Esej: První jezdec apokalypsy - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: První jezdec apokalypsy

Antonie Doležalová ,
Esej: První jezdec apokalypsy

Epidemie byly v historii účinný prostředek k odstranění ekonomických nerovností ve společnosti.

Pandemie je prvním jezdcem apokalypsy. Vždy přinášela smrt. Některým jejím vlnám padla za oběť třetina i více světové populace. Její zobrazení dosud vyvolává v mnoha divácích hrůzu.

Nejslavnějším zobrazením jsou Čtyři jezdci apokalypsy Albrechta Dürera z cyklu ke knize Zjevení svatého Jana. Dürerovi jezdci apokalypsy jsou čtyři – nemoc, válka, bída a smrt. První jezdec jede na bílém koni a v ruce drží luk. Koho zasáhne, toho skolí nemoc – v Dürerově představě samozřejmě mor.

S pandemií překvapivě souvisí i jedna relativně dobrá zpráva pro většinu lidské populace. V historii lze nalézt mnoho příkladů, které ukazují, že jedině pandemie nastoluje spravedlivou dělbu bohatství ve společnosti. Toto tvrzení se dá vyčíst z knihy Waltera Scheidela s názvem The Great Leveler. Violence and the History of Inequality from the Stone Age to Twenty-First Century.

V této knize na rozdíl od Apokalypsy svatého Jana jedou pandemii po boku vedle války revoluce a státní bankrot. Scheidel hledá v celé knize odpověď na otázku, jaké události v lidských dějinách dokážou odstranit existující nerovnost mezi lidmi – ať už příjmovou, nebo v bohatství.

Pro analýzu nerovnosti Scheidel používá Giniho koeficient založený na skutečně obdivuhodném souboru dat. A tvrdí: protože růst nerovnosti je hnán vzájemnou interakcí mezi technickým a ekonomickým rozvojem a formováním státu, k efektivnímu vyrovnání majetkových rozdílů může dojít jedině skrze násilné šoky, které alespoň dočasně srovnají důsledky kapitálových investic, komercializace a přehlídky všemožné politické, vojenské a ideologické moci predátorsky se chovajících elit.

Na více než pěti stech stranách pak uvádí příklady sahající od dob tisíce let před Kristem až do dnešních dní, jak se pandemiím, válkám, revolucím a státním bankrotům toto dílo „dařilo“.

Nešťastný byznys

Jakkoli je dosahování rovnosti lidí skrze pandemie poněkud nešťastným byznysem, je to dobrá zpráva pro 99 procent světové populace. Francouzský ekonom Thomas Piketty v knize Kapitál v 21. století z roku 2014 spočítal, že dnešní nerovnost v rozdělení světového bohatství dosáhla takového stupně, že jedno procento nejbohatších lidí na světě ovládá polovinu světového bohatství. Těch 99 procent se dělí o zbytek – a to stále nerovně. A nerovnost roste dál. Jestliže v roce 2010 vlastnilo 388 nejbohatších lidí světa takový majetek jako polovina lidstva, tedy tři a půl miliardy lidí, v roce 2015 už to bylo jen 62 lidí.

Nerovnost v rozdělení společenského bohatství není specifikem dvacátého prvního či dvacátého století. Podle Scheidela nerovný přístup k bohatství předcházel formování prvních států tisíce let před Kristem, přičemž vznik státu přispěl k rozvoji nerovnosti naprosto zásadním způsobem – zrodil totiž politickoekonomickou elitu, odměňovanou za svou loajalitu. Celou jednu kapitolu knihy autor věnuje „říším nerovnosti“ od starověku až do současnosti napříč celým světem. Ukazuje přitom, že vyšší příjmová nerovnost měla a má vždy za důsledek nižší mezigenerační mobilitu a vede k občanským válkám. Historie také ukazuje, jak lidská společnost dosud vždy selhávala v hledání nástrojů, jak se s tímto jevem vypořádat. Dokázali to jedině ti čtyři jezdci apokalypsy: války, revoluce, státní bankroty a – pandemie.

Mezi těmito čtyřmi „rovnostáři“ přitom jenom pandemie dokáže nerovnovážnou dělbu bohatství zlikvidovat zásadně a dlouhodobě. Válka to umí také, ale jedině v případě, že jde o válku světovou, doprovázenou navíc masovou mobilizací. Všechny ostatní války ještě více ochudí nejchudší část populace a dají zbohatnout nejbohatším. Možná se vymění pár jmen mezi těmi nejbohatšími, ale podstata zůstává. Revoluce a státní bankroty jsou v potírání nerovnosti ve srovnání s totální válkou a pandemií úplní žabaři.

