Esej: Na horkokrevný Balkán se v poslední dekádě zapomíná - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Na horkokrevný Balkán se v poslední dekádě zapomíná

,
Esej: Na horkokrevný Balkán se v poslední dekádě zapomíná
Zdroj: Profimedia.cz

Všude jinde by to byl prostě vlak a v něm lidé, kteří jedou z jednoho místa na druhé. Pěkný nový stroj užíral letos v půli ledna kilometr za kilometrem na trati z Bělehradu směrem na jih. Celkem jich mělo být nějakých tři sta, jež dělí bělehradskou metropoli od konečné stanice v Mitrovici.

Kdo však přistoupil na nádraží v šestitisícovém městečku Raška těsně před místem, kde železnice vjíždí na území Kosova, byl zklamán. Vlak zastavil, kde měl, ale znovu už se nerozjel. Po několika desítkách minut – na tamní poměry bleskově -vyšel najevo důvod: srbské úřady, jež ještě ten den ráno cestu posvětily, na osobní pokyn premiéra Aleksandara Vučiče (mezitím byl zvolen prezidentem) vlak zadržely. Prý proto, že na kosovské straně se kdosi chystal vyhodit ho do povětří. Ti, kdo si libovali, že nynější desetihodinovou kalvárii mezi oběma městy po téměř dvaceti letech nahradí a o dvě třetiny zrychlí civilizovaná doprava, zase mohli procitnout do choulostivé balkánské reality roku 2017.

„Kosovo je Srbsko“

Srbové problémy tušili. Už při druhém pohledu totiž bylo zjevné, že vlak z Bělehradu do Mitrovice není obyčejný dopravní prostředek. V Rusku vyrobený stroj (podle designu soudě mohl klidně vzniknout v téže fabrice jako některé prehistorické soupravy pražského metra) byl na svoji panenskou pouť vystrojen v srbských národních barvách a nápisem ve dvaceti jazycích včetně češtiny: „Kosovo je Srbsko.“ Interiér byl bohatě vyzdoben náboženskými motivy v dřevěném obložení; obzvlášť prominentní místo dostaly malby kláštera Visoki Dečani a sídlo srbského patriarchy v Peči.

Ne náhodou: obě místa leží v Kosovu, tedy na území, jež asi polovina světa a zhruba 95 procent jeho obyvatel, drtivou většinou etnických Albánců, považuje za samostatnou zemi. Srbové a druhá polovina světa (včetně Rusů a oficiálně i Číňanů) jej považuje za součást Srbska – ato ne ledajakou, nýbrž součást historicky i nábožensky nejdůležitější.


Proč Němce přitahuje Maďarsko? Čtěte:

Migrační protivln(k)a: Němci se stěhují k Balatonu

Maďaři jsou vybíraví. Přistěhovalce ze západu vítají. Proti těm z jihu ale opevnili hranici.


Kdyby se premiér Vučič rozhodl vlak pustit dál, nejspíš by došlo na střet: kosovská policie, jež je de facto armádou, byla připravena zasáhnout. „Nenecháme Srby vyprovokovat konflikt, jako to udělali v Chorvatsku a Bosně,“ nechal se slyšet kosovský prezident Hashim Thagi. „Pokud budou Srbové zabiti, pošlu do Kosova armádu,“ zněla odpověď z Bělehradu z úst prezidenta Tomislava Nikoliče. Oba to bezpochyby mysleli vážně; v tomhle kraji se o zbraních nemluví naprázdno.

Otevření železnice mělo zjevně dvojí účel: zaprvé okolo Mitrovice na severu Kosova je soustředěná veškerá srbská menšina, která tam zbyla. Ochrana menšin v sousedních zemích je domovinou všech národů, které samy o sobě smýšlejí jako o velkých. Zadruhé, trocha vlastenecké propagandy nikdy neuškodí, řekli si zřejmě v Bělehradu. Výsledek byl ovšem ten, že vlak, jemuž by slušel název Dezorient Express, nikam nedojel a musel se vrátit, aniž by se do Kosova podíval. A přesně tak to na Balkáně dnešních dnů chodí.

