Esej: Když v jednoduchosti není krása - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Když v jednoduchosti není krása

Přemysl Souček,
Esej: Když v jednoduchosti není krása
Zdroj: Richard Cortés

Kdo chce najít funkční řešení, musí odhodit ideologii.

Jak se snaží stát hasit následky koronavirové krize, sleduje asi každý. Stejně jako nikdo neunikl informacím o nelegální migraci či zprávám na téma klimatické změny. Recepty, které na řešení těchto problémů používají jednotlivé země, případně Evropská unie, mají jedno společné. Na věc obvykle nahlížejí jen z jednoho úhlu (tedy jednoduše) a podle toho nastolují řešení (jednoduchá). Leč sebelépe myšlená politická řešení pojatá jen z jedné perspektivy nemohou fungovat. Protože jednostranná řešení fungují jen v jednostranných či jednorozměrných situacích.

Je pozoruhodné, že ač mají aparáty politických stran i poslanci parlamentů či Evropská komise peníze na nejrůznější poradce, málokdy přijdou s řešením, jež se dá nazvat opravdu komplexním. Tedy takovým, které seriózně bere v úvahu pohledy z nejrůznějších stran, jejich vzájemné vazby a možné budoucí důsledky, a podle nich navrhuje východisko.

Samozřejmě se všechna předkládaná řešení snaží vypadat jako komplexní a zohledňující všechny souvislosti. A kromě toho se prezentují jako chvályhodná či přímo bohulibá. Diskuse okolo nedomyšlených či rovnou ignorovaných aspektů se současně označí za populistickou a protivnými argumenty se pak už nikdo „seriózní“ (či spíše „korektní“) nezabývá.

Anarchy in the USA

Nedávno se například objevila zpráva, že v americkém Minneapolisu, kde začaly pouliční bitky po nesmyslné smrti černocha při policejním zákroku, rozpustí policii. Když se reportérka liberální (!) CNN zeptala prezidentky městské rady, koho mají lidé v případě nouze volat, ta nedokázala kloudně odpovědět.

Pokud tedy za kloudnou odpověď nebereme to, že město vytvoří nový systém veřejné bezpečnosti, který ochrání tamní komunitu. Městská rada tím vyřeší problém, který mají demonstrující agresivní tlupy a řada dalších lidí s policií. Zároveň však zvětší problém pro zákona dbalé občany, kteří se při obraně sebe a svého majetku budou muset spoléhat pouze sami na sebe a na své zbraně. Nebyla policie zřízena proto, aby tomu tak nemuselo být?

Rozpuštění policie zřejmě způsobí, kromě rozšíření počtu nezaměstnaných, obecný růst kriminality. Posílí pozici i společenský význam gangů. Poctiví občané proto začnou z Minneapolisu rychle odcházet, aby své rodiny dostali do měst, kde ještě policie drží zločin na nějaké přijatelné úrovni. Protože jich půjde hodně v krátké době, poklesnou ceny nemovitostí. Ty pak spadnou o to víc, že nových obyvatel se do města moc nepožene. Protože ubude zákazníků, začnou krachovat obchody a služby, což bude snižovat možnost najít si práci. Město bude chudnout, budou se zhoršovat jeho služby a tak dále. Dá se rozhodnutí minneapoliských radních označit jako komplexní řešení?

Pravda funguje

Nemusíme samozřejmě pro příklady až za Atlantik, protože Evropská unie takové situace vytváří jako na běžícím pásu. Jejich společným jmenovatelem je fakt, že se navrhovaná opatření nezakládají na faktech. Neboť mají jen málo společného s realitou (s pravdou), a nejsou tedy, řekněme, pravdivými řešeními.

Když například naplno propukla koronavirová krize, státy uzavíraly hranice, aby zastavily přísun infikovaných ze zahraničí. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová však ideologicky požadovala, aby hranice zůstaly otevřeny. Když si evropské státy kvůli jejich nedostatku přestaly prodávat ochranné pomůcky, aby je měly pro své zdravotníky, Leyenová se dovolávala povinnosti (!) solidarity. Zcela přitom však ignorovala povinnosti států vůči svým občanům.

