Esej: O diverzitě a inkluzi

Daniel Deyl 08. května 2017, 06:05  -  Daniel Deyl
08. května 2017, 06:05

Kde se vzaly, tu se vzaly nové společenské normy. S pompou zrušily dosavadní dogmata a přinesly nová. Horší.

Jeroen Dijsselbloem jistě ani netušil, co spíská. „Země severu Evropy prokázaly během krize eurozóny solidaritu s Jihem“ řekl šéf skupiny financministrů EU v půli března německému deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Ale tomu, kdo solidaritu vyžaduje, z ní také plynou závazky. Nemůžu přece vrazit všechny své peníze do chlastu a ženských a pak za vámi přijít se žádostí o pomoc. To platí na osobní, místní, státní i evropské úrovni,“ dodal.

Řeklo by se, že finančník, který dokáže o své práci mluvit srozumitelně, zaslouží obdiv a pochvalu. Naneštěstí mu rozuměl i António Costa, portugalský premiér; a tomu to tak rozhodně nepřipadá. „Evropa bude věrohodná jako společný projekt až ten den, kdy pan Dijsselbloem přestane být šéfem euroskupiny a jasně se omluví všem zemím, které jeho rasistické, xenofobní a sexistické poznámky urazily,“ prohlásil Costa ajeho hlava a vlasy byly bílé jako vlna a sníh a oči mu planuly.

To je zábavné hned naněkolikrát. Zaprvé jak moc věří Costa „společnému evropskému projektu“, podmiňuje-li jeho veškerou věrohodnost rezignací (a zároveň omluvou) jednoho z jeho představených? Přijde-li například Dijsselbloem o místo, ale odmítne se omluvit, bude Evropa skutečně nadranc? Zadruhé v čem přesně je Dijsselbloemův výrok rasistický, xenofobní a sexistický? Zatřetí znamená Costovo rozhořčení, že propít výplatu s ženskými a pak žádat o solidaritu je podle něj o. k.?

Pravděpodobná odpověď zní, že Costa chtěl prostě říct, ať mu pan Dijsselbloem laskavě nespílá do zhýralců. Netřeba na tomto místě rozebírat, jestli tak nizozemský ministr skutečně činil, případně do jaké míry by takové spílání bylo oprávněné. Důležité naopak je, že když portugalský premiér potřeboval svoje poselství do Bruselu formulovat co nejúderněji, zvolil právě ta slova, která zvolil: sexismus a rasismus.

Novodobá inkvizice

Ta slova nesou náboj, jenž jim donedávna nepříslušel. Jejich použití samo o sobě působí jako zaklínadlo. Kdyby byl Costa Dijsselbloema nařkl z něčeho jiného, musel by takové nařčení doložit. Mohl například říct, že Holanďan plive na zem žvýkačky, padělá desetieurové bankovky nebo jezdí po nocích autem v levém jízdním pruhu a křičí přitom z okénka vozu: „Angliééé!“ Mohl by také na to konto požadovat jeho omluvu a rezignaci - ale nejspíš by se ho někdo zeptal, jak ví, že Dijsselbloem něco takového dělá, a jestli kvůli tomu fakt musí dostat vyhazov z práce, kterou jinak dělá dobře.

Nařčení z rasismu a sexismu naproti tomu žádná důkazní řízení nepotřebují. Jsi nařčen, jsi tedy vinen; je na tobě, abys dokázal, že je to jinak. A co víc, žádný polovičatý trest pro tebe není dost dobrý. Jednou ses provinil proti vznešenému ideálu sociální spravedlnosti, jmenovitě diverzity a inkluzivity; trp si tedy.

Ta dikce je povědomá. Lze si snadno představit, jak pan Costa, žmoulaje růženec, míří třesoucím se prstem na Dijsselbloema a říká o něm, že je posedlý ďáblem a patří na hranici. Jindy by žmoulal stranickou legitimaci a tvrdil by, že se soudruh financministr dopustil přehmatů a měl by provést sebekritiku. Protože se však Costa narodil do této doby, žmoulá tak nanejvýš kravatu a vede přitom řeč plnou síry a žhavého revolučního železa o rasi-a-sexismu.

Že je to nadsázka? Není. Lidí, kteří dopadli jako Dijsselbloem a hůře, je na každém prstu tucet. Za všechny jmenujme ty nejznámější: šéf a zakladatel internetové společnosti Mozilla Brendan Eich si musel hledat novou práci poté, co vyšlo najevo, že v kalifornském referendu o legalizaci homosexuálních sňatků stál na nesprávné straně. Jak jen mohl? Britský laureát Nobelovy ceny za fyziku Tim Hunt dostal padáka z University College London, protože řekl, že „pracovat s ženami je svízel -buď se do vás zamilují, nebo se rozbrečí“. A bylo to; sbohem, pane profesore.