Prst po dlaň od krve

Můžete namítnout, že v tom kusu země od severu Itálie po západ Turecka nebyl život nikdy jednoduchý; od střetů Byzance s Římem v prvním tisíciletí přes tureckou okupaci ve 14. století a pozdější částečnou rakouskou dominanci až po atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Můžete dodat, že Západ už přece tamní konflikty nedávno vyřešil. Je to pravda; ale naneštěstí je také pravda, že zatímco balkánské nenávisti od 90. let nijak nevyšuměly, byly Evropa i Amerika před pětadvaceti lety podstatně lépe připraveny je tlumit, než jsou dnes.

Není divu. Zabodněte na mapě prst do Terstu a veďte jím čáru zhruba na jihovýchod. Než se dostane k Istanbulu, bude po dlaň od krve. Každá ze zemí na tamním bojišti dvou typů písma, tří mocných náboženství a bezpočtu etnik má svoje specifické trable, nad nimiž zůstává všem ostatním rozum stát. (Střízlivé Slovinsko, jež platí eurem, píše latinkou a j e do značné míry formované protestantskou kulturou, jako by sem ani nepatřilo.)

Vezměme to popořadě – katolické a latinkou píšící Chorvatsko ještě v roce 2013 stihlo proklouznout pootevřenými dveřmi do Evropské unie. Tamní ústavní soud sice tráví svůj čas rozhodováním o tom, jestli se na Srby žijící ve městě Vukovar vztahuje zákon na ochranu menšin, či nikoli (tedy jestli smějí napsat Bykobap, když mají na mysli Vukovar), ale tady ještě není tak zle.

To sousední Bosna a Hercegovina drží od 90. let neoficiální titul nejméně funkčního balkánského státu (a to už něco znamená). Země, která se jmenuje jako dvě země, ve skutečnosti spojuje tři území, z nichž každé se vyznačuje především tím, že jeho obyvatelé nemohou vystát obyvatele zbylých dvou. Tamní pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté a muslimští Bosňáci mluví jediným společným jazykem, všem ostatním lidem na světě však tvrdí, že jeden druhému sotva rozumí. Srbové a Chorvaté se nikdy nevzdali cíle tento svazek opustit.

Referendum a srbská žebírka

Běžný modus operandi v zemi vypadá tak, že Evropská unie vidí nepravost (obvykle si vyhlédne něco fakt důležitého, jako je genderová nerovnost nebo poměry ve věznicích) a navrhne vytvoření úřadu, který by se zabýval nápravou. Bosňáci nebo Chorvaté chtějí zřídit jeden federální úřad, zatímco Srbové požadují vytvoření úřadů tří, pro každou z vnitřních republik zvlášť; tím veškerý proces končí. A přiostřuje se: prezident srbské části Milorad Dodik, jehož vyšetřuje federální policie kvůli podezření z praní špinavých peněz, vyhlásil nedávno na rok 2018 referendum o nezávislosti.

Pokračujeme do europrotektorátu Kosovo, o němž již byla řeč; tady na tom nejsou o nic lépe. Poté, co si tamní Srbové loni vymohli na Unii jistou územní autonomii, se Kosované – etničtí Albánci (většinou muslimové) po desetitisících vydali do ulic metropole Prištiny, zaútočili na tamní parlament a všeobecně měli pěnu u kolektivních úst. Jejich požadavek zněl: žádnou autonomii pro Srby; věrohodnější by však bylo, kdyby požadovali k obědu pořádnou porci ze samých srbských žebírek.


Čtěte:

Rok zlomu. Evropské politiky čeká zátěžový test

Vojenská přehlídka v Moskvě


O dveře vedle je pravoslavná, ze dvou třetin azbukou píšící Makedonie, kde kotel domácí politiky vře obzvlášť ostrými příchutěmi. V roce 2015 vyšlo najevo, že dlouholetý premiér Nikola Gruevski (vládl v letech 2006 až 2016) je zkorumpovaný až za uši. To samo o sobě není zrovna šokující; jenže cokoli jde na Balkáně špatně, stočí se nakonec k nacionalismu. Opozice se rozhodla jít na ruku albánské menšině, jež tvoří skoro třicet procent tamních obyvatel. V loňských volbách přesto znovu zvítězila vládní koalice poetického názvu VMRO-DPMNE (ačkoli již bez Gruevského), ale tak těsně, že vládu nesestaví.