Kdyby hledala pravdivé, a tedy opravdu funkční řešení, musela by podpořit uzavření hranic a nabídnout peníze pro co nejrychlejší rozběhnutí velkokapacitní výroby pomůcek v evropských zemích. Nebo v těch, které pro to mají nejlepší podmínky a budou pak moci dodávat v rámci kontinentu. Protože tím podpoří vlastní lidi, cesta z výroby do distribuce bude co nejkratší, kvalitu bude možné hlídat po celou dobu, investované peníze zůstanou „doma“ a podpoří část vlastní ekonomiky…

Nebo jiný příklad. Kdyby Evropská komise skutečně chtěla efektivně řešit nelegální migraci, musela by vzít v úvahu nejen svá přání (pomáhat Afričanům a Asiatům k lepšímu životu?), ale také všechny souvislosti, které plnění takového přání má. Samozřejmě včetně skutečných dopadů na evropské země, jejich sociální i ekonomickou situaci. A teprve pak se rozhodovat. Na základě všech skutečných (pravdivých) zjištění a argumentů.

Slovo „skutečné“ zde má obzvláštní význam. Čím dál častěji totiž vedení EU rozhoduje nikoli podle skutečných faktů a z nich plynoucích důsledků, ale podle dojmů, emocí a podle tlaku aktivistů.

Totéž platí i o některých evropských zemích v čele s Německem. Přitom jen pohled pravdě do očí umožní vzít v úvahu všechny možnosti a přijít na skutečně komplexní a fungující řešení.

Chceš prales? Nejez maso

Velmi srozumitelně je to vidět na „řešení klimatické krize“, která se stala hlavní ideou bruselských lídrů. EU se doslova systematicky brání hledat skutečně komplexní řešení. Vyzkoušela si to na zbraňové směrnici, již prezentovala jako „protiteroristickou“. Ve skutečnosti, kromě jednoho případu, pouze omezila práva legálních majitelů zbraní s odůvodněním, že tím zabrání nelegálním uživatelům ozbrojovat se. V případě klimatické změny si tak již počíná zkušeně a v podstatně větším měřítku.

Globální podnebí je tak složitý a vpravdě komplexní jev, že by mělo být každému jasné, že tady si s jednoduchým ani rychlým řešením nevystačí. Tuhle hru totiž ovlivňuje podstatně víc věcí, než jen množství CO2 v atmosféře. Svou roli mají například i další skleníkové plyny, které však jsou jaksi mimo centrum pozornosti. Svůj podíl také mají sluneční cykly, periodicita období na zemi a čertví jaké ještě přírodní vlivy, o nichž zatím nemáme tušení.

Ač víme, že životnost dnes vzniknuvšího CO2 je okolo 100 let, nutí EU lidi, aby uvěřili, že když evropské země přestanou do 30 let produkovat oxid uhličitý, zachrání tím (ještě i pro sebe) současné podnebí. Argument je to o to nepravdivější, že tenhle skleníkový plyn vypouští celý svět. Takže i kdyby v Evropě nehořel už ani ohníček, se světovou produkcí CO2 to prakticky nic neudělá. Tvrzení, že evropské státy musejí přestat produkovat oxid uhličitý stůj co stůj, tedy není v současné situaci ani zčásti pravdivé. Nicméně se to tvrdí stále. Jako by nebylo nic jednoduššího. Jenže je to naopak, snaha o zastavení klimatické změny je možná nejsložitější věc ze všech.

O tom, jak se k takzvaným klimatickým řešením přistupuje bez zvážení všech vlivů a důsledků, dobře vypovídá nová unijní snaha zachránit brazilské pralesy. Brazilci je mýtí proto, aby vydělávali peníze. Proto na získané zemědělské půdě pěstují například sóju, která z významné části putuje do Evropy, kde se s ní krmí lidé i dobytek. Dobytek víc.

