Esej: Koláče bez práce - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Koláče bez práce

,
Esej: Koláče bez práce
Zdroj: Richard Cortés

Pryč jsou doby, kdy se debata o zavedení všeobecného základního příjmu smetla ze stolu s tím, že jde o socialistické, ba komunistické nápady, které jdou proti přirozenému běhu moderního kapitalismu.

I pravicoví a konzervativní myslitelé už zjistili, že celý ekonomický systém se vlivem nových technologií a globalizace změnil natolik, že i koncept nepodmíněného základního příjmu (universal basic income, UBI) začíná dávat smysl. Co víc – možná že jeho zavedení bude nutné jako jedna z efektivních reakcí na proměnu systému v kapitalismus bez práce, jak to už před dvaceti lety ve své prozíravé předpovědi nazval německý sociolog Ulrich Beck.

V posledních dvou letech UBI zkoušelo Finsko, které poskytovalo skupině nezaměstnaných 560 eur měsíčně. Výzkumníci pak sledovali, jak si taková skupina povede ve srovnání s nezaměstnanými, kteří takové peníze nedostávali.

Během čtyřiadvaceti měsíců se zjistilo, že lidé s UBI byli úspěšnější při získávání krátkodobé práce, v průměru pracovali 78 dní v roce. Co je ale hlavní, díky UBI získali sebevědomí a jejich kvalita života a spokojenost nebývale vzrostly.

Finové experiment řádně probrali, ale prozatím ho uložili k ledu, na plošné zavádění UBI se nechystají, zejména proto, že si nikdo nedokáže představit sestavování státního rozpočtu v prostředí UBI, které by zřejmě nahradilo i přímé sociální dávky, jako je například příspěvek na bydlení.

Čím nahradit práci

Do podobného experimentu se teď pouštějí Němci. Sto dvacet lidí bude po dobu tří let pobírat 1200 eur měsíčně, přičemž se bude sledovat nejen to, jak jsou schopni s těmito penězi vyžít, ale také jak se změní jejich společenská a pracovní aktivita. Německo o UBI diskutuje zatím s velkou skepsí, většímu nadšení brání konzervativní předsudek, který v podobě lidové moudrosti praví, že „bez práce nejsou koláče“. Za tři roky, až skončí nový experiment, se uvidí, jestli se Němci ve věci nepodmíněného základního příjmu někam posunuli.

S prací, která přináší koláče, je to ale dnes složitější a právě v této složitosti proměny práce a její role ve společnosti spočívá i objevování kouzla UBI. Když před dvaceti lety zmiňovaný Ulrich Beck napsal text s názvem Kam vede cesta, která začíná koncem společnosti plné zaměstnanosti?, málokdo mu rozuměl.

„Končí jedna epocha, kterou zahájily Bismarckovy sociální zákony a která nakonec vzbudila zdání, že skutečně byla vyřešena velká úloha zajistit většině lidí život ve svobodě a jistotě na základě jejich účasti na výdělečné práci,“ psal Beck, který v prudkém vývoji digitalizace a automatizace viděl jasný odklon od společnosti práce ke kapitalismu bez práce.

Dnes, kdy do výroby a komunikace stále častěji vstupuje umělá inteligence a kdy i velké firmy přesouvají své výroby z míst s levnou pracovní silou, protože roboti budou do deseti let levnější a je s nimi méně starostí než s lidmi, si už asi lépe dokážeme představit, o čem Beck mluvil. Práce ubývá a s jejím úbytkem naopak přibývá starostí s tím, jak ji najít či čím ji nahradit.

„Stroje, jak často slýcháme, mohou lidem brát práci, ale neměly by je připravovat o příjem: odpovědí na úbytek pracovních míst a z něj vyrůstající nejistotu, která tíží podstatnou část populace, by měla být sociální politika, jež bere v ochranu veškeré masy pracujících, nejen ty nejchudší,“ říká Ugo Gentilini ze Světové banky, jehož slova cituje ve své knize Dejte lidem peníze americká ekonomická novinářka Annie Lowreyová (knihu vydalo letos nakladatelství Argo).

Gentilini a další ekonomové v mezinárodních organizacích (kniha Lowreyové je zajímavá i v tom, že ukazuje, jak teorie UBI nemá nic společného s levopravými ideologiemi a má zastánce na obou stranách) ve svých vizích víceméně potvrzují trend, který už před dvaceti lety ve svém manifestu zachytilo německé hnutí za právo na nezaměstnanost, nazvané vtipně Šťastní nezaměstnaní (Die glücklichen Arbeitslosen).

Manifest se objevil ve stejné době, kdy Beck mluvil o konci snu o plné zaměstnanosti a začátku éry kapitalismu bez práce. „Všichni víme, že nezaměstnanost se odstranit nedá,“ tvrdí manifest a pokračuje vysvětlením: „Když se podniku nevede, tak se propouští, když se mu daří, tak se investuje do automatizace – a zase se propouští. Kdysi se hledaly pracovní síly, protože byla práce. Dnes se zoufale hledá práce, protože tu jsou pracovní síly a nikdo neví, kam s nimi, když stroje pracují rychleji, lépe a laciněji.“ Je to silné tvrzení, které má velké politické dopady, jež si bohužel většina politiků dosud neuvědomuje.

Sílící prekariát

Hnutí, jako jsou Šťastní nezaměstnaní, v lecčems připomínají luddisty z 19. století, kteří viděli v zavádění strojů smrtelné ohrožení své existence. Šťastní nezaměstnaní nerozbíjejí stroje, netáhnou v sociální válce proti robotům, žádají však přenastavení či totální přebudování současného systému, v jehož centru pořád stojí práce jako pohon a motivace, přestože jí neustále ubývá.