Vedou k přerozdělení bohatství cestou výměny elit, a v kratším období tudíž k růstu nerovnosti. Revoluce vedou k růstu nerovnosti i z hlediska dlouhodobého vývoje (tedy po svém ztroskotání), kdy dokonce umožňují o několik řádů větší nerovnost ve společnosti, než jakou odstraňovaly.

Příklad konce ruské revoluce se zhroucením komunistických režimů a nástupem oligarchů k moci v nich (ekonomické i politické) je jedním z důkazů pro toto tvrzení. Jedním z mála, který umožňuje v textu zmínit středoevropský prostor.

Pandemie má v dějinách zcela jiné důsledky. Vezměme jako příklad mor ve 14. století. V roce 1347, v předvečer desetiletí trvající vlny černé smrti, byla Evropa jako celek nejvíc ekonomicky rozvinutá i nerovná od dob Římské říše a období moru, které po rozpadu Říše římské následovalo. Od té doby šest set let nepřetržitě rostlo bohatství Evropy i nerovnost jejích obyvatel. Pandemie postihla celou tehdejší (známou) civilizaci.

Mor vypukl v poušti Gobi kolem roku 1320, odkud se přes infikované hlodavce a blechy rozšířil v Číně. Odtud jej obchodnické karavany zanesly do všech směrů. V roce 1345 se objevil na Krymu, kde se jím nakazili italští obchodníci (nejspíš se s nimi nalodilo i pár krys a blech) a na svých lodích jej dopravili do Janova. Odtud se nákaza rychle – v závislosti na obchodních cestách – rozšířila do celé Evropy. Dopady na světovou populaci byly strašné. Během několika dnů zabíjel mor 50 až 60 procent těch, které napadl. Papež Klement VI. odhadoval 24 milionů mrtvých po celém (známém) světě. Moderní odhady hovoří o ztrátách 25 až 45 procent populace podle pozice daného města či země v tehdejším světovém obchodu.

Podle těchto odhadů čítala evropská populace v roce 1300 celkem 94 milionů lidí, zatímco v roce 1400 68 milionů. V průběhu 14. a 15. století se mor do Evropy vrátil čtrnáctkrát. Napříč Evropou každá generace během těchto dvou staletí čelila dvěma až třem jeho vlnám. Největší ztráty na životech měla Anglie. Ztratila šest milionů obyvatel a na předmorovou úroveň se vrátila až na počátku 18. století.

Obchodní stezky

Co z tohoto příběhu můžeme vyčíst kromě faktu, že lidé dělají stále tytéž chyby?

Mor vznikl v Číně a rozšířili ho obchodníci a cestovatelé a nejvíce byla zasažena globální centra obchodu, ekonomiky a komunikace. (Takže Česko nemá méně případů, protože je nejchytřejší a nejzarouškovanější, ale protože žádným takovým centrem není.) Můžeme z něj vyčíst, že pandemie změnila svět. Radikálně. Ty země, které se proměnily nejrychleji a nejradikálněji, se staly lídry dalšího vývoje na následujících několik století. Jak se to stalo?

Itálie nebyla morem zasažena ani zdaleka tak jako Anglie. Krutou analogii nabízí město Prato – jedno z epicenter tehdejšího moru i smutné epicentrum letošního koronaviru. Už tehdy to bylo vzkvétající zemědělsko-obchodnické město, součást té nejbohatší části Itálie. Italské a potažmo evropské centrum textilního průmyslu s čilými obchodními vztahy s Čínou skrze obchod s hedvábím, tehdy v Evropě tolik žádaným. V současnosti je to město s desetitisíci (z části ilegálních) čínských dělníků, protože dnes jsou italské módní značky žádané čínskými milionáři. Itálie tehdy reagovala tak, že zchudlá šlechta a představitelé kupeckého kapitálu se snažili stůj co stůj udržet svět kolem sebe takový, jaký znali. Se všemi svými privilegii a zvyklostmi.

Naproti tomu anglická šlechta, zdecimovaná finančně i co do počtu, zvyšovala mzdu svých zaměstnanců ve snaze udržet zemědělskou výrobu. Aby získala prostředky, uvolňovala část své půdy k prodeji.

Protože byl půdy přebytek, prodávala ji šlechta za nízké ceny. Půdy bylo nadbytek, protože mor si nevybíral: zatímco během 13. století – před epidemií – se počet šlechticů ztrojnásobil a činil zhruba tři tisíce, v roce 1400 jich bylo 2400 a roku 1500 pouze 1300. Existovalo proto značné množství volné neobdělávané půdy, za kterou byli rolníci ochotní se stěhovat. Tím šlechta ztrácela a dosud nemajetní lidé získávali. Ne že by se šlechta za pomoci panovníka nesnažila v prvních letech udržet status quo. Ale tržní, lépe řečeno individuální síly většiny zvítězily nad královskými dekrety v boji za vyšší mzdy a nižší cenu půdy.