V Bruselu nyní nabírá na popularitě tvrzení, že pokud obyvatelé členských států EU začnou jíst o polovinu až dvě třetiny méně masa, zachrání to brazilské pralesy před kácením. Evropany k tomu má dohnat zdražení masa. Zdá se vám to jako řešení založené na pravdě? Opravdu se pak v Brazílii přestane kácet prales? Co budou pěstovat tamní farmáři, aby si zajistili obživu? Co to udělá s ekonomickou situací Brazílie? A hlavně, není jednodušší přestat živit Evropany a evropský dobytek sójou?

Řešením do problémů

Podobně v klimatických úvahách EU jaksi chybí pravdivý přístup k tomu, že adorované obnovitelné zdroje, především solární a větrné elektrárny, z podstaty nefungují permanentně. A ukládat elektřinu v dostatečném množství zatím lidstvo neumí. Přesto se mají obyvatelé evropských zemí spolehnout na to, že právě tyhle zdroje mu zajistí elektřinu kdykoli, jak jsme zvyklí. A promptně odstavit uhelné a plynové zdroje a nestavět ty jaderné.

Nepřipomíná vám to jiné jednoduché a rychlé řešení, když Francie a další evropské země bombardovaly při „arabském jaru“ jednotky Muammara Kaddáfího? Cíle bylo dosaženo rychle, jen je v Libyi od té doby válka a nikdo neví, co bude, až ta válka jednou skončí. Pokud skončí. Ostatně invaze do Afghánistánu měla také rychle a jednoduše vyřešit problém s Talibánem. To samé v Iráku se Saddámem Husajnem. Ne že by pro vojenskou akci nebylo dostatek důvodů, jen se zapomnělo na to, co se bude v oněch zemích dít po svržení tamních režimů.

Z potíží, které jednoduché vyřešení prvotního problému přineslo, jsme dosud nenašli cestu. Nakonec občanská válka v Sýrii také měla být „vyřešena“ jednoduše a rychle. Jenže se to nepovedlo ani tam. Naopak to přispělo k expanzi Islámského státu a k migrační krizi, která začala v roce 2015 a visí nad Evropou dosud. Jen uklidnění situace a následná rekonstrukce ve stylu poválečného Německa – ve které všichni doufali – se nekonají.

Ve Spojených státech i EU v posledních týdnech pobíhají davy demonstrantů, kteří protestují proti policejní brutalitě. Čeho přesně se dožadují, není jasné. Je jistě správné protestovat proti brutalitě, ale demonstranti zapomínají na příčiny přirozené ostražitosti amerických policistů. (Jež se netýká jen černých, ale všech Američanů.) Tou je vysoký počet policistů usmrcených ve službě. A také vysoký podíl kriminálního chování Afroameričanů. Takže rozpouštění policejních sborů nebo vyřazení některých technik z jejich výcviku, jak ohlásila Francie, na příčinách problému nic nezmění.

Ostatně jednoduchým řešením měla být i celá americká afirmativní akce, tedy pozitivní diskriminace, čili zvýhodnění menšin, původně té černošské. Počátky tohoto přístupu se v USA prý datují již do třicátých let minulého století a postupně tento přístup nabíral na síle. Ale část černošské populace má stále pocit, že jsou všichni proti ní. Mimochodem, podobně jednoduchým řešením a současně argumentační perlou je teze o tom, že když nebudou zbraně, nebude násilí. Stejně tak nefunguje ani jednoduchá rovnice dostanete dávky – budete se chovat slušně…

Do jednoduchých řešení spadá i omlouvání rabujících demonstrantů. Samo o sobě nemá logiku, protože ospravedlnit rabování a útoky na policii tím, že se pár policajtů chovalo jako hovada, je přece nesmysl. A ospravedlnění tím, že předkové dnešních amerických černochů byli kdysi otroky, je pitomost stejného kalibru. Otroctví skončilo v USA oficiálně roku 1865.