Své o tom vědí i organizace

Nejde jen o jednotlivce. Americká organizace přes tamní univerzitní sport NCAA se rozhodla bojkotovat stát Severní Karolína za to, že tam podle zákona měli kluci chodit na chlapecké a holky na dívčí toalety. Každý týden - doslova každý týden - americké univerzity zakážou přednášku toho či onoho pozvaného hosta pouze proto, že není dostatečně myšlenkově konformní vůči převažující ideologii řečené diverzity a inkluzivity. Narušují tak svými názory „bezpečný prostor“, který si studenti nárokují; rozuměj prostor, kde nebudou konfrontováni s myšlenkami, s nimiž sami nesouhlasí. Nikomu to nepřipadá ironické.

Co se Costy týče, postavili se za něho politici z Itálie, Španělska i Řecka, a dokonce i Dijsselbloemova dánská kolegyně z komise Margrethe Vestagerová. Pokud je týdeníku Euro známo, jediným, kdo jej odmítl odsoudit, byl německý ministr financí Wolfgang Schauble. „Nebudu nikomu známkovat, jaký sloh používá v rozhovorech“ odvětil chladně na novinářský dotaz, jestli je také pobouřen Dijsselbloemovým názorem, že když si někdo půjčí peníze, má je taky vrátit.

Z uvedeného plyne, že Costův výrok není exces. Je to záměrné použití mocné politické zbraně, v niž se proměnila ideologie diverzity a inkluzivity (běžně zkracovaná na D&I, řečeno s proponenty; nebo slovníkem odpůrců opovržlivě označovaná jako „politická korektnost“). Ona ideologie prosazuje radikální změny společenských norem a bourá za tím účelem stávající tabu. Tento text si klade za cíl argumentovat, že jí nastolené nové axiomy jsou horší než ty staré.

Vychází totiž najevo, že vymýšlet na fleku nové společenské normy tak, aby dávaly smysl, není úplně jednoduché. Ze spleti těchto nových axiomů vybereme pro ilustraci tři z těch, které jsou dnes na přetřesu nejčastěji. Jsou jimi postavení žen v zaměstnání, společenské postavení lidí sexuálně nonkonformního jednání a lidí sexuálně nonkonformní totožnosti. (Příklady pocházejí většinou ze Spojených států -jednak proto, že jsou nejlépe zdokumentované, a jednak proto, že Američané jsou ve věcech D&I obvykle dále než zbytek světa.)

Ženy v zaměstnání

Vládní instituce v USA i Evropské unii se aktivně zabývají redukcí rozdílů v profesním postavení mužů a žen. Základem té snahy je logický (jakkoli nedokonalý) argument, že ženy jsou stejně schopné zastávat vedoucí pozice jako muži, a tudíž by do nich měly být stejně obsazovány jako muži a dostávat za to stejné peníze.

To je požadavek natolik standardní, že třeba Evropská unie už jej ani neobhajuje; ve svých směrnicích a direktivách na to téma jen mluví o míře jeho splnění. Zdálo by se tedy, že představuje naprosto mainstreamové uvažování. A přece: na konci března se objevila studie norského profesora 0yvinda Martinsena z Norwegian Business School, která tvrdí, že ženy daleko lépe než muži splňují kritéria pro obsazování pozic vrcholného managementu.

Jsou „výrazně lepší“ ve čtyřech z pěti kategorií: iniciativa a jasná komunikace; otevřenost a schopnost inovovat; společenskost a ochota poskytnout ostatním podporu; metodika vedení a stanovování cílů. Jediná kategorie, v níž ženy za muži zaostávají, je citová stabilita. (Asi to znamená, že se občas zamilují a občas rozpláčou - ale když totéž říkal předloni nobelista Tim Hunt, stálo ho to kariéru.)

O studii informovaly - pod titulky jako „Vidíš, patriarcháte!“ - stovky médií, soudě podle výsledků Googlu. Autor těchto řádek jich stačil pročíst jen několik desítek, ale nikde se ani náznakem nedočetl, jak razantní průlom v genderovém smýšlení ta studie znamená. Mají-li ženy skutečně kvalitativně jiné předpoklady pro výkon té či oné pozice než muži, nutně to musí přinést naprosté přehodnocení nároku na obsazování a odměňování podle genderového vzorce 1 : 1. Tentokrát ve prospěch žen, jindy - přepokládejme - ve prospěch mužů. Mají-li ženy ve větší míře schopnosti, které je předurčují k manažerské kariéře, najdou se zřejmě i funkce, firmy a obory, které si více cení vlastností, jež mají ve větší míře muži. Kdo to zjistí a podle jakých kritérií má postupovat? Kdo tedy efektivně bude rozhodovat o tom, která firma a jak si smí dovolit obsadit své vedoucí funkce? Profesor Martinsen? Evropská komise? Premiér Costa?

