Esej: Proč prohráváme s covidem - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Proč prohráváme s covidem

Přemysl Souček,
Esej: Proč prohráváme s covidem
Zdroj: Profimedia.cz

Oproti jaru máme lepší zbraně, morálka však pokulhává. Zásadní problém je ve velení.

O tom, že bude válka, jsme věděli. Ale jen chvilku. Takže na přípravu bylo jen pár dní. A stejně jsme tomu úplně nevěřili. Kdo by, sakra, čekal, že ve 21. století se bude v Česku válčit, že? Jenže to najednou bylo tady…

Lidé s tím, překvapivě, takový problém neměli. Bez diskusí začali dělat to, co bylo potřeba. Co mohli dělat pro vojáky v první linii, to dělali. Sami bez řečí dodržovali přísná pravidla, která s sebou válečný stav pro civily nese. Zákazy vycházení například.

Ukázalo se však, že stát je na konflikt tragicky nepřipravený. Strategické rezervy neomylně neobsahovaly to, co v nich musí nezbytně být. Ale díky nasazení tisíců bezejmenných civilistů se to podařilo nahradit. První nápor nepřítele jsme přestáli.

Dokonce bez velkých ztrát, kterých jsme se všichni báli. Mobilizovaná armáda nastoupila na hranice v ohromujícím tempu a s nadšením, které nám mohl leckdo závidět. K válečnému úsilí se bez přemlouvání přidali všichni, kdo mohli. Do první linie se hlásili dobrovolníci a ti, kteří by již službu na frontě nezvládli, se dobrovolně ujali úkolů v týlu a ve výrobě.

\"\"

Zhruba tak to v Česku vypadalo letos na jaře. Jen místo nepřítele v tanku se na nás vrhla čínská chřipka čili covid-19. Od března do dubna to byla bitva se vším všudy. V květnu jsme si už mysleli, že jsme nepřítele zastavili. A začali jsme, společně s…

Článek je součástí sekce Premium a je dostupný jen pro předplatitele

Už máš předplatné?