Zdražíme a uvidíme

Nebo z jiného soudku. V rámci evropského zeleného tažení proti CO2 se již delší čas brojí proti letecké dopravě. Někteří lidé už považují za vyloženě nechutné létat. Nic proti tomu, nebe počmárané kondenzačními čarami není hezké a o randálu z letecké dopravy mohou lidé bydlící okolo koridorů na letiště vyprávět hodiny. Jenže co se stane, když na leteckou dopravu uvalíme uhlíkovou daň? Létání zdraží a lidé začnou méně létat. Mohli bychom jej také úplně zakázat.

Jenže jak se pak budou dostávat na letní dovolené, které tvoří nepřehlédnutelnou část zisků mnoha ekonomik? Jak nahradí Malta 35 procent HDP z turismu, Chorvatsko čtvrtinu a Řecko 15 procent? Co propad letecké dopravy udělá se zemí, jako jsou Maledivy? Kolik lidí je vůbec pracovně nějak spojeno s letectvím, létáním a leteckou dopravou? Mimochodem, jaký budou mít hospodářský efekt současná drakonická omezení emisí pro nové automobily? Těžko se statisíce lidí z automobilového průmyslu půjdou živit servisem větrných a solárních elektráren.

Nedomyšlenost provází úvahy o uhlíkových daních obecně. Příkladů je mnoho. Například emisní povolenky, což je forma takové daně, už elektřinu v evropských zemích zdražují. Tím rostou náklady výroby evropských firem, které již kvůli tomu pociťují problémy s konkurenceschopností. Jenže dostatečná náhrada za fosilní paliva, jichž se povolenky týkají, zatím neexistuje.

Čili tohle jednoduché řešení, jež má vést ke snižování emisí, současně vytváří jiné problémy. Shodou okolností takové, jež souvisejí se schopností firem prodávat, bez čehož se státní kasy neobejdou. Když navíc potřebují peníze na to, aby dotovaly další a další ekologické a především ekologistické záměry.

Přestože je zkušenost s emisními povolenkami taková, jaká je, EU se začala zaobírat dalším nasazením tohoto jednoduchého řešení. Na pořad se dostávají úvahy o zavedení uhlíkových cel pro dovoz ze „špinavých“ států. Tedy těch, které se nepřidaly k EU v jejím „klimatickém“ tažení a nesnižují emise oxidu uhličitého a podíl fosilních paliv. Jak ale chcete uvalit uhlíkové clo na Čínu, která pro evropské země v současnosti vyrábí téměř první poslední? My zdražíme jim, oni zdraží nám. Vyhraje někdo? Jestli někdo, tak Čína, protože velmi dobře ví, že Evropa dnes už její produkci jednoduše potřebuje. Takže tohle také nebude to jednoduché a funkční řešení.

Kdyby někdo chtěl přijít s opravdu funkčním a (relativně) jednoduchým řešením, navrhl by snížení stavu lidstva alespoň o 50 procent. Spíše o víc. V každém státě. Technologie na to má každý stát, stačí určit klíč, podle jakého se to bude dít. Ale protože tohle řešení nenajde mnoho podporovatelů, nezbývá než hledat na problémy současného světa jiná řešení. Ta, která nejsou ani jednoduchá, ani ideologická, ale která fungují.

Taková řešení musejí vycházet nejen z hluboké analýzy, ale především z pravdivé analýzy. Nikoli z analýzy vycházející z ideologie. Vodítko pro všechny, kteří chtějí taková řešení nacházet, nabízejí například knihy českého rodáka Václava Smila. O jeho názory se zajímá i Bill Gates, když hledá nové a udržitelné cesty, třeba v energetice. Ale Smil jistě není sám, kdo dokáže na základě shromáždění skutečně všech dostupných informací ukázat, jak může vypadat pravdivé řešení. První krok pro každého, kdo takové řešení bude hledat, je odhodit ideologii. Jakoukoli.

Autor je spolupracovníkem redakce