Oživení Velké Albánie

Až sem je to normální politický marasmus; jenže právě nacionalismus mu dodává forsáž. Prezident Ďorge Ivanov odmítá pověřit šéfa opozice Zorana Zajeva sestavením vlády, protože se obává, že by tím posílil pozici etnických Albánců; že sice to má z ústavy povinné, ale co je moc, je příliš (citát není přesný, ale Ivanovův argument vystihuje). Nato se sebral premiér sousední Albánie Edi Rama a řekl, že „situace vMakedonii by se mohla vymknout kontrole, protože tamní politici upírají Albáncům mandát sestavit vládu“. „Požadujeme jenom, aby Skopje dodržovala práva své albánské menšiny,“ nechal se slyšet. Stejný hlas zazněl i z Kosova od tamního prezidenta Thagiho. Přízrak Velké Albánie, kdysi oblíbeného strašáka v ústech Slobodana Miloševiče, je najednou zpět v konturách – v očích mnohých – podstatně konkrétnějších.

Do toho všeho přijel do Skopje Donald Tusk a řekl, že by se Makedonci měli soustředit na vstup do Evropské unie. Prezident Ivanov s ním rozhodně souhlasil, ale Tuskovu žádost, aby tedy hergot už jednou jmenoval premiéra podle ústavy, stejně rozhodně odmítl. Tusk tedy pokrčil rameny a odjel.

Pro úplnost, všechny zmíněné země (plus Černá Hora, jejíž obyvatelé o sobě i přes nedávno získanou samostatnost mluví jako o Srbech) mají kromě celkem stabilizovaného Bulharska a Rumunska za sousedy ještě Řecko a Turecko, jež jsou samostatnými kapitolami v dějinách průšvihů.

Konec amerického míru

V čem je však dnešní situace horší než před řekněme rokem 2000, kdy se mohlo zdát, že to nejhorší v podobě válečných problémů mají bývalé jugoslávské země za sebou?

Odpověď sice leckomu nepůjde pod fousy, ale základní diferenční charakteristika je ve vnějším mocenském vakuu dneška. Zvykli jsme si říkat, že Titova smrt v roce 1980 a následný rozklad jeho režimu uvolnily latentní nacionalismus, jenž vyvřel právě válkami v 90. letech. Tehdy však, jakkoli pomalu a zprvu nerozhodně, vzali věc do rukou Američané. V roce 1995 prosadili Daytonskou dohodu účastníků války v Bosně, o čtyři roky později vytvořili de facto samostatné Kosovo. Nesuďme nyní jejich motivace ani to, jestli měl tehdy Západ pravdu, či nikoli; jisté je, že na Balkáně zavládl jakýsi – nedokonalý, ale jakž takž fungující – Pax Americana.

Když se v roce 2001 v USA vyměnila administrativa a 11. září dalo její zahraniční politice jiné těžiště, zbyla tu pořád Evropská unie. Z biče a cukru zbyl jen cukr v podobě členství v Evropské unii. Jinými slovy americkou vojenskou sílu nahradila síla peněz a příslibu peněz dalších. „Nezlobte a dostanete spoustu éček,“ zněla neoficiální balkánská doktrína Bruselu. (Shodou okolností přesně totéž zavedli Řekové v roce 1974, kdy armáda předala vedení země civilním politikům pod podmínkou, že všichni zúčastnění dostanou parádní odškodné. Výsledky sklízí Řecko dodnes.)

Tohle uspořádání věcí umožnilo to, co v menším známe dobře i z Česka: naoko probíhala integrace, ale ve skutečnosti se vlády zabývaly spíš dojením hotovostní eurokrávy než reformami. Zmiňovaní Milorad Dodik z bosenskosrbské republiky, Makedonec Nikola Gruevski, kosovský Albánec Hashim Thagi nebo Černohorec Milo Dukanovič patří k těm, o nichž se ví, že si vytvořili skvělé evropské penězovody. (Omluva patří všem šikovným balkánským politikům, na něž ve výčtu all stars nedošlo, ale týdeník Euro není nafukovací.)

Evropská deziluze

To vše jakž takž fungovalo zhruba do roku 2009. Tehdy se staly dvě zásadní věci. Zaprvé přísun peněz na Balkán z Evropy kvůli finanční krizi zpomalil. Zadruhé německá kancléřka Angela Merkelová přiznala, co již bylo nějakou dobu zjevné, že totiž „Evropská unie si bude muset s dalším rozšiřováním dát pauzu“.