Příběh morové rány ze 14. století lze zobecnit: už v předmoderní době mor vyrovnával společenskou nerovnost tím, že radikálně snižoval počet obyvatel a měnil tak poměr mezi dostupnou půdou a počtem lidí, kteří na ní mohli pracovat, neboť snižoval cenu půdy (nabídka převyšovala poptávku) a zvyšoval cenu práce (poptávka převyšovala nabídku). Vlastníci půdy a zaměstnavatelé chudli, jejich zaměstnanci bohatli – a mohli si koupit půdu, která byla volná.

Jenomže tento příběh má pokračování. V té oblasti Itálie, která byla epicentrem morové epidemie a jejíž šlechta se postupně vracela k zaběhaným pořádkům feudálních závislostí, se již od počátku 14. století rozvíjel v některých městech kapitalismus. Italská reakce na morové rány spíše než morové rány samotné tento vývoj zastavila. Na druhé straně šlechta v Anglii nerezignovala. Velmi zjednodušeně řečeno, začala investovat do způsobů, jak nahradit lidskou práci. Nedostatek pracovní síly byl ohromnou pobídkou pro zdokonalování zemědělských nástrojů, rozvoj vědy – a na konci této linie čekala průmyslová revoluce. Zvítězila v Anglii proto, že tam existoval nedostatek pracovních sil a ta, která byla na trhu, byla drahá. Itálie Anglii dohonila až ve dvacátém století. Mimochodem stejné síly jako v Itálii stály i za zaostáváním Čech a pozdějším nástupem kapitalismu v nich: šlechta se snažila tak mocně udržet si svou pozici, že neváhala podporovat druhé nevolnictví.

Zásahy státu

Je zřejmé, že to, co se děje dnes kolem nás, není morová rána. Je to jen ta Talebova černá labuť, o které jsme pořád nevěděli, jak bude vypadat, ale věděli jsme, že až přijde, spadneme do hospodářské krize. Důsledky této krize budou na první pohled zcela jiné než důsledky morových epidemií. Nikoli nedostatek, ale přebytek pracovní síly. Historie morových epidemií přesto nabízí cestu ven z koronavirové pasti.

Může nám připomenout, že je vždy dobré na prvním místě zapojit selský rozum. Neočekávat, že se svět vrátí do starých kolejí, a chovat se podle toho. Nelpět na starých zvyklostech. Nejen v podnikání, ale také ve vztahu jeden k druhému a ke státu. Můžeme přece sledovat v přímém přenosu, že ani přes všechno zdanění a státem distribuované prostředky nás stát neochrání, pokud se neochráníme sami – a navzájem. To je ostatně jeden ze závěrů zmíněné Scheidelovy knihy: zásahy státu a privilegia určité vrstvy společnosti vždy vedou k růstu příjmové nerovnosti a vyšší nerovnosti v distribuci bohatství.

Historie pandemií nás také učí, že je dobré zapojit fantazii. Anglická šlechta to v polovině 14. století netušila, a přesto se chovala, jako kdyby věděla, že její potomci budou pracovat v jiném oboru než v zemědělství. My dnes víme, že 80 procent dětí, které dnes chodí do základních škol, bude pracovat v oborech, které ještě neexistují. Tyto výpočty vznikly už před nástupem koronaviru. Nám všem už je nyní myslím jasné, že část z nás bude pracovat v jiné oblasti než dosud, protože ta původní prostě už nebude existovat nebo po ní bude jen minimální poptávka. Je nesmysl podporovat z daní či na úkor příštích generací odvětví, o která už nebude zájem.

Čím dříve to pochopíme, tím lépe se nám bude dařit. Snad konečně všichni rodiče vidí, co se jejich děti ve škole učí, a umějí si představit, co z toho budou užitečné znalosti za deset dvacet let. Reforma školského systému je nezbytná. Jakkoli se teď může zdát, že se společnost obejde bez učitelů, neexistuje ve skutečnosti důležitější profese než právě učitelé. Vedle lékařů, sociálních pracovníků a vědců, jak nám také ukazuje koronavirová epidemie v přímém přenosu. Toto je příležitost začít se o ně starat (to znamená platit je) adekvátně jejich významu. To nepůjde jinak, než zmenšit stát ve všech ostatních oblastech, v první řadě samotný aparát státu.

Autorka je historička ekonomie

Esej: První jezdec apokalypsy
4.8 (95.38%) 13 hlasování
Diskuze