Esej: Korejská hra na kuřátko

Daniel Deyl 07. října 2017, 14:00  -  Daniel Deyl
07. října 2017, 14:00

Jedním z důvodů neřešitelnosti severokorejské krize je fakt, že všichni aktéři jsou se statem quo spokojení. V okamžiku, kdy sovětský generál Těrentij Štykov přijal nápad úředníka (a pozdějšího šéfa) amerického ministerstva zahraničí Deana Ruska rozdělit Korejský poloostrov podél 38. rovnoběžky, bylo na světě o problém víc. Na právě vznikající šachovnici studené války se severní část poloostrova zbarvila prosovětsky rudě, zatímco jih dostal hvězdy a pruhy.

Když o osm let později utichly zbraně krvavé korejské války a nastalo opatrné příměří, jež technicky vzato trvá dodnes, onen problém zůstal pěkně zakonzervován, aby si jej užily i příští generace.

Ona šachová analogie je snadno pochopitelná, ovšem za cenu hrubého zjednodušení věci. To zkresluje vztahy mezi jednotlivými aktéry něčeho, co lze obtížně nazvat jinak než permanentní krizí. Jednání pod neustálou hrozbou vojenské konfrontace se pro všechny stalo modem operandi; u severokorejského režimu je to viditelné, ale právě tak to funguje i pro ostatní - tedy pro Rusko a Čínu, které s KLDR sdílejí hranici, pro Japonsko, které je doslova na ráně, a pro Spojené státy, které tam hájí své zájmy. O Jižní Koreji nemluvě.


Severní Korea pohrozila USA sestřelením bombardérů i za hranicemi


Všichni řečení aktéři si v tomto modu operandi našli svá silná místa, jichž se logicky nechtějí vzdát. Je to racionální, ačkoli na první pohled - zejména jste-li veden onou šachovou analogií - může jejich počínání působit absurdně.

Úspěšní Kimové

Začněme u Pchjongjangu. Někomu to bude připadat jako nesmysl, ale severokorejský režim je úspěšný. Od vzniku KLDR napřesrok uplyne 70 let; vydrží tak déle než jeho kdysi mocný kmotr, Sovětský svaz. Dynastie Kimů vládne způsobem nepěkným, v západních poměrech zcela nepřijatelným. O tom, že Korejci jsou schopni většího stupně individuální autonomie, než jakou dostávají na sever od 38. rovnoběžky, existuje nepopiratelný důkaz v podobě toho, co se děje bezprostředně za onou hranicí směrem na jih. To však neznamená mnoho.

Soudit severokorejský režim západními měřítky znamená snažit se namlátit čtverhranný kolík do kulatého otvoru. Pokud by motivací pchjongjangských vládců bylo dát Severokorejcům co nejvíce individuálního blahobytu, museli by to být velmi nešťastní lidé; ale jejich motivací je zůstat u moci. Že to dokázali po sedmdesát let v bezprostředním sousedství Sovětského svazu, Číny a americkou pomocí posíleného Soulu, svědčí o tom, že jejich postup není docela iracionální.

Při hledání odpovědi na logickou otázku, jak je to možné, je třeba vycházet z toho, co o mocenské situaci v Pchjongjangu víme. Toho není mnoho, což je škoda. Jedním z nedostatků šachovnicového geopolitického uvažování je sklon vnímat jednotlivé aktéry jako homogenní. Severní Korea chce to a to, Čína chce něco jiného, říkáme zhusta, aniž bychom brali v potaz, že ten či onen tah Pchjongjangu ani Pekingu nemusí být (a obvykle není) produktem homogenního smýšlení.

Naneštěstí nevíme nic o tom, co si myslí severokorejská veřejnost; v provádění průzkumů veřejného mínění je Kimův režim fakt slabý. Zato se můžeme dohadovat, že v třiadvacetimilionové zemi s dvoumilionovou armádou budou mít nezanedbatelné slovo generálové. A víme, že všichni generálové potřebují dostat raison d'etre; v každé armádě, která je pro existenci státu klíčová, ale nebojuje, existuje takové pnutí.