Z balkánské perspektivy to vypadalo tak, že Evropská unie prostě nesplnila svůj slib a vytáhla pomyslný padací most. Ze světlých zítřků zbyla Exjugoslávcům nejasná vidina, že někdy, zadlouho, možná, po spoustě vnitropolitické bolesti budou moci do elitního klubu vstoupit (bude-li ještě něco takového existovat).

Tamní existenciální dilema tak dostalo jiný vzorec. Z „vrabec v hrsti, nebo holub na střeše?“ se stalo „vrabec v hrsti, nebo vrabec na střeše pro vnoučata?“ Není divu, že mnoho prominentních Balkánců – jakkoli jejich dlaň vytrčená směrem k Bruselu zůstala doširoka natažená – začalo uvažovat, jestli vůbec stojí za to o členství v EU usilovat (příklad sousedního Řecka tou dobou kladnou odpověď zrovna nevynucoval).

Proto se například Srbsko začalo více obracet k Turecku, Rusku a Číně. V kombinaci s panevropským ekonomickým zpomalením to vdechlo veškerému nacionalismu novou energii. Separatisté v Bosně, Makedonii i Kosovu posílili. Albánie, Makedonie a naposledy Srbsko zažily masové protivládní protesty.

Temné vyhlídky

Snadno si lze představit, jak takové napětí v tom či onom místě přeroste únosnou mez. Vezměme například, že Dodikovo bosenskosrbské referendum rozhodne o odtržení od zbytku země. Dominový efekt by na sebe – jako už mnohokrát – nenechal dlouho čekat. Otázka nezměnitelnosti srbských hranic by byla znovu otevřena; kosovští Srbové by mohli začít prosazovat svůj požadavek připojení k Bělehradu mnohem ostřeji, než si dovolí dnes. Reakci kosovských Albánců lze předpovědět snadno; ale právě tak by takový konflikt mohl rozvířit náladu uvnitř albánské menšiny v sousední Makedonii. Na druhé straně by sjednocení s „původní vlastí“ nejspíš požadovali i bosenští Chorvaté. Dokonce i Černohorci, dnes známí spíš jako flegmatici, by snadno mohli chtít posílit vztah k nově expandujícímu Srbsku.

A nyní si představme, kdo nejspíš by takovému vývoji na Západě byl ochoten čelit. Donald Trump a Rex Tillerson budou nejspíš mít po nějakou dobu plné ruce práce jinde, počínaje Blízkým východem v čele se Sýrií přes Severní Koreu až po oblasti Jihočínského moře. Evropská unie bude podle všeho ráda, že vůbec existuje; když nešlo myšlenku evropské armády prosadit v letech optimismu, těžko doufat, že nějaký zásadní posun nastane ve chvíli krize. Tradiční evropští jestřábi, Britové, budou mezitím de facto mimo hru.


Přečtěte si, kdo vydělává na válce:

Zabíjejte, nám se to vyplatí. Pro koho je válka dobrý byznys?

Nad Afghánistánem denně krouží mnoho dálkově řízených


Zato lze očekávat, že budou aktivní Rusové, ať už přímo vojensky, nebo jen diplomaticky. I v roce 1999 hrozila jejich přítomnost v Kosovu otevřeným střetem s jednotkami NATO pod jednotným americkobritským vedením. Oč ramenatěji by Vladimir Putin působil dnes než Boris Jelcin tehdy? Přesnou odpověď neznáme – a trochu tušíme, že raději ani znát nechceme. A konečně by se Balkán bez nejmenších pochyb začal hemžit mudžáhidy – stejně jako před dvaceti lety, jen lépe vycvičenými, informovanými a vyzbrojenými. A to už nás skutečný balkánský Dezorient Express poveze všechny.

„Pokud je necháme vlastnímu osudu – Bosnu a Hercegovinu, Srbskou republiku v Bosně, Albánii, Makedonii, všechny tyhle země – budeme tu mít znovu válku,“ řekl na to téma nedávno šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Naneštěstí nikdo neví, jak tomu zabránit.


Ohodnoťte tento článek
Diskuze