Esej: Život a doba veleještěra Kohla

Lubomír Heger 16. července, 10:00  -  Lubomír Heger
16. července, 10:00

Zesnulý kancléř je tak trochu kostlivec v německé výkladní skříni. Současnou elitu nejprve stvořil a potom proklel.

Jestli jste vyrostli východně od Bavorska a neumíte německy, Helmut Kohl vám možná splývá s tím, jak by jednou mohla vypadat jeho busta před Reichstagem, budovou německého parlamentu. Mohutný státník s vysokým čelem, který bojoval s Ronaldem Reaganem proti říši zla, zbořil zeď, přestříhal ostnaté dráty, bleskově sjednotil Německo, totéž provedl s Evropou a prosadil pro ni společné platidlo.

Jako Brit byste si Kohla možná pamatovali trochu jinak. Třeba jako člověka se dvěma žaludky; spořádal běžně dva obědy najednou, spolkl východní spolkové země a pak mlsně obhlížel zbytek Evropy. Společnou měnu se vám (Britům) snažil vnutit po dobrém, a když mu to nešlo, strašil řečmi o tom, že bez eura by nemusel vydržet světový mír.

Ale když jste Němec, hodnotit Helmuta Kohla je pro vás přímo utrpení. Voliči staršího data narození si ještě pamatují brilantního řečníka, který přes své rozměry působil jako mrštný kocour. Levici držel obratně pod krkem celých 16 let. „Socan je socan, i když nosí cylindr,“ tvrdil kariérní politik CDU, který prý naučil svého psa při slově „socan“ vrčet. Klíčové momenty jeho éry - rakety NATO namířené proti SSSR, sjednocení Německa, přijetí eura - nebylo až tak snadné prosadit.

K přemluvení Gorbačova (v červenci 1990 prezidenta stále ještě „něrušimého“ Svazu sovětských socialistických republik) si přivezl nabídku 15 miliard marek a Mitterranda s Thatcherovou udolal argumentem, že nebezpečí „velkého Německa“ zneutralizuje evropská jednota. „Tím jsem spojil zavedení eura s vlastním politickým osudem,“ napsal si do deníku.


Masaryk, Gottwald a další. Naši milí gerontokrati


Dnešním čtyřicátníkům je dost let na to, aby si spočítali, že Německo by se do konce 90. let sjednotilo i bez Kohla a jiný kancléř by třeba postupoval pomaleji, ale ke společné měně by snad dospěl též. Takže se vynoří hlavně vzpomínky na obrovitou postavu s hlavou ve tvaru hrušky, která hrnula protivníky z cesty jako buldozer a obklopena věrnou suitou novinářů odpovídala jen na otázky, jež dávno rezignovaly na otazník a dopředu servilně přikyvovaly.

V závěru své éry působil Kohl tak trochu jako všežravý veleještěr. Když se náhodou rozesmál do kamery, televizní divák se instinktivně krčil na pohovce, aby mu ztížil polykání.

Strauss: schází mu všechno

Pro Kohlovu pověstnou poživačnost lze najít racionální zdůvodnění. Byl posledním kancléřem, jehož základní životní referencí byla válka. V den svých 15. narozenin totiž odjel do Berchtesgadenu, aby pronesl slavnostní slib člena Hitlerjugend. Už opět týdnů později bylo po všem a Kohl s kamarády vandroval týdny po jižním Bavorsku, než se bez peněz a jídla prožebral až do rodného Ludwigshafenu.

Střední školu kvůli válečné epizodě dodělal až ve 20 letech a na čtení už nějak nezbyl čas. „Ich war in Hölderlin gut,“ řekl v 70. letech týdeníku Die Zeit a stal se kvůli tomu poprvé terčem posměchu intelektuálů. Znělo to podobně, jako by se Bohuslav Sobotka chlubil, že byl ve škole expertem na Josefa Kajetána Tyla.

Jak zle však konzervativní politik z Porýní-Falce, který byl jinak ve všem první a nejmladší (v 16 nejmladší člen CDU, ve 39 nejmladší předseda zemské vlády, v 52 nejmladší kancléř), svou pověst kulturního barbara nesl, se dozvídáme až dnes. „Psalo se o mně jako o vesnickém idiotovi,“ stěžoval si hořce reportéru Heribertu Schwanovi, jenž s ním v letech 2001 až 2002 natočil asi 600 hodin osobních hovorů.

Ty sice nikdy nevyšly, ale úryvky pronikají v posledních letech do tisku. Jsou nabité sžíravými výroky na adresu úplně každého, kdo kdy v Německu a v CDU něco znamenal. „Neuměla ani pořádně jíst příborem,“ zavzpomínal třeba na první setkání s Angelou Merkelovou v roce 1990. Ale nepředbíhejme.