Generálové na prvním místě

Pro každého Kima, který je zrovna u moci, tak především platí, že jako první musí mít pod kontrolou své vojenské špičky. Jsou to lidé, od kterých mu hrozí podstatně bezprostřednější nebezpečí, než jaké představuje jakýkoli americký prezident, od státníka po troglodyta. Technologicky náročné úkoly, jako jsou zkoušky dalekonosných raket či jaderných zbraní, mohou takový raison d´étre generálům nabízet.


Američané zahájí finanční blokádu KLDR: Připojí se i Čína


Až další motivaci poskytují Kimovi jeho zahraničněpolitické cíle, má-li jaké. Ústava mu říká, že se musí snažit o sjednocení Korejského poloostrova pod vlastní vlajkou; i Kim a jeho lidé vědí, že to není úplně na pořadu dne. Během září se nechal šéf KLDR slyšet, že jeho cílem je dosáhnout vojenské rovnováhy se Spojenými státy.

I to může znít jako blábol (ačkoli v kontextu případného konfliktu na severokorejském území už to tolik absurdní není), pokud posloucháte na Západě. Lze si ovšem snadno představit, že pokud jste severokorejský generál, slyšíte to jako příslib zajištěné důstojné budoucnosti. Dokud budou mít generálové před sebou závažné úkoly hodné jejich postavení, bude Kim v klidu. Nedivme se, že dělá všechno, aby to tak zůstalo; jestli to provokuje Washington, nebo ne, je touto optikou viděno až druhá starost.

Jižní Korea: spojenec číslo jedna

Druhým nejdůležitějším hráčem je Jižní Korea. Šachovnice studené války přiřkla Jihokorejcům úděl jednoznačného a bezproblémového spojence Spojených států; zběžný pohled na mapu vysvětluje, proč je v Soulu po takové roli od půlky 20. století tak vysoká poptávka. Ze tří stran je země obklopena bolševickými režimy a ze čtvrté strany kouká přes moře nenáviděné Japonsko; to je situace, kdy se vám silný partner skutečně hodí.

Nic z toho však neznamená, že bezpečnostní záruky, jež Soulu Američané poskytují, udělají z Jižní Koreje vazalský stát do míry, jakou známe z dob studené války. Zcela v rozporu s rolí na tehdejší šachovnici jsou Severokorejci pro Jihokorejce nikoli vtělením ďábla, nýbrž součástí toho, co nazývají „my“. Podle průzkumů veřejného mínění, jež v srpnu citoval server The Diplomat, sice zájem o sjednocení obou zemí klesá s klesajícím věkem obyvatel Jižní Koreje, ale celkově si stále 60 procent z nich přeje jednotnou Koreu. Ti lidé, jejichž hlas je v Soulu slyšet řádově hlasitěji než hlas Severokorejců v Pchjongjangu, si nepřejí Trumpův „hněv a trest, jaké svět ještě neviděl“; mají na severu bratry a sestry, mnohdy doslova.

Kromě toho je tu role rukojmí, kterou představuje čtyřiadvacetimilionová aglomerace Soulu těsně za severokorejskou hranicí, výtečně na dostřel tamního dělostřelectva. I kdyby došlo „jen“ na konvenční konflikt, znamenalo by to krveprolití, ve srovnání s nímž by Drážďany roku 1945 vypadaly jako airsoftová ostřelovaná.

To obojí pochopitelně brzdí případné ambice Washingtonu řešit konflikt vojenskou silou (i kdyby někdo soudný takovým způsobem uvažoval). Ne nadarmo si jihokorejský prezident Mun Če-in vymohl právo veta jakéhokoli vojenského zásahu USA proti Pchjongjangu.

Vtip je v tom, že prekérní postavení Jižní Koreje funguje oběma směry. Bezprostřední ohrožení ze strany severního souseda umožňuje vládě v Soulu hrát silnější roli doma (není vlády, jíž by zjevný vnější nepřítel vnitropoliticky nepomáhal) a jako klíčovému spojenci v oblasti se jí dostává obzvlášť uctivého zacházení ze strany Spojených států. To není k zahození; vzhledem k tomu, že se Soul nemůže odstěhovat do Argentiny, aby se hrozbě konfrontace s KLDR vyhnul docela, může z ní alespoň vytěžit, co se dá.