Druhou možností je, že ona studie je pitomost. Ale ani to žádné z médií oslavujících ženské vítězství nezmínilo. Těžko se bránit podezření, že v tažení za genderovou rovnoprávnost působí silný prvek propagandy, která ochotně vezme zavděk jakkoli účelovým výběrem faktů.

Homosexuální manželství

Prakticky celý Západ dnes umožňuje homosexuálním párům uzavřít sňatek nebo nějakou podobnou smlouvu, jež jejich vztah formalizuje. To je nanejvýš humánní stav věcí, jenž svědčí o chvályhodné ochotě západní civilizace vyjít vstříc jednotlivci v tísni. Ale má to háček. Homosexuálové ajejich zastánci argumentují, že mají na sňatek stejný morální nárok jako páry heterosexuální; onen nárok ospravedlňuje hloubka jejich citů.

Konzervativci namítají, že nemůže-li homosexuální vztah vést k rozmnožování, nemá společnost důvod mít zájem na jeho formalizaci. To je námitka podle všeho zbytečně krutá a navíc krapet primitivní (stát má kromě množení daňových poplatníků zájem i na stabilitě, kterou by měla formalizace podporovat u všech párů stejně).

Prohomosexuální mainstream však argumentuje jinak: říká, že vztah mezi rodinou a rozmnožováním je podstatně volnější než v minulosti, stejně jako mezi samotným sexuálním životem a plozením potomstva. Nárok na možnost formalizovat milostný vztah tedy nelze soudit podle jeho potenciálního přínosu v podobě potomstva. Onen nárok plyne právě z hloubky citu, jež dává homosexuálním párům sílu bránit se diskriminaci oproti párům heterosexuálním. Historie je na naší straně, říká - a má v jistém smyslu pravdu.


Přečtěte si také:

V genderu na nás nemáte, vzkázal Uberu jeho čínský rival


Je sporné, jestli rozvolnění vztahu instituce rodiny, sexuálního života a plození potomstva je důvodem k radosti, ale o to teď tolik nejde. V každém případě je to ošidný vzorec. Je-li vazba rodina-sexpotomstvo rozklížena, jaký důvod existuje k zákazu polygamie, například? Je-li ospravedlněním formalizovaného milostného svazku vzájemná láska neusměrňovaná starostí o děti, proč by stejný svazek jako dva homosexuálové nemohlo uzavřít třeba pět mužů se dvěma ženami a koněm?

Námitku, že po takových svazcích není poptávka, lze snadno odmrštit: je to jen kvůli společenskému stigmatu, přežívajícímu kvůli stereotypně bigotnímu myšlení většinové populace, tedy párů a singlů. Namítáte, že jsem se snad zbláznil, vždyť to přece dá zdravý rozum. Jenže ouha, platnost zdravého rozumu a různých omezení, která s sebou nese, jste s halasnou duhovou parádou právě zrušili. Pamatujete?

Z toho se dá vyvodit, že ona nezpochybnitelná přijatelnost homosexuálních sňatků stojí na intelektuálně vratkém základu absolutního nadřazení jedné interpretace svobody jednotlivce všemu ostatnímu. Jinými slovy, nová doktrína je nejen stejně dogmatická jako ta, již nahrazuje, nýbrž je ještě k tomu blbě vymyšlená.

Sexuální delikty

Sexuální totožnost a chování připravují proponentům D&I tenký led na mnoho způsobů. Jeden z obzvlášť pikantních pochází právě z nedávné kauzy severokarolínského záchodkového zákona. Zastánci D&I tam na několika středních školách prosadili, že transgenderoví žáci, tedy takoví, kteří si nejsou jisti, jestli jsou chlapcem či děvčetem, mohou navštěvovat záchodky a sprchy (rozdělené podle stereotypního bigotního myšlení na dámy a pány) podle toho, s jakým pohlavím se sami emocionálně ztotožňují. Tamní konzervativní kongresmani se namíchli a uzákonili, že každý bude močit a sprchovat se tam, kde mu to určuje rodný list, a ne jeho emoce.

