného mínění píšou marketingoví experti? Tím lépe; nové koště dobře mete. Bude Andrej Babiš dobrým koštětem?

Rozumíme si, mrk

„Problém s veřejnou debatou je tenhle – předpokládáme, že každý je demokratem a zastáncem plurality, dokud se neprokáže opak. A když se potom prokáže, chybí nám slovní zásoba, abychom jev pojmenovali. Je to autoritář? Je to diktátor? Je to Hitler? Hážeme slovy bezradně kolem sebe,“ řekl před měsícem jeden známý expert na dějiny východní Evropy, „je to varianta politika, který říká – všichni si rozumíme; mrk, mrk; nejde už o demokracii. Máme oligarchický systém, tak co kdybych byl vaším oligarchou?“ Oním historikem je autor Krvavých zemí Timothy Snyder, který ovšem v magazínu Salon hovořil o Donaldu Trumpovi. Snyder nabádá každého, kdo s autoritářskými tendencemi nově zvoleného vůdce nesouhlasí, aby svůj nesouhlas rychle projevil, než bude muset přejít do ilegality. Zbytečné volání na poplach?

Andrej Babiš ovládá holding, jemuž platíme všichni nakupováním jeho produktů a ještě mu přispíváme na dotace. Díky tomu si Agrofert může dovolit bezpečnostní divizi o desítkách lidí, složenou vesměs z bývalých estébáků a policistů novodobých elitních útvarů, kteří vědí, kde a jak sehnat „kompro“ na kohokoli. Čím by se mohla po volbách zabývat, dává už teď tušit hlásná trouba Agrofertu, deník Dnes. „Mají strach, že se stanou terčem pokusů o kriminalizaci,“ píše o vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou šéfredaktor listu Jaroslav Plesl.

Zbytek společnosti stojí před morálním dilematem, jak se vlastně postavit k hrochovi, který o sobě tvrdí, že je pes domácí. Přesněji řečeno, bylo by to dilema, kdyby se na to kdokoli s reálným koaličním potenciálem takto podíval. Západní Evropa podobnou situaci (snad s výjimkou Itálie a Silvia Berlusconiho) prakticky nezná, takže nenabízí ani zkušenost. Dějiny Československa ovšem učí, že vstupovat s divokým tvorem do koalice ve snaze jej „kultivovat“, učiní z kultivátora v lepším případě užitečného idiota, v horším zločince.

Jak již bylo řečeno, tradiční české strany žádné velké dilema necítí, možný volební lídr ODS Václav Klaus jr. autory podobných úvah dokonce nazval „pachateli dobra“ a poučil je, že smyslem politiky je „věci ovlivňovat“. Jestliže jsou odpůrci spolupráce s ANO „pachateli dobra“, jakým směrem chce tedy Klaus věci posouvat?

Současnou éru, jež se pravděpodobně chýlí ke konci, aby vyklidila místo „novým pořádkům“ Andreje Babiše, možná jednou dějiny nazvou „první českou republikou“. Nepřipadává vám tristní, že likvidaci éry, kdy se měli Češi historicky nejlépe a žili v maximální možné svobodě, provází takový jásot?


Ohodnoťte tento článek
Diskuze