Všechny jihokorejské politické garnitury se naučily brát tuto skutečnost jako fakt. V jejich zájmu tedy je - ve chvíli, kdy mírové sjednocení s Pchjongjangem nepřichází v úvahu - co největší stabilita severokorejského režimu, tedy co nejjednoznačnější autorita Kim Čong-una. Někomu to možná zní perverzně, ale geopolitický vývoj rozdal politikům v Soulu tyto karty - a oni se s nimi naučili hrát.

Rusko: čím hůře, tím lépe

Dalším hráčem je Rusko. Mnohokrát bylo řečeno, že Vladimir Putin je excelentní taktik, ale slabý stratég. Jeho zahraniční politika, okleštěná o eurasijskou vizi, se zredukovala na občasnou demonstraci síly - převážně pro domácí publikum - v kombinaci s házením písku do čehokoli, co funguje jinde, především na Západě. Hodí se cokoli: od hauzírování s mezinárodními dodávkami plynu přes financování protirežimních politických stran v západních zemích až po podporu (či přímo najímání) hackerů.


USA versus Rusko: Probíhá nové „lajnování“ globálního hřiště?


Naneštěstí pro Putina je jeho role v severokorejském konfliktu omezená, zejména ve srovnání s dobami sovětskými. Kromě vzájemného obchodu s Pchjongjangem (což není nic, o čem byste psali domů: loni čítal ruský export do KLDR 68 milionů dolarů) má k dispozici jen hlas v Radě bezpečnosti OSN. Tam ovšem jeho obvyklé veto jen dubluje veto čínské, takže důležitost Moskvy je v tomto směru mizivá. Putin se dokonce nabídl, že bude spor Trumpa s Kimem moderovat. Ačkoli intuitivně bychom možná řekli, že přesně to si oba zmínění pánové zaslouží, nic z návrhu nevzešlo.

Přesto má krize okolo KLDR pro Putina vítaný dopad. Rozptyluje pozornost lidí ve State Departmentu, tedy těch, kteří tam po Trumpově čistce zbyli. Tým lidí kolem ministra zahraničí Rexe Tillersona se potýká s kritickým nedostatkem diplomatické praxe, což je pro nejdůležitější diplomatický úřad světa, řeklo by se, krapet brzda.

Čím více energie věnují ti lidé Severní Koreji, tím méně pozornosti jim zbývá na Rusy. Obvykle takové počty moc nefungují, ale za Trumpovy vlády je to holý fakt. Tak či onak - výsledkem je, že ani Putin nemá zájem na vyřešení krize; čím déle se potáhne, tím lépe pro něho.

Japonsko: nová ústava

Pak tu máme Japonsko, jež je zcela samostatnou kapitolou. V tamním tisku nadzvedl v září leckteré obočí premiér Šinzó Abe, když souhlasil s tím, co bychom při troše dobré vůle mohli nazvat Trumpovou doktrínou, tedy něco jako „počkej, hajzle, já ti vokážu“.

Odpověď na otázku, proč jinak rozumný japonský premiér přistupuje na Trumpovy rétorické výlevy, je jednoduchá. Abe, jenž dráždí Číňany i Korejce na odiv stavěnou neochotou přiznat japonská zvěrstva napáchaná v obou zemích za druhé světové války, je dlouhodobým proponentem posílení armády, již drží na uzdě pacifistická poválečná ústava. První kroky v tom směru již učinil letos na jaře, kdy oznámil, že hodlá změny prosadit tak, aby začaly platit od roku 2020 (aniž by bylo přesně jasné, v čem se bude nová ústava lišit).

Teď si buď pomyslíte, že Japoncům pacifismus velmi slušel (a pokud jste náhodou Číňan nebo Korejec, nejspíš si to myslíte dost emotivně), nebo se naopak domníváte, že osmdesát let staré hříchy jsou za námi a Tokio si zaslouží možnost hájit svoje zájmy stejně razantně jako kdokoli jiný. V obou případech však bude stejně zjevné, že nic neusnadní cestu k remilitarizaci Japonska tolik jako nebezpečí plynoucí z Kimových raket. Ani to není ideologický argument, ale fakt: Kimova KLDR je k prosazení ostřejší japonské ústavy nezbytná. Abe potřebuje, aby to tak zůstalo.

Čína: humanitární ohledy?

