Ilona Švihlíková: Daňové změny jako cesta k destrukci veřejných financí? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Ilona Švihlíková: Daňové změny jako cesta k destrukci veřejných financí?

Ilona Švihlíková,
Ilona Švihlíková: Daňové změny jako cesta k destrukci veřejných financí?
Zdroj: Profimedia.cz

Od vypuknutí koronavirové pandemie bylo jasné, že ekonomiku zasáhne nebývalý a nesrovnatelný ekonomický šok. Stejně tak bylo jasné, že v takto výjimečné situaci se bez země neobejdou bez vládních podpory. Jak vidíme nejen v EU, vlády se vydaly cestou různých variant ochrany pracovních míst, dodávání pomoci podnikům i živnostníkům, či posílily sociální síť. Není proto vůbec překvapivé, že rekordní ekonomické poklesy jsou doprovázeny vysokými deficity. V Česku  je ovšem situace specifická tím, že vedle záchranných a podpůrných vládních programů (jako např. Antivirus) začala vláda intenzivně zasahovat do daňové soustavy.

Od počátku jsem preferovala, aby se podpůrná opatření koncentrovala na výdajovou stranu, byla podmíněná a měla dočasnou podobu. Bohužel, vláda vzala koronavir i jako možnost vrhnout se na zásadní daňové změny. Ty představuje metodou „per partes“, takže se debata nevede ani o tom základním – jak vysoká má být daňová kvóta, aby stát mohl zajistit veřejné statky v množství a kvalitě, které občané vyžadují a jakým způsobem se projevují daňová spravedlnost.

Jste pro zrušení superhrubé mzdy?

Jedno mají ovšem daňové změny společné – vytvářejí hlubokou sekyru ve veřejných financích. Na rozdíl od krátkodobých a dočasných opatření (i kdyby třeba vytvořily deficit 500 miliard korun – což by ovšem bylo dosti nepravděpodobné), se jedná o změny, které půjde „opravit“ jen těžko. Politikům se obvykle líbí snižovat daně, a často se i předhánějí v tom, „kdo sníží víc“, ale vysvětlit občanům provázanost mezi příjmy a výdaji státu, to už příliš populární není.

Vláda za pár posledních týdnů představila velké daňové změny. Zrušila daň z nabytí nemovitostí, zcela zbytečně, neboť neměla vůbec žádnou souvislost s koronavirem, ale asi bylo rozhodnutí hodně dobře prolobbované. Pokračujme naprosto šílenou konstrukcí zpětné vratky daně (loss carry back), kdy se Poslanecké sněmovně na poslední chvíli podařilo zabránit nejhoršímu a alespoň stanovit limit pro zpětnou vratku (i když je stále velice vysoký, a to i ve srovnání se zahraničím).

„Maličkostmi“ jsou pak zavedení paušální daně pro OSVČ, která je konstruována tak, že je finančními úřady prostě nezkontrolovatelná, či zavedení stravenkového paušálu, který pro změnu nabízí pěkné možnosti daňové optimalizace. Nu a můžeme si vzpomenout i na snížení DPH na ubytovací služby (když bylo jasné, že většina Čechů bude trávit dovolenou doma a že nevytížené kapacity se budou týkat jen některých regionů, žijících z přílivu bohatších cizinců – typicky Praha). Ani nemusíme rozebírat, že snížení DPH většinou nevede ke snížení ceny (obráceně to věru neplatí).

Třešinkou na otráveném dortu veřejných financí je pak zrušení superhrubé mzdy. Je pravda, že superhrubá mzda je konstrukce, která měla být odstraněna, přesněji neměla být vůbec nikdy zavedena a že vláda má její odstranění v programové prohlášení. Potud v pořádku. Je ale potřeba vědět něco o genezi této prazvláštní konstrukce, její důležitosti v daňovém mixu České republiky, aby se projevily obtíže jejího odstranění, k němuž dnes nejemotivněji vyzývají ty strany, které tento paskvil do naší daňové soustavy vložily.

Patnáctiprocentní rovná daň byla etalonem pravicových stran (zejména ODS), a proto bylo potřeba ji dostat do systému stůj co stůj. Jenže již v roce 2008 platilo, že daň z příjmu fyzických osob (zaměstnanců) byla jednou z páteří veřejných financí. Odstranění progrese a snížení na proklamovaných 15 procent by vytvořilo ve veřejných financích masivní černou díru. Proto se pravicová koalice uchýlila k bezprecedentnímu rozšíření základu daně, aby mohla slavnostně mávat sazbou 15 procent, i když v reálu byla platili zaměstnanci přes 20 procent.

Současná vláda ovšem drží u živnostníků 15 procent (a ještě jim nabízí tři daňové režimy), takže při odstranění superhrubé mzdy by se plně vyjevila vrcholná daňová nespravedlnost mezi zaměstnanci a OSVČ. Jenže ono platí totéž, co v roce 2008: sazbu 15 procent pro většinu zaměstnanců (s mírnou daňovou progresí pro vysoko příjmové) naše veřejné finance prostě neunesou.

Ale což, může se zdát, že v době pandemie lítají vzduchem desítky miliard tak nějak všude. Jenže zde se jedná o trvalé (čti dlouhodobé) daňové změny, které sečteno podtrženo vedou samy o sobě k deficitu kolem 130 miliard (dolní odhad).

Do budoucnost jsou ale jen dvě možné cesty: buď si vláda (jakákoliv) uvědomí, že k udržení funkčního státu a veřejných statků potřebuje zdroje a bude hledat cesty, jak zvýšit daně (nebo zavést daně nové). Je otázkou, na koho by dopadly a jak moc by dostala na frak daňová spravedlnost. Vzhledem k minulým zkušenostem není těžké si představit tlak na zvyšování DPH, hůře si představuji například (i když žádoucí) posílení daní majetkových.

Druhou možností je pak profilovat se tak, jak chtěly pravicové vlády. Jako země s malým státem, což ale nutně znamená osekání veřejného sektoru a privatizaci veřejných služeb (zdravotnictví či penzijního systému), na což si řada lobbystických skupin brousí zuby už řadu let.

To snížení daní nás nakonec může vyjít pěkně draze.

Ilona Švihlíková: Daňové změny jako cesta k destrukci veřejných financí?
4.5 (90%) 36 hlasování
Diskuze