Tento zákon vyvolal masové pozdvižení; zmiňovaný basketbalový bojkot byl jen třešničkou na špičce ledovcového dortu. Že jsou metafory zmotané dohromady? Jistě, ale zdaleka ne tolik jako argumentace severokarolínských obhájců D&I. Ti se dovolávali emocionálního tlaku, pod který se dostávají tamní transgenderoví jedinci, když musejí sdílet sprchu s lidmi - nominálně - stejného pohlaví, když by ve skutečnosti chtěli být ve vedlejší místnosti. Ovšem tlak, jemuž by byla vystavena například děvčata, když by se ve dveřích sprchy objevil člověk, jehož považují za chlapce, zjevně vzal čert. Selektivní starost o lidské blaho je ironickou shodou okolností přesně to, proti čemu zastánci D&I tak halasně protestují.


Přečtěte si o sexismu v Silicon Valley:

Noční můra místo práce snů: v Silicon Valley vládne testosteron


Ale to zdaleka není to nejlepší. Ještě než se aktivisté s kongresmany dohodli na jakéms takéms kompromisu, těšil jsem se, že si udělám výlet do Severní Karolíny a seznámím se tam s milým čtrnáctiletým děvčetem. Za normálních okolností bych šel za takový hezký večer za mříže; věková hranice legálního sexuálního styku je tam 16 let. Výjimkou jsou ovšem případy, kdy jednomu z partnerů je alespoň 14 a druhému ne více než 17 let.

A teď to přijde: až by mne šerif vytáhl z motelového pokoje s želízky na rukou, hájil bych se tím, že malé Désirée sice je jenom 14 let, ale to nevadí, protože mně je 17. Šerif by se mi podíval do pasu a našel by datum narození 28. prosince 1965. Protože jsme přece jenom v Severní Karolíně, chvíli by počítal, ale nakonec by vítězoslavně prohlásil, že je mi jedenapadesát let, ne sedmnáct. „Kdepak, šerife „řekl bych, „jsem takového věku, s jakým se vnitřně ztotožňuju. Jestli definitivním arbitrem pohlaví je věc mého názoru a rodný list je jen kus bezcenného papíru, se kterým si každý může víte co, pak to jistě platí i pro věk, ne? A teď goodbye, sir, uvnitř mě čeká Désirée. Je fakt moc prima, víte?“

Absurdita popsaného výjevu má opět původ v intelektuální plochosti smýšlení D&I. Zbouralo dogma dělení lidí na pány a dámy, jen aby dalo vzniknout dogmatu jinému, a sice - jak to jen říct zdvořile - krapet nedopečenému.

Pravil kdysi Gilbert Keith Chesterton kousavě, že liberalismus máme, abychom se dopustili co největšího množství chyb, zatímco konzervatismus existuje proto, abychom se jich co nejobtížněji zbavovali. Dnešní aktivisté jako by se rozhodli spojit obojí do jednoho diverzifikovaného, inkluzivního mišmaše, jenž velmi nekompromisně žádá různost podle barvy kůže a náplně rozkroku, ale jen sebemenší zdání různosti názorů stejně nekompromisně odmítá. Jen se zeptejte Jeroena Dijsselbloema.

Čtěte dále:

Esej: Malé dějiny politické korektnosti

US Army potřebuje ženy. Velitelé chystají tažení proti sexismu

Ženy v Česku vydělávají v průměru zhruba o pětinu méně než muži


Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
9 rizikových suvenýrů, které si raději z dovolené nevozte
10 ekologických „kazítek“, která prodražují provoz auta
Kvíz: Poznáte tato auta podle fotografie?
Češi si s GDPR neví rady, až 65 % e-shopů stále není připraveno
Hypoték se poskytuje méně. Proč?
Auta
Video: Podívejte se, jak se má správně řídit staré Porsche …
Na návštěvě Jaguar Land Rover Classic Centre v Essenu. Tak trochu jiný „showroom“
Obytný VW California slaví 100 000 exemplářů vyrobených v továrně v Hannoveru
Hamburk zavírá dvě ulice dieselům, lidé čekají chaos. Totální nesmysl, tvrdí odborník
Škoda Karoq má dalšího sourozence. Nový Volkswagen Tharu ale nemíří jen do Číny
Technologie
Technologie VDC-M: ztrátová komprese obrazu mezi GPU a displejem bude i v mobilech
Jak si může důchodce zvýšit příjmy?
Cnews FM: Kelly Family Link je v Česku, Zuckerberg byl v Evropském parlamentu [podcast]
Kvíz: Smartphony jsou si čím dál víc podobné. Dokážete je od sebe rozeznat?
Osmijádrové procesory Coffee Lake mají spotřebu 80 nebo 95 W, Intel prozradil TDP
Hry pro příležitostné hráče