Kohlova Nemesis mezi konzervativci byl předseda CSU Franz Josef Strauss, jenž o něm v roce 1976 před spolustraníky prohlásil: „Je úplně neschopný. Schází mu charakter, schází mu intelekt, schází mu úplně všechno.“ Strauss hrozil, že s Kohlem v čele CDU se jeho bavorská CSU odtrhne a půjde do celostátních voleb sama, nakonec byl ovšem doma smeten porážkou on a Kohl uspěl.

Ponaučení? Problémy je třeba „vysedět“, přátelství si lze později kdykoli „zakoupit“. Kohl se Straussem klidně spolupracoval, zval jej dokonce na výlety do Alp a jednou, když Strausse postihla nevolnost, odnesl Strausse zpět do horské chaty na zádech. „Kdybych ho tenkrát shodil, nikdo by mi neuvěřil, že jsem to neudělal naschvál,“ řekl Schwanovi.


Nová budova europarlamentu nese Havlovo jméno. Čtěte více


Na Kohlovu vládu v 80. letech vzpomínají dnešní Němci před důchodem jako na zlatou éru. Všichni byli v odborech, na dovolenou jezdili do Itálie a nikdo nikoho nenutil mluvit anglicky. Kosmopolitní elita se Kohlovu buranství vysmívala v týdenících Der Spiegel, Die Zeit nebo Stern, které Kohl na oplátku nazýval „hamburskou názorovou mafií“ (všechny sídlily v Hamburku).

U řadových voličů mu image bodrého a čestného chlapíka spíše pomáhala a skrze Hanse Dietricha Genschera se Kohl vyprofiloval ve věrného spojence Ronalda Reagana na mezinárodní scéně. Nebýt turbulencí ve východní Evropě, ve vrcholné politice by nejspíše dosloužil někdy začátkem 90. let s pověstí zákulisního pleticháře.

Lid si to přál

Nějaké dalekozraké vizionářství, za něž se Kohlovi minulý týden dostalo prvního „evropského“ státního pohřbu ve Štrasburku, bylo Kohlovi až do podzimu 1989 cizí. Byl typickým technokratem, jenž uměl sehnat sponzorské dary a vyměnit je za loajalitu místních organizací. Skrze půjčky od západoněmeckých bank manipuloval podobně i s Erichem Honeckerem v NDR, ale nejspíš neměl tušení, jak blízko bankrotu tamní režim je.

I proto nechal na ministru zahraničí Genscherovi, aby se v září 1989 vypravil do Prahy a pronesl z balkonu ambasády ve Vlašské ulici nejslavnější nedokončenou větu všech dob: „Přijeli jsme k vám, abychom vás informovali, že váš odjezd…“ Ihned po bouřlivém aplausu uprchlíků mu ale dějinný rozměr okamžiku docvakl a odstartoval představení svého života.

Během 12 měsíců protlačil skrze všechny mocenské struktury světa znovusjednocení Německa, jehož se pořád ještě bála celá Evropa včetně vítězných mocností.

Bylo mu jedno, kolik to bude stát: „lid si to přál,“ vysvětlil Schwanovi. Posvětil založení privatizačního fondu Treuhandanstalt, který se stal největším „průmyslovým podnikem“ zeměkoule. Privatizací podniků NDR vydělal Treuhand asi 70 miliard, na mzdy a odstupné ale vydal 200.

Byl to geniální nápad – za vlnu lidských tragédií nečinil nikdo odpovědným Kohla – nýbrž jen Treuhand. Zatímco jeho prvního předsedu zavraždila RAF, Kohl se v roce 1994 dočkal znovuzvolení. Jednou z vedlejších obětí třeštění byla Jugoslávie – okamžité uznání Chorvatska a Slovinska v roce 1991 bez jakýchkoli podmínek (Němci mohli chtít všemožné závazky, ale nebyl čas se tím zabývat) pomohlo tamní konflikt roztočit jako vstřik benzinu do karburátoru.


Rozdělení Československa pomohlo více Slovákům, tvrdí Klaus


Do nových spolkových zemí plynulo po celá 90. léta 100 miliard marek ročně, růst životní úrovně starých spolkových zemí se zastavil a voliči CDU začali Kohla podezírat, že ztrácí kontakt s realitou. „Kohl a (ministr financí) Waigel kráčejí po městě a čtou cenovky za výlohou,“ začínal v té době oblíbený vtip. „Kabát za 25 marek, kalhoty 20, celý oblek za 50! To už člověk jasně vidí úspěchy naší hospodářské politiky – vykřikne Kohl. Waigel se k němu nevzrušeně otočí a upozorní jej – milý kancléři, to není obchod, ale chemická čistírna.“

Kohl se na německou společnost obrátil s výtkou, že nejspíše žije „v nějakém zábavním parku“: na univerzitách studuje déle a více lidí, v zaměstnání se vybírá více volna a do důchodu se odchází dříve. Až do konce svých kancléřských dnů v říjnu 1998 s tímto trendem však nic neudělal, sociální a daňové reformy nechal na nástupci z SPD Gerhardu Schroderovi. Dějinnou úlohu splnil - teď bylo na řadě přijímání gratulací.