A to je možná větší revoluce než „rozbíjení strojů“, zejména proto, že si takové přenastavení systému nedokáže nikdo představit. Ale kdo si ještě v roce 1990 dokázal představit, že svět bude propojen hustou celosvětovou komunikační sítí, po níž budou bleskově létat informace a peníze ve vteřině po celém světě, kdo si dokázal představit výrobní provozy automobilek složené z robotických podcelků, které se obejdou bez zásahu lidské ruky?

Přesto vlády celého světa stále věnují více energie na to, aby pracovní místa vznikala a práce dál držela pohromadě celou společnost, než aby se zamýšlely nad tím, co s lidmi, kteří práci časem prostě mít nebudou, což se dávno netýká jen lidí v továrnách a jiných výrobních provozech, ale i střední třídy v managementu či jiných nevýrobních profesích, které moderní technologie vystrkávají ze židle stejně jako lidi od stojů.

Prekariát, jak se dnes říká lidem, kteří nemají jistou zaměstnaneckou smlouvu a čekají na každou práci, která se namane, což snižuje jejich vyjednávací pozici při dohodách o mzdách, se dnes objevuje mezi modrými i bílými límečky. Nádeníkem, který snadno pracuje, ale ještě snadněji letí, dnes může být obsluha na pásu v automobilce, ale i nakladatelský redaktor nebo bankovní analytik.

Tento univerzální sociální zásah proměny v kapitalismus bez práce je také důvodem, proč se mluví o nepodmíněném či univerzálním základním příjmu. Jak to v knize Annie Lowreyové vysvětluje známý propagátor UBI a investor Albert Wenger.

„Navrhujeme vlastně odluku základních potřeb člověka od nutnosti pracovat,“ vysvětluje Wenger. „Už pěkných pár staletí konstruujeme celý náš svět kolem potřeby pracovat. Nám proto nejde o nějaké letmé vychýlení současné ekonomiky – jedná se o stejně fundamentální odklon, jako když lidstvo přešlo od zemědělského uspořádání společnosti k průmyslovému.“

Wengerovi a jemu podobným jde o vyvážení sociální spravedlnosti, podle nich by se lidé, kteří vydělávají na nahrazování lidí automaty obrovské peníze, měli o část těchto peněz podělit s těmi, které záměrně připravují o práci. Jedině tak lze zajistit sociální smír, který chtějí udržet všichni, bohatí i chudí.

Proč to nejde jinak

Kniha Annie Lowreyové je pozoruhodná v konkrétních příkladech fungování UBI a od něj odvozených nástrojů, které se používají v boji s chudobou například v Africe nebo v Indii. Autorka byla na místě, projekty tedy nehodnotí jenom teoreticky, ale na výsledky konceptu si takříkajíc přímo sáhla, byla jejich součástí a mohla vidět jejich pozitivní i negativní dopady na životy lidí a komunit.

A tak se například čtenáři dozvědí, že když lidé v africké vesnici dostávají v rámci dlouholetého projektu soukromých donátorů po mobilech měsíčně své nepodmíněné peníze, nevyhazují je za hlouposti, ale vcelku rozumně investují do potřebných věcí, což v menší míře platí i o Indii. Každý, kdo by chtěl trochu lépe vidět do finančních a procesních mechanismů ideje UBI, by měl tuto knihu číst jako populární, nicméně velmi věcný a solidní úvod.

A to i proto, že Lowreyová myslí v širším kontextu. Proměna systému je nutná, o tom nepochybuje nikdo z těch, kdo mizení práce sledují, nemusejí se ale měnit cíle, které měly západní společnosti už před sto lety.

Například tolik probíraný a tak často zmiňovaný „americký sen“ jako motivace pro všechny, kdo chtějí tvrdě pracovat, aby zbohatli. James Truslow Adams, který tento pojem razil jako první, vymezuje americký sen trochu komplexněji, než si to obvykle představujeme. Americký sen, to je představa, v níž by „život každého měl být stále bohatší a plnější a v níž se každému nabízejí příležitosti v souladu s jeho schopnostmi a zásluhami“.

„V tomto snu nejde jen o motorová auta či vysoké platy,“ píše v roce 1931 Adams, „ale o společenský řád, v němž by všichni muži i ženy měli možnost toho nejlepšího postavení, k jakému mají od přírody předpoklady, a v němž by se každému dostávalo uznání na základě toho, kým je, a to bez ohledu na nahodilé okolnosti jeho původu či postavení předků.“

Kdyby nešlo o formulace amerického spisovatele, který mimo jiné obdržel Pulitzerovu cenu za popularizaci znalostí americké historie, asi by si někdo řekl, že jde o citát z Komunistického manifestu nebo jiné levicové tiskoviny. Ale ve světě mizející práce, v němž bude velký problém udržet aktivitu lidí bez velkých finančních náhrad za jejich nemožnost pracovat, dříve nebo později musí jít ideologie stranou. Důležitější bude najít praktickou a fungující alternativu, jak chybějící práci nahradit, ať už formou UBI, nebo nějakou komunitní, občanskou prací pro obec nebo jejich účinnou kombinací.

Samozřejmě že se opět bojuje o přerozdělení bohatství, které by mělo sloužit více lidem, než dnes slouží, protože jiná cesta k udržení demokratických svobod v rámci kapitalismu bez práce zřejmě nevede.

A proč to nejde jinak? Co je špatného na kumulování bohatství lidí, kteří jsou prostě schopní podnikatelé a umějí vytvářet obrovské zisky i bez lidské práce? Vcelku jednoduše a přesně na to svého času odpověděl 32. americký prezident Franklin Delano Roosevelt: „Demokratická svoboda nebude v bezpečí, jestliže lidé dopustí, aby soukromá moc přerostla moc samotného demokratického státu. Právě to je podstata fašismu.“