Když se rozmluví čísla aneb Moc jsou peníze - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Když se rozmluví čísla aneb Moc jsou peníze

,
Když se rozmluví čísla aneb Moc jsou peníze
Zdroj: Mladá fronta

Čísla nejsou ničím. Sama o sobě nic neznamenají. Smysl, tak jako slova, získávají až v souvislostech, v kontextu, do něhož jsou vsazena. Proto se také s čísly a slovy tak dobře manipuluje, když jsou kontextuální souvislosti zbavené nebo když jsou posunuté tam, kam se nehodí, protože s novým kontextem nemají nic společného.

Právě teď na české občany svítí jedno obrovské číslo. 500 miliard korun! Tak velký schodek chystá vláda Andreje Babiše na letošní rok. Nejvyšší schodek v dějinách České republiky, křičí palcové titulky, a mladí konzervativci volají všechny do zbraně, protože vláda hazarduje s osudem celého hospodářství, s osudem každého z nás. Je typické, že konzervativní politici, mladí i staří, reagují každý rok stejně, bez ohledu na to, kolik aktuální rozpočtový deficit je.

I původně schválených 40 miliard korun schodku vyvolalo kritiku, protože šlo o deficitní rozpočet v čase růstu, kdy mají vznikat přebytky na horší časy, což je v souladu s vulgárně vykládanou národohospodářskou teorií Johna Maynarda Keynese, obvykle konzervativci považovaného za socialistu. Ale někdy se v debatě jednoduše hodí všechno, i ideologický nepřítel.

Schodek ve výši 40 miliard nebyl v té době ani procentem HDP (výkon české ekonomiky byl zhruba 6 bilionů korun, tedy 6000 miliard), a přidával k celkovému zadlužení 1,64 bilionu korun jen drobný zlomek, přesto se v ideologizované debatě mluvilo o plýtvání penězi a hrozném hazardérském zadlužování. Jemnější kritici, kteří zřejmě četli Keynese podrobněji, kritizovali nedostatečný sklon k investicím, přesněji to, že vláda schodek neinvestuje, nýbrž spotřebovává a nezvyšuje tím růstový potenciál ekonomiky. A konečně zazněla i důležitá věta, že v kontextu málo zadlužené české ekonomiky nejde ani tak o absolutní výši schodku, jako o to, kam se peníze investují a co mají ve veřejném zájmu přinést.

Tato věta, která počítá s uvážlivou prací „viditelné ruky vlády“, odkazuje opět nepřímo i na Keynese, který vládní zásahy do tržního hospodářství obhajoval vyrovnáváním „neurčitých panických strachů a stejně neurčitých iracionálních nadějí“, které vychylují lidi z běžné ekonomické racionality a nečekaně tak mění jinak pečlivě logicky konstruovaný chod hospodářství. Investiční aktivita státu zakulacuje předkrizové hroty cyklických extrémů a umožňuje relativně hladký běh ekonomiky.

Ani oněch 500 miliard schodku není z hlediska celkového zadlužení a stability hospodářství žádný velký výkyv. Jde přibližně o osm a půl procenta výkonnosti ekonomiky, při letošním očekávaném poklesu HDP by to mohlo být i o trochu více. Zadlužení České republiky se tak dostane na 40 % HDP, což je stále jeden z nejnižších dluhů v EU.

Žádná katastrofa, žádná hrůza – jde pouze o to, že tato viditelná ruka ekonomiky si nyní bere o trochu více moci a kvůli nečekané koronakrizi posiluje státní kapitalismus, což kvůli viru s pokorou překvapivě přijímají i zásadoví zastánci neviditelné ruky trhu. Přijde-li krize, jsou v Česku všichni socialisté! Na všech je teď pečlivě kontrolovat, jak a na čem bude tato velmi viditelná vládní ruka pracovat, jak efektivně schválených 500 miliard a svou rostoucí moc v ekonomice využije.

A tak tu vystupuje další důležité číslo. Koronavýdaje zvýšily podíl rozpočtu vlády na ekonomice, 1,8 bilionu výdajových korun bude s poklesem výkonu už nějakých 40 % HDP. Ekonomická síla kabinetu se blíží polovině celého hospodářství, což už není jen tak, a proto jsou na místě úvahy o tom, jak rychle se po tomto krizovém rozpočtu bude vláda své nově získané moci zbavovat.

Ekonomické moci vlády se ale Češi nebojí, v době koronakrize ji, jak ukázaly průzkumy, dokonce velmi chtějí. Zato se dlouhodobě bojí Evropské unie, která teď Česku „vnucuje“ pomoc s ekonomikou, za níž bychom ale ručili za úvěry dalším zemím za více než 300 miliard korun. Z pohledu českého rozpočtu a celé ekonomiky, jak bylo vidět výše, jde pořád jen o minimální peníze, navíc vyvážené dotacemi a půjčkami, které tuto záruku, rozloženou do několika desítek let, výrazně převyšují. Tedy opět, žádná hrůza, spíše minimální riziko a větší plus.

V 90. letech minulého století se čeští občané od Václava Klause a jeho lidí naučili, že moc jsou peníze, a že čím větší rozpočet politici ovládají, tím větší potom mají moc. Politický střet se pak zjednodušeně vede o to, kolik peněz politici chtějí ovládnout, někteří více, jiní méně. Z tohoto pohledu je Evropská unie vlastně velmi nevinné, až bezmocné společenství, protože ovládá ročně rozpočet, který sotva překračuje jedno procento celého HDP unie.

Pokud projde návrh Evropské komise na vytvoření Fondu obnovy ve výši 750 miliard eur na další čtyři roky, proti němuž se premiér Andrej Babiš zásadně staví, neboť by to prý velmi zatížilo českou státní pokladnu cizími dluhy, zvýší se rozpočet EU krátkodobě na dvě procenta HDP. Obrovské transfery peněz, kterých se bojí čeští kritici Fondu a EU jako takové, se jaksi nekonají. Nekonaly se nikdy.

Fiskálně je Evropská unie vlastně velmi slabá, fiscus, tedy společná pokladna či košík jsou skoro prázdné, Unie je jako finanční celek spíše velká filantropická nadace než vážný ekonomický hráč, jakkoliv přímé dotace viditelně jednotlivým národním ekonomikám (V4) místně i plošně pomáhají. Jsou-li peníze moc, a klausovcům se v tomto jistě dá dost dobře věřit, není skutečná moc v EU, v Bruselu, ale úplně jinde.

Někdy je zkrátka dobré prověřit čísla reálnými souvislostmi, aby dávala smysl a mluvila i jinak než svými číslicemi. Hodí se to zvláště tehdy, když jde o peníze. Počítat a interpretovat, a taky pamatovat na Klause – moc jsou peníze!

Když se rozmluví čísla aneb Moc jsou peníze
4.7 (93.68%) 19 hlasování
Diskuze