Pravdu měla máma

Jenže žádné nepřišly. Ihned po odchodu vypukl skandál s tajnými konty a Kohl se v jeho světle vybarvil jako „don Kohleone“, jenž kmotrovsky rozdával miliony a odpůrce nechal vyhladovět. CDU skandál odsoudil nadlouho k nevolitelnosti a nebohý nástupce Wolfgang Schäuble celkem trefně nazval Kohla „patriarchou“. Angela Merkelová v sobě našla básnířku a vyzvala stranu, ať se naučí „chodit i bez starého válečného oře“. V Kohlových uších se to rovnalo velezradě.

O tři roky později vyprávěl reportéru Schwanovi, jenž za ním obden jezdil do Ludwigshafenu a platil obědy za oba: „To já jsem vytáhl Merkelovou z rybníka. Ochomýtala se kolem banketů a neuměla ani pořádně jíst nožem a vidličkou.“ Také Schäubla podle svých slov „postupně vybudoval“. Hodlal jej prý učinit nástupcem, jak mu mezi čtyřma očima slíbil, ale vnitrostranický odpor byl příliš veliký, takže myšlenku musel vzdát.

Za rok a půl, co se se Schwanem scházel, zúčtoval Kohl s každým, včetně těch, o nichž se veřejně vyjadřoval s obdivem. Gorbačov? „Jeho zásluhou bylo, že se vypořádal s komunismem bez krveprolití. Nenapadá mě žádná další zásluha.“ Hans-Dietrich Genscher? „Kdybych zemřel dříve než on, určitě už by se mluvilo o tom, jak Německo sjednotil Genscher s podporou Richarda Weizsäckera a dalších lidí.“ Exprezident Weizsäcker? „Nemohl jsem to dříve říkat, znělo by to nevěrohodně. Ale ve své úřadovně před hořícím krbem poskytoval poradenství těm, kdo plánovali mé svržení.“

Jestliže skandál s tajnými konty, který prokuratura nedokázala kvalifikovat jako trestný čin, zásadně podkopal víru voličů v to, že v Německu se bojuje o moc jen čestnými prostředky, Schwanovy nahrávky Kohla obnažují jako chladně kalkulujícího technologa moci. „Všichni ti lidé se dostali na své pozice jen díky mé podpoře. Pravdu měla máma, když mi říkala: žehnající ruka je první pokousána.“

Na nahrávce pak ještě zazní dovětek: „To bys mohl použít i jako motto pro celou kapitolu. Je to kruté – ale dobré.“

P. S.

Nahrávky spatřily světlo světa, když se Heribert Schwan pohádal s vdovou po exkancléři Maike Richterovou. S tou se v průběhu let pohádal skoro každý, kdo měl ke Kohlovi nějaký vztah, včetně obou synů. Richterová, jež má na starost celou Kohlovu pozůstalost, po smrti manžela pojala nápad, že na pohřeb pozve jako hlavního řečníka Viktora Orbána, s nímž si Kohl před smrtí neobyčejně porozuměl. Německé vládě trvalo několik dní, než jí tento úmysl dokázala rozmluvit.

Přečtěte si také:

Václav Klaus: Musíme se vzepřít kulturnímu marxismu

Havel v gruzínské metropoli sedí a přemýšlí. V Tbilisi odhalili jeho sochu


Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Když za škodu může sport...
O dědictví IV: Dědit, či darovat?
3 věci, na které není dobré zapomínat před odjezdem na služební cestu
Daňové přiznání za rok 2017: Změny u daňového zvýhodnění na děti a daňového bonusu
Bez potřebné doby pojištění vám důchod nedají
Auta
Kvíz: Víte, co se děje, když se na přístrojové desce…
Arrivo je systém, díky kterému pojede i Dacia Duster nebo Fabia 1.2 HTP 320 km/h
Škoda Superb 2.0 TSI 4×4 vs. BMW M760Li xDrive: Přesné porovnání neporovnatelného
Že je elektrická nákladní Tesla revoluční? Kdeže, elektrická Avia tu byla už dávno
Pokuta za pád z kola? Absurdní, ale ne víc než jiné pokuty za nehodu [komentář]
Technologie
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Mlácení dělníků, smrt v kantýně aneb Jak se dělá iPhone X
Nereferenční Radeony Vega konečně tady? PowerColor chystá vydání před koncem listopadu
Cnews FM: Platíme mobilem s Android Pay. Vydrží nám to? [podcast]
Desky platformy Intel Z390 už existují. V Sandře se objevil model od SuperMicro
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít