Esej: Kolik mečbolů na Trumpa? - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Kolik mečbolů na Trumpa?

,
Esej: Kolik mečbolů na Trumpa?
Zdroj: Vojtěch Velický

Jak je možné, že politická moc americké Republikánské strany roste i ve chvíli, kdy ztrácí voliče.

Minulý týden odhlasoval Senát amerického Kongresu, že prezident Spojených států smí vydírat zahraniční spojence za účelem vlastního politického zisku. Není to sice pěkné, řekli někteří republikánští senátoři, ale na odvolání z funkce to není. Ústavní žalobu za odvolání prezidenta Trumpa, již iniciovala Sněmovna reprezentantů ovládaná opozičními demokraty, tak podle očekávání republikánský Senát zamítl.

Před jedenadvaceti lety dopadla velmi podobně ústavní žaloba proti Billu Clintonovi. Tehdy ji do Senátu prosadili opoziční republikáni, ale neměli v komoře dost hlasů na její schválení. Tehdejší Senát byl rozdělen doslova fifty fifty: obě strany měly rovnou polovinu senátorů (takže v mnoha hlasováních zbylo rozhodnutí na viceprezidentovi Alu Goreovi).

Impeachment je politika

Ačkoli je tedy výsledek obdobný, impeachment z konce dvacátého století se od toho současného ve dvou podstatných rysech lišil. Clinton se dostal do trablů kvůli tomu, že pod přísahou zatloukal, kam všude se dostal či nedostal jeho penis. To není frivolita, nýbrž legální fakt: Senát de facto odhlasoval, že pokud vám dáma prokáže úsluhu ústy, ona s vámi sex má, kdežto vy s ní nikoli.

Taková pozice má tři roviny. Právně vzato je všechno o. k., protože právně vzato je o. k. skoro všechno, když dokážete zaplatit ty správné právníky. Věcně vzato je to naopak daleko za hranicí absurdity, jak potvrdí každý, kdo měl s řečeným úkonem tu čest ať již z kterékoli strany.

Ani právní výklad, ani zdravý rozum však při senátním hlasování nebyly podstatné. Co naopak rozhodlo, byla skutečnost, že voliči se nedomnívali, že by přítomnost prezidentského penisu tam či onde, jakož i Clintonovy následné lži na to téma byly dostatečným důvodem k jeho odvolání z funkce (tehdy ještě nebyla tolik v módě misandrie). Naopak po celou dobu procesu Clintonova obliba stoupala. To věděli i senátoři a zařídili se podle toho.

Trumpův impeachment je nastaven trochu jinak, ačkoli i jeho Senát žaloby zprostil poté, co jeho popularita stoupla (v předvečer senátního hlasování dosáhla 49 procent, tedy nejvyšší hodnoty od jeho nástupu k moci v lednu 2017). Rozdíl mezi oběma procesy je přesto významný.

 



Demokratické primárky v Iowě: kandidáti cílí na muslimy, poprvé se volilo v mešitách




Když se ve Sněmovně reprezentantů rozhodovalo o obou článcích žaloby proti Trumpovi, byli pro téměř všichni demokrati. V jednom případě byli proti dva, v druhém tři; navíc uchazečka o prezidentskou kandidaturu Demokratické strany Tulsi Gabbardová hlasovala „přítomna“, jeden kongresman byl vážně nemocen a další měl z disciplinárních důvodů zakázáno hlasovat. Republikáni hlasovali jako jeden muž proti.

Před 21 lety měli kongresmani před sebou čtyři články impeachmentu; proti „vlastnímu“ prezidentovi hlasovalo třikrát po pěti demokratech, jen jednou zbyl jediný. Z řad republikánů hlasovalo proti uvalení žaloby v jednotlivých článcích pět, dvanáct, sedmadvacet a jedenaosmdesát kongresmanů.

V Senátu je tomu právě tak. O Clintonovi hlasovali senátoři jednou po přísně stranické linii, ale podruhé bylo proti odvolání pět republikánů. Letos? Šéf republikánského senátního klubu Mitch McConnell ani nepředstíral, že by on a jeho lidé byli nestrannými soudci, jak to po nich požaduje přísaha. „Žádný nestranný soudce“ odsekl novinářům na příslušnou otázku. „Impeachment je politické rozhodnutí“.

Strach z regionalismu

Už ze zběžného pohledu je tak jasné, co se v prvních dvaceti letech třetího tisíciletí na špičce amerického politického života stalo. Tehdy jako dnes bylo rozhodující, co si myslí voliči senátorů, kteří o prezidentově osudu hlasovali; málokterý politik chce dát vlastní kariéru všanc kvůli principu. Rozdělení podle partajních linií je však podstatně neúprosnější, než jaké bylo v době Clintonově (jež, mimochodem, sama sebe považovala za nezdravě vypjatou). Onen zběžný pohled však neříká, proč se to stalo.

Odpověď by měla nahánět hrůzu všem přesvědčeným republikánům i demokratům, jakož i všem příčetným Američanům (zbývá Trump, jenž není ani jedno). Proces polarizace má dva spojence nad jiné mocné: demografický vývoj a volební systém Spojených států. Jak píše novinář Ezra Klein — jinak zakladatel serveru vox.com — v letošním bestselleru Proč jsme polarizovaní?: „Nejde o to, že by americký politický proces byl narušený. Problém je v tom, že funguje přesně tak, jak má.“

Když otcové zakladatelé vymýšleli v rámci ústavy Spojených států volební systém do jejich federálních orgánů (a mocného prezidenta především), ležela jim na srdci obzvlášť jedna starost; říkali jí triumf regionalismu. Obávali se, aby kandidát nemohl vítězství na svou stranu získat masivní popularitou na jednom konci země, jež by mu umožnila vykašlat se na voliče na zbytku území. Správně očekávali, že takový systém by rychle vedl k rozpadu země. Boss ze slunné a hustě obydlené Kalifornie by snadno pustil k ledu — doslova — pár voličů z Aljašky; mohl by například bezohledně prosazovat zájmy výrobců slunečníků na úkor obchodníků s medvědími kožešinami. Neštěstí by na sebe nenechalo dlouho čekat.

Proto vznikla Electoral College, česky zhruba sbor volitelů, kde má každý stát americké unie tolik zástupců, kolik čítá počet jeho kongresmanů plus senátorů (tedy kongresmani + 2). To dává relativní výhodu řídce osídleným státům na úkor těch, které své obyvatele počítají v milionech či desítkách milionů.



Nikdo ho nemá rád, útočí Clintonová na Sanderse.
Kandidát na prezidenta USA se obrnil mlčením

Bernie Sanders a Hillary Clintonová

Tato pojistka začíná působit ve chvíli, kdy nastane velká nerovnováha mezi zájmy obyvatel velkých a malých států; podle křesťanské etiky chrání slabšího. To je vše dobře známo. Problém nastává ve chvíli, kterou otcové zakladatelé nemohli předvídat: totiž stav, který de facto konzervuje moc v rukou jediného politického subjektu.

Kdo je tu slabý?

Ke vzniku takové situace se Američané rychle blíží. Postačí, když současný trend stěhování obyvatel do městských aglomerací bude pokračovat pouhých dvacet let. V roce 2040, píše Klein, bude v patnácti nejlidnatějších státech USA žít — a volit — sedmdesát procent Američanů. Z definice je tak bude zastupovat pouze třicet senátorů, zatímco zbývajících sedmdesát senátorů bude naopak zastupovat pouhých třicet procent obyvatel USA.

Smůla je v tom, že mezi obyvateli měst a venkova (zjednodušeně řečeno) vede coby neustále se prohlubující propast velký kulturní a politický předěl. Relativně bohatí, zhusta ateističtí, vzdělaní a etnicky vydatně smíšení lidé z velkých měst, rozuměj voliči Demokratické strany, nacházejí stále méně společné řeči s chudšími, etnicky homogenními a nábožensky založenými lidmi bez univerzitního diplomu, kteří tvoří většinu obyvatel méně lidnatých států.


Esej: O umění referenda

Ilustrace k eseji O umění referenda

Zároveň tvoří i většinu voličstva Republikánské strany. Výsledek je perverzní. Úmysl tvůrců volebního systému ochránit slabé před silnými došel naplnění do té míry, že není jasné, kdo je silný a kdo slabý. V kulturní válce mezi oběma tábory — a není sporu o tom, že takové dramatické označení pnutí mezi oběma skupinami Američanů nenadsazuje — mají v terénu stále více převahu liberálové či levice, za něž zhruba mluví Demokratická strana. Na scéně politické však mají praktický mocenský monopol konzervativní republikáni.

Kleinův paradox, tedy nežádoucí účinek správně fungujícího systému, nachází podporu v číslech. Pro kandidáta Demokratické strany hlasovala většina voličů ve čtyřech z pěti posledních prezidentských voleb, ale do Bílého domu se dostal jen dvakrát Barack Obama, zatímco George W. Bush (2000) a Donald Trump (2016) sice skončili v lidovém hlasování poraženi, ale ve sboru volitelů měli navrch.

Kanáry a tie-breaky

Je to stejné, jako když hrajete nešťastné tenisové utkání. První dva sety nepovolíte soupeři ani fiftýn a v dalších třech vyhrajete své podání vždy čistou hrou. Při soupeřově podání pak pokaždé doženete skóre téměř ke shodě, ale v rozhodujících momentech má navrch on. Tři tie-breaky pak dají zápas soupeři, ačkoli daleko více úspěšných míčů zahrajete vy. Teoreticky můžete zápas ztratit, i když vyhrajete 189 míčů a prohrajete pouhých 111.

To je samozřejmě k naštvání, ačkoli ve hře budou především nešťastná shoda okolností a vaše špatné nervy. Kdybyste však zjistili, že si váš soupeř takový výsledek nějakým způsobem — navíc ne zvlášť férovým — předobjednal, byli byste celí říční a dštili byste kolem sebe doběla rozžhavený vztek. Jinými slovy, vypadali byste docela jako Hillary Clintonová, jíž před necelými čtyřmi lety Trump utekl z několika mečbolů.

Clintonová získala téměř o tři miliony hlasů a o 2,1 procenta více než Trump. Její náskok však pocházel z lidnatých států, jako jsou Kalifornie a New York, kde dala Trumpovi kanára; když však došlo na tie-breaky, měl navrch Trump, což rozhodlo. Sedmdesát procent svých volitelů získal vítězstvím nižším rozdílem než 1,5 procenta, což je historický rekord.

Inu, stane se, řeknete si; měla si Clintonová dát větší pozor a soustředit se více na státy s očekávaným těsným výsledkem. Budete mít částečně pravdu, protože třeba v Michiganu a Ohiu se objevovala během kampaně méně, než se čekalo; ale značná část tohoto výsledku je daná právě výše popsanou výhodou, již méně lidnatým státům dává ústava.

Problém je v tom, že ona výhoda se bude nadále prohlubovat. Podle letošní studie University of Texas se do Bílého domu dostane republikánský kandidát v 65 procentech případů, v nichž dostane méně hlasů než jeho demokratický oponent.

Budeme-li se držet tenisové metafory, ať už bude kandidátem Demokratické strany Pete Buttigieg, Bernie Sanders, Michael Bloomberg, nebo Ježíš Kristus, bude už při počátečním servisu prohrávat 1:0 na sety.

Přičtěme k tomu fakt, že výhoda při obsazování prezidentské funkce se promítá do obsazení soudů, včetně Nejvyššího soudu, kde už dnes mají konzervativci jasnou převahu. K tomu je zde již popsaná situace v Senátu (jenž bude mít možnost pěkně komplikovat život i demokratickému prezidentovi, například při jmenování kabinetu). Republikánská strana tak má ze čtyř složek moci pevně pod kontrolou federální justici a polovinu legislativy, plus velkou výhodu při obsazování exekutivy. Jen při volbě druhé poloviny legislativy, Sněmovny reprezentantů, dává systém výhodu demokratům.

Nadvakrát rozdělená země

Takový stav má přímý dopad na zmíněnou polarizaci. Republikánským politikům totiž stačí soustředit se na tvrdé jádro svých voličů; to samo jim plus minus zaručuje převahu v Senátu a dává velkou naději na úspěch při volbě prezidenta. Nic tedy republikánský establishment nenutí hledět směrem k politickému středu.

Demokraté jsou na tom hůře, protože razantní úkrok doleva jim maximálně zvětší náskok tam, kde už tak či onak vítězí. I proto jsou demokraté rozpolceni v podpoře kandidátů umírněných (Buttigieg, Bloomberg), agresivně progresivních (Warrenová, Biden), či dokonce marxistických (Sanders). Naopak republikáni se semkli okolo Trumpa, ačkoli mnoho z nich si při tom zprvu zacpávalo nos.

Spojené státy jsou tak zemí politicky rozdělenou hned dvojím způsobem. Oba tábory tlačí na pilu, protože se oba cítí existenčně ohroženy. Konzervativní voliči se právem obávají, že budou zanedlouho muset (s trochou nadsázky) jezdit na bicyklu namísto auta, jíst umělé maso namísto pravého a žít s člověkem, jenž bude měnit pohlaví podle nálady.

Demokrati ve Washingtonu se zase stejně právem obávají, že budou kvůli systémovým nevýhodám po generace politicky irelevantní. Snaha systém změnit by však mohla uspět jen při spolupráci s republikány. Ti o ničem takovém pochopitelně nechtějí ani slyšet. Jak z toho tedy ven? Smutná pravda je, že nikdo neví.

Přečtěte si profily kandidátů Demokratické strany:

Joe Biden: favorit a pokračovatel Obamy

Bernie Sanders: věčně druhý?

Elizabeth Warrenová: zastánkyně minorit a falešná indiánka

Michael Bloomberg: další miliardář v Bílém domě?

Pete Buttigieg: mluvčí mileniálů, který dokáže oslovit dárce

Tulsi Gabbardová: kontroverzní liberálka a veteránka z války v Iráku

Amy Klobucharová: pragmatička se slovinskými kořeny