Nejdůležitějším regionálním hráčem je samozřejmě Čína. Oficiální linie Pekingu zní, že nechce připustit pád Kimova režimu kvůli hrozící humanitární katastrofě, až by se 23 milionů Severokorejců vydalo přes čínskou hranici. Tuto verzi je třeba brát asi tak s kilometrovou rezervou. Zaprvé, humanitární ohledy nepatří k hlavním starostem čínského vedení, zůstaneme-li zdvořilí. Zadruhé, pokud by někomu hrozilo přesycení severokorejskými migranty, byla by to především Jižní Korea.

Číně by hrozilo něco jiného: ztráta účinné protiamerické páky. Dokud Peking může alespoň předstírat, že Kima drží v jistých mezích přijatelnosti, má Američany v roli de facto prosebníků, což se mu pochopitelně hodí. Kromě toho mohou Číňané za současného stavu věcí bez námahy a rizika vrážet klíny mezi USA a jejich regionální spojence, Jižní Koreu a Japonsko. Kdyby se prvních tisíc lidí v čele KLDR zítra probudilo, řeklo si „kašleme na to, stejně to děláme blbě“, požádalo o kolektivní politický azyl ve Venezuele a nechalo své spoluobčany pokojně vytvořit jednotnou Koreu, Peking by z toho měl nepatrný užitek - a tato páka by byla pryč.

Noha v čínských dveřích

A konečně jsou tu Američané. Pro pochopení jejich role je znovu dobré podívat se na mapu. Zjistíte, že v oblasti, která pro ně má (i přes Trumpovo absurdní zavržení transpacifické dohody o volném obchodu) zásadní ekonomický význam, nemají spojenců na rozdávání. Svá želízka tam kromě Číny mají také Vietnam (přes značné uvolnění stále vojenskopolitický oříšek), Filipíny (jejichž prezident Duterte se loni spolupráce s USA halasně zřekl) a právě Jižní Korea a Japonsko. Je logické, že posledně jmenovaná dvě spojenectví pomáhají Američanům tvořit jistou protiváhu Pekingu i proto, že jsou utužována severokorejskou hrozbou. Dokud mají USA v oblasti početný vojenský kontingent, mají také vliv; v blaženě jednotné Koreji by jejich přítomnost byla obtížněji ospravedlnitelná.

Cenou za nohu takto vraženou do dveří čínského hájemství je nutnost vypořádat se s Kimovými výstřelky. Z tohoto pohledu to nevypadá jako cena neúnosně vysoká. Tím není řečeno, že by Američané drželi Kima zuby nehty u moci; pouze tolik, že jejich motivace k odstranění Kimovy hrozby může být slabší, než jak naznačuje jejich oficiální slovník. Takže by vlastně všichni, od Kima po Trumpa, mohli generálu Štykovovi poděkovat.

Dále čtěte:

Raketové motory do KLDR? My nic, tvrdí Kyjev - ale nepřímých důkazů přibývá

Válka s KLDR není na spadnutí, scénáře ale existují



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 4.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Jak se počítá náhrada mzdy během pracovní neschopnosti?
Prodlužujete studium? Kdy zaplatíte až 56 300 Kč?
Zpozdil se vám let nebo zavazadla? Řekněte si o finanční kompenzaci
Co si pojistit před cestou do zahraničí?
Šmejdi v energetice lákají do aukcí nebo na dárky. Lidé platí tisíce korun
Auta
BMW řady 8 se dočká také kabrioletu a sedanu, prozrazují…
Právě vychází časopis Auto motor a sport 7/2018
Volkswagen a Ford navazují spolupráci. Chtějí společně vyvíjet dodávky
Galerie: Ojetiny s investičním potenciálem, na kterých neproděláte
Proč kopačky Lionela Messiho vypadají na různých televizorech jinak?
Technologie
Justin Sun, tvůrce „nového internetu“, kupuje BitTorrent za více než 100 milionů dolarů
Samsung pokračuje ve vývoji vlastního GPU. Míří s ním i na AI a samořiditelná auta
Google Podcasty sází na integraci a chytré doporučování pořadů
Microsoft vyvinul vlastní procesorovou architekturu, běží na ní Windows i Linux
Valve je velkorysé. Podporu Steamu pro Windows XP a Vista ukončí až v lednu 2019
Hry pro příležitostné hráče